Martinovy Marnosti

Martínek jedničkář

2012-01-31T23:07:00.000+01:00

Byl jsem docela rád, že jsme dopředu věděli, jaké bude dnes vysvědčení. Paní učitelka mi to řekla už minulý čtvrtek, kdy jsem nechal Martínka kvůli nevolnostem doma. Bylo mu špatně už ve středu ve škole, ale nechtěl zůstat doma, protože se bál, že nedostane vysvědčení.

Takže to pro nás nebylo překvapení. Na druhou stranu Martínek ví, že samé jedničky nemá zadarmo a že se musel snažit. Konkrétně v češtině paní učitelka začátkem ledna tvrdila, že to jednička nebude, ale Martínek to zvládl. Snad jsme to tak trochu zvládli spolu.

Pro mne byl nakonec důležitější dnešní rozhovor s paní učitelkou. Využil jsem toho, že jsem oba kluky vyzvedával až odpoledne a zašel jsem za paní učitelkou. Považuji za důležité nejenom udržovat vzájemný kontakt, ale chci se zajímat o postupy a postřehy paní učitelky. Zároveň jsem blíže vysvětlil nějaké věci. Například určitou Martínkovu labilitu nebo jak to nazvat. Možná častěji než děti v jeho věku sem tam nemá svůj den, takže mu dávno naučené věci prostě nejdou. To není snaha jej za každou cenu omlouvat, ale prostě je to moje zkušenost. Stačí to pak jen natrénovat a je to zase v pořádku.

Rovněž jsem paní učitelce řekl, že je Martínek více citlivý na to, jak je okolím přijímán. Tedy že třeba její poznámka před ním o tom, že je nejhorším, v něm přece jen utkvěla a při nějakém neúspěchu jí připomínal. Nebral jsem to jako výtku, spíš jsem paní učitelce vysvětloval, že Martínkova zkušenost a absence maminky přece jen vede k tomu, že paní učitelku vnímá možná silněji než jiné děti. Už ve školce měl k paní učtelce vřelý a přátelský vztah.

Bylo to fajn, zvlášť když s Martínkem nejsou žádné velké problémy a jedničky si i podle paní učitelky zasloužil. Jen je třeba říct, že zdaleka je nedostali všichni, přestože je to jejich první vysvědčení.

Dost mudrování. Udělal jsem, co jsem považoval za správné a teď se můžeme oba radovat nad pěkným vysvědčením.

Jak s klukama mluvíme, třeba i o rakovině

2012-01-31T09:33:00.005+01:00

Mrzí mě, když si někdo myslí, že si s klukama libujeme v morbidních řečech. Třeba to tak někdy působí, ale to je tím, že se s klukama bavím téměř o všem. A vůbec to není jen o smrti blízkých. Například dodnes se musím usmívat, když kluci někde zaslechli, že když se někdo zamiluje, tak se chová jako blázen. Ptali se mně, co já a já v podstatě hned odpověděl, že jasně, že jsem se taky zbláznil, když jsem byl zamilovaný. Vykulili na mne oči. Tak jsem jim říkal, že to určitě taky zažijí, že budou štastní, pak zase nešťastní, až je nějaká holka nebude chtít. Budou mít možná pocit, že bez ní nemůžou být, ale pak se najde zase jiná a tak dál. To už se klukům zase vrátily oči do normálu a začali vymýšlet, jak to budou dělat a snášet oni.

Je jasné, že úmrtí blízkých lidí, které nás provází asi trochu častěji, než bývá zvykem, kluci vnímají a berou jako normální součást našeho života. Ostatně kdyby tomu bylo jinak, bylo by to na pováženou. Popírání skutečnosti nebo trýznivé mlčení je naopak příznakem problému. Kromě toho já jsem už jako dítě zažil dvojí přístup. V rodině otce se o některých věcech prostě nemluvilo. Pamatuji si hlavně na nemoci a peníze. To najednou jako když utne. O úmrtí samozřejmě ani nemluvě. Ponechám stranou až takové patologie jako bylo zavírání oken babičkou, když se rodiče hádali atd. Jako by důležitější bylo, co by si lidé pomysleli než to, co se doma odehrává. Naopak zkušenost s mojí mámou byla opačná a leckdy byla vůči mně otevřená až moc. Naučilo mě to však, že je možné mluvit téměř o všem. Snad jen je třeba myslet na vhodnou míru.

Ale zpět k těm našim "morbidním" řečem. Třeba náš pondělní hovor s Ondrou...

Musel jsem Ondru popohnat z kluziště, protože jsme museli pro Martínka do hudebky. Ondra samozřejmě prskal. Nechtělo se mu, ale musel. Tak pořád nespokojeně brblal.

Kromě jiného říkal: "Tatííí, ty jsi ale..."

"Drsnej?", doplnil jsem ho, protože vím, co poslední dobou říká. Debaty o jiném tatínkovi, kterého by si chtěl najít, když jsem mu zrovna nešel na ruku, máme snad už za sebou. Ostatně nejlepším řešením bylo, když jsem na ně reagoval klidně, zeptal jsem se ho, kdy mu mám nachystat věci a řekl jsem mu, že se stejně vrátí, protože lepšího nenajde. Navíc Ondra má teď celkem bojovné nálady, pořád si hraje na nějaké bojovníky nebo hokejisty, takže být drsnej vlastně není zase tak špatná vlastnost.

"Jo, drsnej," přitakal Ondra a museli byste slyšet, jak to "drsnej" Ondra říká a jak se u toho tváří. Protože pak teprve to "drsnej" vynikne a cítili byste, že struhadlo je proti tomu hlaďounké.

Tak jsme spolu šli, Ondra se tvářil nepřátelsky, já mu sem tam něco řekl o tom, že pro Martínka prostě musíme. Podstatné v takových chvílích je, že jej pevně držím za ruku a jdeme. V podstatě u kluků neznám situace, kdy se zaseknou, třeba si lehnou nebo sednou či prostě jen stojí a odmítají cokoliv dělat, natož někam jít. To kluci nedělali a jsem za to vděčný. Dokonce odmítám Ondrovi slíbit, že se na kluziště vrátíme s Martínkem. Nebyla by to pravda. Musíme ještě nakoupit a pak už bude pozdě. Raději snáším jeho rozladění, než bych ho zklamal nereálným slibem výměnou za trochu klidu. Ostatně není to žádný velký konflikt.

Já se na Ondru nezlobím, taky bych se třeba klouzal, ale nejde to. Nakonec i Ondru to za chvíli přestalo štvát. Jak ho to nebavilo, tak si najednou začal stěžovat, že ho bolí nožičky. Prý už nemůže a když půjdeme dál, tak mu nožičky upadnou. Reagoval jsem, že to nevadí, že je sebereme až půjdeme cestou zpátky. Ondra však protestoval, že to mu pak upadne celé tělo. Jenže to už jsme pod malým kopečkem, který je třeba překonat, což Ondra má rád. Ptám se, zda to zvládne, i když má bolavé nožičky a hlavně zda je taky dostatečně "drsnej". Najednou byl "drsnej" dost a na kopeček jsme spolu hbitě vylezli.

Nahoře pokračuje cesta. Na chvíli jsem vzal Ondru do náruče. Nejprve jsem zkoušel, zda mu neupadnou nohy, ale ty, jak se zdálo, držely ještě docela pevně. Chvíli ho nesu a říkám mu: "Ty se máš, že máš takového tátu. Když tě bolí nožičky, tak tě chvíli ponese. Já bych chtěl taky, aby mě někdo nesl."

To už se Ondra zubí od ucha k uchu a říká mi: "Ale ty jsi měl taky tátu. Jenom ti umřel."

"To není fér," reaguji vesele, "já bych chtěl taky chvíli nést."

Už nevím, jak se to přesně seběhlo, ale vzpomínám si, že Ondra reagoval: "Já za to nemůžu, já jsem tvého tátu nezabil."

Atmosféra byla uvolněná, tak jsem si mohl dovolit pokračovat: "Fakt ne?"

"Ne," řekl Ondra, "zabila ho rakovina."

"To jako že ho štípnul rak?" pokračuji (Ondra je ve znamení Raka).

"Tatííí," směje se Ondra, "to néé. To je přece nemoc."

"Aha, já myslel, že to souvisí s rakem, když se to jmenuje rakovina," tvářím se, že už tomu rozumím.

Dal jsem Ondru zase na zem a přitom jsme se trochu pošťuchovali. Ondra na mne: "Ale já jsem rak, já tě štípnu klepetem... A ty mě zase nabereš na roh, protože jsi kozorožec." Tak jsem ho popichoval prstama jako rohama a ocenil jsem, že už si nepopletl mé znamení. Donedávna pořád říkal, že jsem ve znamení "nosorožce".

Podstatné je, že jsme přitom stále šli směrem k hudebce. Po chvíli jsme přestali blbnout, Ondra mi podal své klepýtko (tedy palec a ukazováček) a šli jsme dál.

Nakonec jsme vyzvedli Martínka z hudebky a ještě pak stihli vyřídit plno věcí. Taková komunikace přispěla k dobré atmosféře rozhdoně víc než kdybych se tvářil, že o některých věcech se nemluví a nežertuje.

To byla jen malá ukázka našich hovorů. Uznávám, že se v našich hovorech častěji objeví téma nemoci nebo smrti, ale rozhodně to není pořád jen o tom. Považuji to za normální vzhledem k okolnostem a našim zkušenostem.

Já se snažil a táta se za mne postavil

2012-01-31T08:41:00.001+01:00

O víkendu jsem zaslechl, jak Martínek někomu říká, že bude mít na vysvědčení samé jedničky. Mimo jiné řekl: "Nejprve to se mnou bylo nahnuté, ale pak jsem se snažil a táta se za mne postavil."

Nevím, co přesně měl Martínek na mysli. Že mu říkám, že to spolu zvládneme? Že jsem už párkrát paní učitelce do sešitu napsal, že se snažíme? Že mě slyšel, jak jí říkám, že je šikovný a že se budeme snažit? Nebo že slyšel, jak se o tom bavím s někým jiným? Nevím. Už párkrát o mne řekl, že jsem zhruba stejně přísný jako paní učitelka. Každopádně slyšet, že to Martínek takhle cítí, že ví, že jsem na jeho straně a vnímá mojí podporu, to je pro mne lepší vysvědčení než to se samými jedničkami.

Když neumíš chodit po laně, tak musíš na kosmetiku!

2012-01-30T22:34:00.000+01:00

Je radost mít děti, protože mne stále překvapují (většinou mile) a je s nimi zábava.

Třeba dnes jsme cestou na hudebku s Martínkem procvičovali sčítání a odčítání, protože to nějak pozapomněl. Moc tomu nerozumím, že mu kvůli tomu prý učitelka říkala, že se jí to nelíbí. Prostě to asi na chvíli vypustil z hlavy, tak je třeba to znovu natrénovat. Není třeba z toho dělat vědu. Jsme přece šikovní kluci a žádní lajdáci. Nějak tomu přístupu paní učitelky nerozumím. Asi si budeme muset v klidu popovídat a vyjasnit si přístup. Myslím si, že se klukům věnuji docela dost, takže stačí říct, co nejde a my to natrénujeme.

Tak jsme cestou procvičovali počítání. Už během cesty bylo zřejmé, že se Martínek zlepšoval. Odhalili jsme, která čísla mu dělají problémy, tak jsme to trénovali ze všech stran. Ze začátku se zapojoval i Ondra, pak už jen kňoural, že nestíhá. Ještě jsme procvičili noty a ujistil jsem se, že v tomto ohledu jsou mozkové synapse zapojené správně a fungují dobře.

V době hudebky jsem s Ondrou zašel něco zařídit a chvíli jsme se klouzali na ledě. Malý Ondra jako vždy pusu nezavřel a zase jsem se nestačil divit, co všechno mi vyprávěl. Navíc znovu potvrdil svojí paměť, takže říká básničky, zpívá písničky a zvlášť zajímavé je, když přeříkává repliky ze svého oblíbeného filmu Šmoulové v New Yorku. Asi se na to budu muset někdy podívat, abych byl v obraze.

Jednou hláškou mě však dostal a doteď nechápu, co tím myslel.

Šli jsme kolem dětského hřiště a bavili jsme se o tom, že je příliš velká zima na hraní na hřišti. Byla tam také taková velká lanová prolézačka. Ta zřejmě byla podnětem pro následující dialog.

Ondra se mě zeptal: "Tatíí, umíš chodit po laně?"

Po pravdě jsem mu odpověděl: "Ne, to neumím."

Ondra nade mnou bezprostředně vyřknul svůj ortel: "Tak to bys měl chodit na kosmetiku!"

"Kam?" ptal jsem se, neboť jsem si nebyl jistý, zda jsem mu dobře rozuměl.

"Na kosmetiku," trval na svém Ondra a ještě to říkal takovým tónem jako bych nejenom neuměl chodit po laně ale byl ještě navíc nechápavý nebo hluchý.

"Na kosmetiku?... Ta je přece hlavně pro holky... když chtějí být hezké a upravené...," hledal jsem nějaké "výmluvy".

"Já myslel, klučičí!" trval Ondra na svém.

Ještě chvíli jsme se snažil porozumět, co tím asi Ondra myslel (zkoušel jsem třeba, zda neměl na mysli "atletiku"), ale neúspěšně. Ondrovi jeho diagnóza připadala zřejmě tak jasná, že mi jí blíž přiblížit nedokázal nebo se tím už nechtěl zabývat. Já jsem se tím zase tolik netrápil. Je dobré si uvědomit a trénovat, že ne vždy a ve všem svým dětem porozumíme. Tak se holt někdy musím vypravit na "klučičí kosmetiku", možná pak Ondrovi porozumím :-).

Na houpačkách

2012-01-29T23:33:00.001+01:00

Už mě moc nebaví psát ten evergreen o našich nemocech nebo nachlazeních. Děkuji za různé tipy a rady, které mi chodí. Snad to nějak do jara přežijeme. Tento týden jsme to nesli celkem statečně. Jak jsem psal, Ondrovi nebylo v pondělí dobře od žaludku. Kromě jedné nevolnosti však působil zcela zdravě. Raději jsme hned šli na vyšetření, kde jsme byli ujištěni, že to prostě teď řádí. Dokonce už mají nějakou instrukci z hygienické stanice. Ondra měl zůstat do středy doma, kde docela řádil, jako zcela zdravý. Ve středu pak bylo potvrzeno, že vy výtěrech nic není. Už jsem se celkem těšil, jak půjde ve čtrvtek do školky. Jenže už ve středu ráno nevypadal dobře Martínek, který nechtěl snídat. Teplotu neměl a do školy chtěl, tak šel. Odpoledne mi však maminka, která jej vyzvedla, předávala vzkaz od učitelky, že prý mu nebylo ve škole dobře. Dvakrát byl na záchodě, ale nakonec ani neblinkal a teplotu mu taky nezměřili. Opět takové nemastné neslané. Martínek se prý bál, že když nepůjde do školy, tak nedostane vysvědčení. Řekl jsem si však, že není důvod k panice. Na druhou stranu, když už to bylo ve škole takové, řekl jsem si, že Martínka nechám doma. Prostě si vydechne. Chvíli jsem si myslel, že by šel alespoň Ondra do školky, ale nakonec jsem to zavrhnul.

Kluci zůstali ve čtvrtek doma, trochu si přispali a sledovali pohádky. Kdo by s nimi neměnil? Nakonec volala i Martínkova učitelka a zajímala se, jak mu je. Už ve středu jsem jí psal, že jí děkuji za péči o Martínka a že zůstane doma. I ona mi říkala, že měl Martínek starost o vysvědčení. Hlavně ho však pochválila, že se velmi zlepšil a já byl rád, že je vidět, že se snažíme. Ostatně když mu v pondělí nebo v úterý psala do čítanky, že Martínek musí denně číst, tak jsem tam k podpisu připsal, že je snažíme. Ujistila mě, že si Martínek nemusí s vysvědčením dělat starosti, že by tam měl mít samé jedničky. Tak doufám, že to tak bude, i když jsem radujícího se Martínka ujišťoval, že nějaká dvojka by nebyla žádnou tragédií. Každopádně znovu jsem rád, že Martínek může zažívat pocit, že snažit se se vyplácí. Snad mu to vydrží.

Tak jsme se snažili si čtvrtek a pátek odpočinout a načerpat síly. Myslím si, že všem třem nám to prospělo.

Dnes jsme si mohli užít sluníčka a kluci si to na procházce pěkně užili na houpačkách. Takže přikládám pár fotek.

Koukal jsem, jak se Martínek umí houpat. Někdy je to opravdu riskantní a myslím si, že mu občas schází pud sebezáchovy. Kde je to malé miminko, které bylo na sebe tak opatrné a vše dělalo s rozvahou?

Hřiště to bylo super, protože tam byla houpačka pro velké ale i pro malé děti, ze které se nedalo tak snadno spadnout. Ondra se houpat sám neumí, takže starší brácha se šikne.

Poté houpu Ondru a odbíhám fotit, zatímco Martínek se houpe sám tak hodně, až ho musím napomínat.

Sleduji dětskou radost Ondry a říkám si, že má ještě miminkovské rysy, které je dobré ještě zachytit. Ostatně často si ho lidé, když je oblečený a je vidět jen obličej, pletou a myslí si, že je holčičkou, podle té tvářičky. A taky se mi líbila ta jeho radost, se kterou si houpání užíval.

Takže zítra zase do školy a do školky. My se jen tak nevzdáme! Nás jen tak nedostanou! :-)

Trochu vzpomínek nad knihami pro rodiče

2012-01-24T23:58:00.001+01:00

Jak tak s Martínkem "válčíme" se školou a Ondra tu lítá chvíli s hokejkou nebo pro změnu s pistolí, tak si říkám, že už nemám miminka. Jejich zájmy se proměnili a kluci rostou dál. Už to nejsou miminka, které nemůžete spustit z očí, ale ke skutečné samostatnosti povede ještě dlouhá cesta. Dnes jsem například nepotěšil Martínka, že jsem pro něj došel o něco dřív, zatímco on si s kamarádem ze školy hrál hry, když mi jej vyzvedla jeho maminka, abych nemusel s Odrou ven atd.

No a jak tak vedu svojí malou válku o prostor (mnohdy spíš přpomíná válku vleklou a zákopovou, než nějaký blitzkrieg) a pokouším se být znovu pánem ve svém bytě alespoň nad svými věcmi, tak jsem si říkal, že je třeba i proměny životních etap zohlednit v přeplněné knihovně. Stejně jde spíš jen o výměnu, neboť odborná cizojazyčná literatura mě stále láká, zvlášť když je při dnešní ceně knih u nás vlastně levnější a mnohdy kvalitnější a v našich knihovnách nedostupná. Ale nebudu se vymlouvat jen na odborný zájem. Je to prostě vášeň. A zřejmě na ní nic nezmění ani skutečnost, že jsem poněkud změnil názor na stále modernější elektornickou čtečku knih, která mi už nepřipadá tak nepředstavitelná. Nalákala mě na ní mimo jiné možnost slovníku a taky skutečnost, že stále více používám různé elektronické zdroje, které zpřístupňují řadu starších knih v elektronické podobě. Zatímco třeba digitální knihovna rukopisů - projekt Manuscriptorium pro čtečku vhodná není, projekt Kramerius Národní knihovny zpřístupňuje občas celkem zajímavé texty (nedávno jsem si tam listoval Havlíčkovými Epištolami Kutnohorskými). Využívá však formát DJVU (s možností konverze části textu, max. asi 20 stran, do formátu PDF), který je třeba pro některé čtečky konvertovat (především pro nejrozšířenější Kindle od Amazonu). Ve stejném formátu mám už z dřívější doby řadu ruských šachových knih, které však moc nepoužívám. V poslední době se navíc stále více rozšiřuje možnost výpujčky elektornických knih.

Každopádně moje vášeň pro knihy, které můžu držet v ruce a listovat jimi je stále silná. Podle některých návštěv až zhoubná (je fakt, že bujela a v některých obdobách bují znova).

Nakonec to byla především dlouhodobá neúnosnost prostorové situace, která mě vedla k přemýšlení, zda některé knihy nejsou skutečně zbytečné. Jednou z kategorií jsou knihy pro rodiče. Některé jsem si pořídili ještě se ženou. Dnes si říkám, že v jisté naivitě, že při všech těch starostech budeme mít ještě čas se vzdělávat. Nepochybně jsem se mnohé dočetl, ale leckdy jsem čerpal z jiných zdrojů (internet nebo vypůjčené knihy z knihovny). Navíc vše se seběhlo a trochu zkomplikovalo, že mě nejvíc učila praxe, moje reflexe nad ní, pohledy zvenčí a především určitý instinkt nebo spíš intuice.

Sice jsem se ještě zcela nevzdal myšlenky, že bych mohl mít další děti, ale to nezáleží jenom na mně. Ostatně kolem sebe vidím, kolik lidí očekává další přírůstky. Podle mne je větší rodina lepší jak pro děti tak pro dospělé, samozřejmě pokud se "vydaří". Rozmanitost vztahů a možností mi přijde zajímavá, samozřejmě starostí je taky dost.

Zhruba tak kolem Ondrova druhého roku jsem skutečně silně toužil po dalším dítěti. Dokonce jsem měl pocit, že po takové zkušenosti bych si na něj a na péči o něj troumfl skoro sám (tedy na rodičovské). Vždyť Ondru jsem měl na starosti v podstatě komplet od jeho jednoho měsíce (v noci dokonce od 14 dnů), navíc v nelehké situaci při péči o těžce nemocnou manželku. Jak však kluci rostou a ten jejich svět a jejich starosti se proměňují, tak i já postupně vidím věci už z jiné perspektivy. A když vidím nějaké malé miminko, tak si říkám, jak jsem takového drobečka mohl tehdy zvládnout. Nezapomínám však, že k miminku bych snad měl i nějakou maminku, takže by to mohlo být jiné a kluci by jistě přiložili ruku k dílu. Každopádně silné rodičovské pudy na další dítě logicky poněkud oslabily, i když po nedávných informacích, že dobří přátelé čekají další děti, se zase ozvaly. Není to snad další důkaz toho, že některé biologické danosti jsou u rodičů zaměnitelné? (Přestože si sám velmi dobře uvědomuji, co všechno mi oproti maminkám chybí :-)

Tak takové úvahy mám nad tím, když jsem se rozhodnul nabídnout některé knihy pro rodiče případným zájemcům. Neumím knihy vyhazovat (zatím) a přijde mi zajímavé, když si můžu říct, že takhle někomu můžu udělat radost a zároveň získat příspěvek na jiné odborné knihy, co mě zaujmou. Jde mi to však pomalu.

Jen pro zajímavost obrázky několika knih. Některé jsem v podstatě nevzal do ruky, ačkoliv jsme si je třeba ještě se ženou kupovali. K některým mám velmi úzký vztah.

Konkrétně je to třeba kniha Penny Simkinové: Partner u porodu (Argo 2000), kterou objevila moje žena a nakonec především z ní čerpala informace před svým prvním porodem. Moc si jí pochvalovala pro způsob, jakým byla napsaná. Na její doporučení jsem si jí přečetl i já, někdy jsme četli i společně. Musel jsem jí dát za pravdu, že tento styl vyhovoval i mne. Dokonce jsem někde výhodně koupil ještě jeden exemplář, který jsme půjčovali známým. Takže tuto knihu se ještě nechávám, třeba se ještě bude hodit a nabízím jen ten druhý exemplář.

Byl jsem rád, že jsem měl dostatek informací o porodu a o to víc jsem mohl být pro svojí ženu platnou pomocí (absolvovali jsme i nějaký předporodní kurz atd.). Myslím, že jsme zase moc nepřeháněli, ale prostě jsem chtěli mít určité informace. Doktorům jsem do toho nemluvil, ale jen se se občas zeptal, co právě dělají nebo tak. S úsměvem vzpomínám, jak se mě po porodu sestřičky ptaly, jaká je moje profese, že jsem se prý na tatínka celkem dobře orientoval. Důležitější pro mne však bylo, že jsem mohl být oporou svojí ženě a hlavně že jsem mohl být přítomen tomu zázraku, když se oba kluci narodili. Navíc dnes, když už žena nežije, jim vše mohu vyprávět alespoň já.

Je zajímavé, jaké se vedou diskuze ohledně přítomnosti muže u porodu. Já jsem byl rád, že jsem tam prostě mohl být. Chápu však, že na to mají druzí jiný názor. Slyšel jsem i řadu žen, které by tam svého muže rozhodně mít nechtěly, což mi přijde trochu zvláštní. Vnímal jsem to prostě jinak a ten můj pocit spíš ještě trochu zesílil poté, co jsme se ženou zažili během její nemoci a umírání věci, které by asi nikdo zažít nechtěl. Jenže když už se to stalo, bylo třeba se k tomu nějak postavit.

Vzpomínám také na svůj rozhovor s Martinem Járou z Ligy otevřených mužů. Vysvětloval mi, proč kromě jiného pořádají akce pro muže, kteří se chtějí připravit na porod partnerky (kurz se jmenuje Když rodí muž, s podtitulem Seminář pro muže, kteří se chtějí připravit na porod svého dítěte, na první měsíce jeho života i na své otcovství). Vlastně jim ani tolik nejde o samotný porod, ale spíš o rodičovství, resp. otcovství. Prý nějaké průzkumy prokázaly, že muž je nejvíc přístupný uvažovat o své roli otce před narozením potomka (zřejmě hlavně toho prvního). Alespoň tak jsem to pochopil.

Vztah mám rovněž ke knize Evy Keidroňové: Něžná náruč rodičů (Grada 2005). Myslím si, že jí objevila žena a pořídila jí. Dokonce jsem jí snad dostal jako dárek, jak napovídá lístek, který v ní byl založený. Vzkaz od ještě nenarozného potomka:

Vzpomínám si, jak tehdy nová kniha, včetně instruktážního CD, byla populární a její autorka vystupovala v různých pořadech pro maminky. Ukazovala, jak správně je třeba držet děti. Na jednu stranu nás to naučilo být vnímavější k tomu, jak malé miminko držíme. Vzpomínám si, jak jsme jednu dobu pozorovali maminky kolem a ukazovali jsme si, jak svoje dítě drží špatně. Na druhou stranu některé způsoby na nás působily příliš krkolomně, takže jsme je nenásledovali ve všem. Rozhodně jsem tuto knihu nestudoval tak jako tu předchozí, video s ukázkami bylo pro mne dostatečné, navíc v knize je plno obrázků.

Pro zajímavost ještě pár titulů. S batoletem Martínkem si hrála žena. Když jsem já měl batole Ondru, tak nějak na nápady moc času nebylo. S Martínkem chodila žena do bazénu, kam jsem je občas doprovázel. Když otěhotněla, začal jsem chodit já a bylo to prima. Užívali jsme si to a samozřejmě jako táta jsem měl trochu odvážnější přístup než maminky. Zvládali jsme to i během nemoci ženy a dokonce i nějakou dobu po její smrti, když jsem měl hlídání. Bohužel s Ondrou jsem to už nezvládal. Bylo třeba obstarat oba, Martínek občas sedával na kraji bazénu, kurzy byly však drahé. Navíc možnosti náhradních hodin byly omezené a Ondra byl přece jen nemocnější než malý Martínek.

Jestli si vzpomínám, tak s Martínkem jsme byli jako s miminkem i na nějakých rehabilitacích. Knihy o kojení si četla moje žena a myslím si, že byla opravdu pozorná a šikovná. Takže si poradila i s některými obtížemi, které jiné maminky vedly k odstavení dětí (např. první zoubky atd.). Martínek byl plně kojený sedm měsíců a pak ještě asi do roku a čtvrt. Je fakt, že pak už to byl spíš jen jeho rozmar a ženu to už unavovalo. Odstavení nakonec nebylo nijak náročné, zvlášť když jsem se taky zapojil, aby maly Martínek nebyl tak závislý na mamince a jejím mlíčku. Naopak u malého Ondry jsem nastudoval mnohé a několikrát jsem situaci konzultoval s Laktační ligou. Nakonec i tam mi říkali, že kojení je sice pro děti tou nejlepší stravou, ale v naší situaci je prostě umělá výživa nevyhnutelná. Tak jsme na ní po měsíci přešli. To už jsem mohl obstarávat sám. Žena mohla začít brát léky (především proti bolesti) a nastoupit léčbu.

Na takové a podobné věci vzpomínám, když jsem se rozhodl poslat některé knihy dál (část si ještě nechávám). Doufám, že třeba někomu poslouží. Samozřejmě se na to teď, už jako rodič s vlastní zkušeností, dívám trochu s nadhledem. Bylo pro nás důležité něco znát.

Díky za rady a má skepse k alternativám

2012-01-24T22:22:00.002+01:00

Děkuji za různé tipy a rady ohledně našeho zdraví. Určitě se nad nimi zamyslím a případně je budu konzultovat. Ostatně Martínek i já máme nově z důkladného krevního vyšetření zjištěné problémy s imunitou. Martínek snad mírné, já zhruba střední. Detailní výsledky a další návrh léčby nás čekají. Budeme to muset nějak řešit. Avšak já se ani moc nedivím, že se prostě někde projevilo všechno to, co člověk zažil a zažívá. To se prostě nakupilo a zkombinovalo spolu s mojí povahou brát některé věci příliš vážně a dělat si prostě starosti, i když bych asi nemusel.

Přiznávám, že nejsem zrovna disciplinovaný pacient a nějaká dlouhodobá léčba spojená s určitými návyky mi možná bude dělat problém, ale je to asi jen cvik. Zároveň jsem přesvědčen, že naše zdraví či nemoc je komplexní věcí, kde velkou roli hraje i psychika, strava, únava nebo stres (nejen ten skutečný, ale mnohdy i ten zbytečný, který si přiděláváme sami) atd.

Na druhou stranu prostě nevěřím všelijakým zaručeným receptům a vůči homeopatii nebo nějakým dalším alternativním medicínským postupům jsem skeptický. To neznamená, že se v těchto kruzích nemůže člověk leccos zajímavého a užitečného dozvědět. Znám řadu lidí, co konzultují jak klasické lékaře tak alternativní léčitele. V dnešní době specializace a jednostranných pohledů je to možná nezbytnost. Asi to mám i od mojí mámy, která rovněž oba postupy kombinovala. Díky tomu zvládla mnohé situace. Jenže i tak jí zase pro změnu život zkrátil stres, starosti a možná i neuspokojivé mezilidské vztahy (je to však mnohem složitější).

Někomu vyhovuje vybírat si z různých stran a zdrojů, jiný zase najde „zaručený recept“ nebo důvěřuje někomu konkrétnímu a příliš nad tím nepřemýšlí, zvlášť pokud má pocit, že to funguje.

Mimochodem jsem koukal na jeden doporučený odkaz. Mám k tomu jen takhle zdálky dvě věci. Nazývat firmu s.r.o. jménem "Homeopatická fakulta" je podle mne velmi zavádějící. Vytváří to iluzi vysoké školy a důvěryhodné instituce. Ve skutečnosti je to firma a její zakladatel a vlastník má podle rejstříku živnost na kde co. Netvrdím, že by to kvůli tomu musel být špatný člověk nebo že by celý projekt byl špatný, ale podle mne je to především byznys, zvlášť dnes celkem populární. Mimochodem by tolik nekvetl, kdyby „klasické zdravotnictví“ fungovalo profesionálněji (docela pěkně je popsána zkušenost zde, na mých oblíbených stránkách Českého klubu skeptiků). A co si budeme povídat, farmakologie je byznys ještě větší. Měl jsem kamaráda, co pracoval ve farmaceutické firmě a přiblížil mi leccos ze zákulisí jednání s lékaři. Sám pak vzpomínám, jak jsem kdysi potkal v čekárně kamarádku, která dostala nějaký nový lék. Když ho pak paní doktorka předepisovala i mně, všimnul jsem si, že má na stole před sebou pod sklem velký leták na tento preparát. To jen tak na okraj, že si iluze nedělám ani o „klasické medicíně“. Vždy je to o lidech a o štěstí, že potkáme ty dobré a kvalitní, které v nás nebudou vidět jen prostředek k obživě, ale bude jim na nás skutečně záležet.

Na těch homeopatických stránkách jsem se setkal taky s Bachovou květinovou léčbou. Ta se mi zdá být "typickou psudovědeckou metodou" (podle knihy Jiřího Heřta o Alternativní medicíně, která je k dispozici on-line). To nemusí vylučuje skutečnost, že někteří lidé mají pocit, že jim to pomohlo.

Rozhodně tedy nechci hodnotit kvalitu služeb, jen vyjadřuji svoji určitou skepsi na vícero stran. Uznávám, že zřejmě i tato skepse mi někdy život komplikuje. Každý jsme nějaký a možná bych mohl rozvíjet myšlenku, proč nejsem příliš důvěřivý. Ostatně v době nemoci mé ženy a i mé mámy jsem byl konfrontován s řadou zaručených způsobů léčby. Jak jsem už napsal, vždy je to o konkrétních lidech a jejich přístupu.

Pro jistotu opakuji, že se nechci tvářit vševědoucně a povýšeně a z této pozice hodnotit vše kolem. Naopak mě svým způsobem fascinuje a líbí se mi, že řada lidí a rodin kolem nás má své vlastní "zaručené recepty". Tak to podle mne má být. Jakýsi vlastní rytmus, tradice či zvyky. Možná nám něco takového schází, i když i my máme různé postupy a zvyky, ale tolik na nich nelpím a nepřisuzuji jim všemocnost. Nepochybně má svůj vliv i to, že jsem jejich tvůrcem či nositelem já sám.

Takže děkuji za tipy, ať už veřejné komentáře nebo soukromé maily. Rozhodně si nemyslím, že by na nás chtěl někdo vydělávat. Naopak v tom vidím projev starosti a ochotu se podělit o vlastní postupy, což je sympatické. Sice mám v některých věcech docela konkrétní představu, ale stále se snažím být otevřený dalším podnětům. Pod vlivem různých aktuálních nebo každodenních starostí a zážitků sice cítím, že má schopnost přijímat nové podněty je docela omezená. Možná je omezená má schopnost nové věci zkoušet a nebo něco změnit. O to více zpětně pozitivně vnímám čas před Vánocemi, který byl velmi náročný a pak dobu kolem Vánoc s „novoroční krizí“. Takové chvíle často vnímám jako podnět zkusit některé věci dělat jinak, pokud možno lépe. Možná je na tom nejdůležitější to, že prostě žijeme a neztrácíme chuť do života, i když není vždy jednoduchý.

Tak jsem z původního komentáře pod minulým příspěvkem napsal příspěvek nový, ve kterém jsem semlel kde co. To se stává.

Po pravdě si někdy u takových myšlenek říkám, že určitě by na naše zdraví měla pozitivní vliv skutečnost, kdybych objevil nějakou "zaručenou radu", věřil v její účinnost, kterou bych sám zakoušel a zároveň bych jí uměl i dobře zpeněžit :-).

Malé tele

2012-01-23T23:58:00.001+01:00

Aby obraz na blogu byl trochu vyváženější, tak je třeba říct, že Martínek je nejenom šikovný kluk, ale i normální lump. Už delší dobu sleduji, že je ze školy nejenom rozdováděnější, ale že se kluci mezi sebou přece jen víc pošťuchují. Zatímco dřív se Martínek spíš držel stranou a byl to menší Ondra, kdo provokoval konflitky nebo byl agresivnější, teď už to není tak jednostranné. Je mi jasné, že kluci rostou. Taky jak se "osamostatnili", tj. už nejsou v kolektivu spolu, tak se prostě musí umět prosadit. Sleduji však, jak si zvlášť Martínek nosí ze školy zvyky, jako je pošťuchování nebo provokování, což se mi ne vždy líbí.

Rovněž jsem si všimnul, že Martínek není zdaleka vždy tím rozumným a rozvážným, co nevymýšlí a nedělá koniny. Zrovna dnes mi ukázal, jaké jo to taky "tele" s prepubertálními (tj. telecími - odsud to označení "tele") nápady.

Když jsem je zaháněl do koupelny, kde se měli nachystat na mytí, tak slyším, jak tam spolu blbnou. Už jsem se na ně chysal, tj. napomenout a hlavně je vysprchovat. Vidím, že Ondra něco sledoval a najednou rána. Něco se sesunulo a já mám hned podezření, že je to opět koupelnová skříň. Rychle přiběhnu, Ondra jen kouká a Martínka v první chvíli nevidím, ale hned jsem se zorientoval. Byl přiskříplý pod skříní v koši na prádlo. Divím se, jak se tam dostal, ale vidím, že je v pořádku. Koukal sice trochu vyplašen, neví, jak zareaguji (i když to asi dobře tuší), pak se na mne ještě usměje.

Vidím, že je fit, což ještě potvrzuje. Dopřeji si chvíli, abych se nadechl a vydechl. Už nějakou dobu se snažím, abych na ně nebyl tolik přísný a netrestal je, ale teď bych ho nejradši přerazil. Na druhou stranu je scéna trochu komická, teda když nepřemýšlím nad tím, co vše by se mohlo stát. Pak si říkám, že tam Martínka chvíli nechám a ještě jsem si ho vyfotil. Ostatně je třeba vymyslet, jak skříň opatrně zvednout, aby se její obsah zcela nerozsypal jako zhruba před měsícem.

Že by to byla nevhdoná skříň? Podlaha je sice mírně nerovná, ale skříň jsem už jednou podložil. Ostatně skříň tu v klidu stála řadu let, vybírala jí ještě moje žena. Teď najednou bude padat každý měsíc? Pokud lumpové budou dělat lumpárny, tak asi ano.

Jen mi blesklo hlavou, že oba kluci jako miminka si celkem zvykli na to, že plno věcí nemůžou jen tak likvidovat. Naučili se netrhat kytky, brát mi všudepřítomné papíry a knihy atd. Když to někdy vidím a slyším, tak byli opavdu chápaví. Takže teprve teď budu muset všechno dávat z jejich dosahu a vše nejlépe přivrtávat?

A jak se to vlastně stalo? První informaci, že Martínek prostě jen "zakopl", stejně jako minule Ondra, neberu. Naštěstí Martínek není velký lhář, takže vzápětí souhlasí, že mi řekne pravdu. Je fakt, že tu pro změnu nebere moje hlava. Jak ho jen mohlo napadnout vlézt do koše s prádlem? Takovou tíhu by zřejmě ani běžně přivrtaná skříň v tenké příčce nevydržela. Naštěstí ho to nikde neskříplo. Jak už jsem psal, raději nepřemýšlet. Přesto dostal na zedek, jednak za to, že mi hned neříkal pravdu, jednak že takový nápad je prostě špatný. Mohl si ublížit a navíc ničí věci.

Vím, že děti nejsou stroje a zvlášť u kluků je jasné, že budou různé věci zkoušet a blbnout. Čím budou starší, tím víc. Alespoň se mám na co těšit...

Pilný školák

2012-01-23T23:55:00.126+01:00

Martínek dnes předvedl své dvě tváře. Nejprve popíši tu "školákovskou".

Dnes mi cestou ze školy hlásil jednu jedničku (z matematiky) a jednu dvojku (ze čtení). Martínka jsme vyzvedli s Ondrou, když jsme šli od paní doktorky. Výsledky prosincového důkladného imunologického vyšetření ukázaly, že Martínek i já máma oslabenou imunitu, naopak Ondra by měl být fit. Jakoby to Ondra chtěl potvrdit tím, že cestou od paní doktorky už zase byl celkem fit. Ostatně ani paní doktorka na něm nic nenašla, ale i tak má mít dietu a zůstat alespoň do středy doma.

Martínek plánoval, že ještě musí dodělat nějaký úkol do hudebky. Doma však trochu nezvykle sám požádal, aby si stejně jako Ondra mohl jít odpočinout. Nebyl jsem proti, vždyť včera jsem mu v puse ošetřoval dvě afty a vidím, že je to prostě permanentní zápas s nějakými bacily. Nakonec oba kluci tvrdě usnuli a vzbudili se akorát tak, že byla chvíle na svačinu a na cestu do hudebky. Ondru jsem musel přece jen tahat z postele. Chvíli jsem přemýšlel, jak to zařídit, ale nepřipadal mi zase až tak nemocný, abychom se nemohli projít. Vždyť venku docela řádil a teď jsem viděl, že se mu prostě nechce, takže mi připomínal, jak je "nemocný".

Martínek musel ještě v rychlosti napsat řádku not, což je prý jednoduché. Já z toho neměl radost, protože nechci, aby si zvykal, že bude dělat úkoly v rychlosti a na poslední chvíli. Na druhou stranu tohle je přece jen hudebka a měl napsat pouze řádku půlových not h1.

Výprava byla přece jen pomalejší a s Ondrou jsme nemohli jít tak rychle. Takže jsme do hudebky dorazili se zpožděním. Cestu jsme si alespoň vyplnili tím, že jsem Martínka zkoušel z not. Sám si to přál a střídali jsme dotazy, jak na umístění not (např. která nota je navlečená na první lince?), tak na jejich název (např. kde je nota h1). Martínkovi to stále jde velmi dobře a má z toho radost (já samozřejmě taky). Naštěstí když jsem Martínka přivedl do třídy, tak jsem viděl, že děti stejně stály ve dlouhé frontě a paní učitelka jen každému kontrolovala notový sešit, zřejmě úkol. S Ondrou jsme raději seděli skoro venku, na chodbě u vchodových dvěří. Jednak tam byl čerstvější vzduch a jednak jsem si říkal, že bychom v případě nevolnosti vyšli ven. Ondra byl spíš jen otrávený. Naštěstí jsem tentokrát s sebou úmyslně vzal knihu o zajímavostech ze světa zvířat, což Ondru velmi bavilo, takže čas nám rychle utekl.

Po skončení výuky jsem ještě pro jistotu zašel za paní učitelkou a omluvil jsem se, že Martínkův pozdní příchod je moje vina, neboť druhý syn není fit, tak jsme to dřív nezvládli. Paní učitelka mě ani nenechala domluvit a hned mi říkala, že to nevadí. Navíc Martínka velmi pochválila, prý všechno výborně ví a zná, takže je vidět, že se mu zřejmě hodně věnuji. Popravdě jsem reagoval, že mu to prostě jde a že ho to baví. Raději jsem nezmiňoval, že ty úkoly tak nějak děláme na poslední chvíli.

Každopádně taková pochvala byl ten pravý balzám, který jsem zrovna potřeboval. Mám pocit, že nestíhám, nezvládám. V hlavě mi vrtá, co trápí v bříšku Ondru, jak budeme s Martínkem posilovat imunitu a plno dalších věcí. Pokud je však vidět, že se klukům věnuji a že jsou šikovní, tak to skutečně potěší.

Doma nás čekal úkol z češtiny: Přepis části textu ze slabikáře. Byl to docela oříšek, ale Martínek prokázal obdivuhodnou vytrvalost. Chtěl jsem, aby si text nejprve přepsal do našeho cvičného domácího sešitu. Martínek se poslední dobou dožaduje, aby byl doma známkován. Pokud vím, chtěl to od hlídání a já sám si nepamatuji, že bych jej dosud známkoval. Ostatně Martínek ví, že paní učitelka a já jsme přísní.

Zatímco paní učitelka jako nejhorší známku dává údajně trojku, já jsem se napoprvé vytasil hned s pětkou. Samozřejmě jsem to procházel s ním a všechny chyby jsem mu ukázal. Martínek souhlasil s druhým pokusem. Zaznamenal jsem zlepšení, ale líp než na tři jsem to opět neviděl. Třetí pokus byl zase o něco lepší, ale shodli jsme se, že to chce ještě vylepšit. Trval jsem na tom, že si to má ještě zkusit. Na dalším pokusu se zřejmě podepsalo to, že Ondra odběhl do pokoje a Martínka rozptyloval. To už nás to oba trochu přestávalo bavit, takže Martínek zajásal, když jsem ho po pátém pokusu konečně shledal způsobilým, aby text napsal do sešitu do školy. Skutečně až na pár oprav (zvlášť v cvičném sešitu jej neučím na zmizík, který "vše vyřeší") to bylo dobře. Konečně jsem ho i přiměl k tomu, aby v textu zachoval řádky tak, jak je uvedeno v učebnici. Martínek sice trochu protestoval, že mu paní učitelak vytkne, že měl psát až na konec řádku, ale v tomhle jsem trval na svém. Kdyby něco, tak ať řekne, že jsem to takhle chtěl já. Uvidíme.

Do školního sešitu sice nakonec udělal jednu chybu, že zapomněl na jedno písmenko ve slově, ale za to jsem se nezlobil. Naopak jsme ho pochválil za vytrvalost. Znovu jsem zopakoval, aby si uvědomil, jak se opakovaným cvičením zlepšil a že je to stále lepší a lepší. Chybku jsme pak společně se zmizíkem spravili, jak to šlo.

K dokonalosti snad už jen stačí, abych někde našel a používal razítka s číslicemi.

Se zahřátým oblečením je ráno lepší

2012-01-23T09:38:00.001+01:00

Ranní vstávání v zimě, ještě za tmy, je náročné pro mne i pro kluky. I když se snažím ukládat kluky do postelí večer včas (ne vždy se to podaří do 20:00 hod, ale je to určitě lepší než dřív), tak jsou rána náročná. Musím však kluky pochválit, protože jsou ráno moc šikovní. Žádné polehávání v posteli nebo zbytečně dlouhé zdržování. Je jasné, že je třeba občas je trochu popohánět. Když se však někdy s někým bavím o ránech jinde, tak jsem za kluky a jejich smysl pro povinnost vděčný.

Stále přemýšlím, jak jim alespoň trochu taková rána zpříjemnit. Snažím se být veselý, ráno je pěkně vítám, chválím a povzbuzuji. U snídaně mluvíme o snech nebo o nějakých jiných příjemných věcech. Zvlášť Ondra si stěžoval na ostré světlo, protože jsem vždy všude rozsvítil. Myslel jsem, že je to tak lepší. Takže jsem to teď naopak omezil. Klukům bývá ráno chladno, když vylézají z vyhřátých postýlek. Často jim nechávám pootevřené okno přes noc, aby se jim dobře spalo. Ráno ho tedy zavírám a pouštím na chvíli naplno topení. Poslední dobou je právě toto zavírání okna chvílí, kdy se kluci probouzejí a vstávají. Budík jsem už delší dobu nepoužil, snad až bude ráno zase víc světla.

Před nějakou dobou jsem klukům v souvislosti s tím ranním teplem vstávání ještě trochu vylepšil. Dávám jim oblečení na topení, aby bylo pěkně vyhřáté. Díky tomu se mi podařilo je více motivovat k převlékání a trochu ho zrychlit. I když je fakt, že poslední dobou zase oběma klukům s oblékáním pomáhám. Je to tak prostě rychlejší. Každopádně nahřáté oblečení si oba pochvalují a je to taková drobnost, která alespoň trochu zahřeje a zpříjemní ráno.

Tak Ondru mám nakonec dnes doma. Kromě sobotní nevolnosti vypadal v pořádku, jen si občas stěžoval na bříško, ale ani průjem neměl. Dnes ráno se mu sice z postýlky hned nechtělo, ale ani to není nic obvyklého. Vydatně snídal jako jindy. Jenže cestou s Martínkem do školy si stěžoval, že je mu zima, ačkoliv byl oblečený vlastně ještě o něco víc než jindy, protože měl pláštěnku. Pak si začal stěžovat na bříško, tak jsme ho raději ze školky odhlásil. Cestou domů nakonec ještě blinkal a teď vydatně odpočívá. Tak raději zajdeme k doktorce, i když ta mi do telefonu říkala, že je toho teď hodně. Trochu mi to připomíná Martínka o Vánocích. Je to trochu jiné, než silné nevolnosti, které jsme taky před časem zažili. Přišly náhle a prudce, za pár dní však odezněly. Tentokrát je to znovu poměrně pomalé, není hned poznat, zda se jedná o chvilkovou nevolnost nebo nějakou virózu, proto mě to mate. Naštěstí to není nic dramatického, ale opět jsme doma. Navíc musím víc vařit a pokud možno něco dietnějšího. Tak hlavně ať jsme zase brzo fit (já asi taky s něčím podobným zápasím, i když mně jen bolí břicho a jsem víc unavený).

Notář a jeho škola

2012-01-21T23:58:00.001+01:00

"Tatííí, to musíš slyšet. Paní učitelka říkala, že jsem se hodně zlepšil. Takže možná budu mít na vysvědčení jedničku," volal na mne Martínek ze dveří družiny v pátek místo toho, aby se převlékl a šel domů. "Tak to mám velkou radost, jsi šikulka, ale jdi se oblíknout, ať můžeme jít domů," zavolal jsem na něj pro změnu já, zatímco jsem nohama válel stále se zvětšující sněhovou kouli. Tento rozhovor na dálku se odehrál k pobavení všech ostatních rodičů, kteří byli před družinou.

Ano, škola nás i nadále poměrně zaměstnává, i když i na jiné věci si najdeme čas. Bohužel na slíbený šachový turnaj dětí zatím nedošlo, neboť Ondru už od čtvrtka pobolívá bříško a tak se mu v pátek už nikam nechtělo. Ostatně v noci na dnešek se párkrát vzbudil, že ho bolí bříško. Nesl jsem ho na záchod, ale nic. Jen ráno vyblinkal trochu vody. Připomíná mi to Martínka během Vánoc, kdy jej taky něco trápilo, ale nebylo to tak intenzívní. Takže mám opět o zábavu postaráno, i když to zatím není žádné drama. Taky mě pobolívá břicho, ale zatím se to nehorší. Tak uvidíme.

Ale zpět k Martínkovi. Už minulý pátek hlásil, že mu paní učitelka dala jedničku za slib, že se bude snažit. Tento týden pro Martínka nezačal ve škole zrovna nejlíp. V pondělí si sice svižně naučil noty do hudebky (viz zde), ale nad úkolem si trochu lámal hlavu. Neměl totiž poznamenané jeho zadání. Když jsem v úterý večer přišel z práce, tak tady trochu s Ondrou řádili. Měl jsem celkem náročný den, tak jsem se na ně zlobil. Vzápětí mi Martínek oznamoval, že úkol udělal špatně a musí ho udělat znova. Jenže si pro změnu zapomněl knihu ve škole. Teprve později mi vysvětlil, že si učení na vyzvání paní učitelky nechávaly ve škole všechny děti. On si přitom neuvědomil, že má dodělat úkol z předchozího dne.

Zlobil jsme se na něj, ale ještě víc mě rozlobily jeho řeči, že je k ničemu, že měla paní učitelka pravdu, když říkala, že je nejhorší atd. To je holt tím, že jí kdysi slyšel, když mi to říkala. Říkal jsem mu, že to není pravda, jen že prostě má dávat pozor. Prostě paní učitelce hned ráno řekne, jak to bylo a uvidí. Teprve později si sám vzpomněl, že to skutečně mají ráno říkat paní učitelce a ona jim to promine. jen jsem nevěděl, jak zareaguje na vlastně druhé pochybení v řadě.

Naštěstí jak jsme se domluvili, tak se taky stalo. Hned ráno to prý paní učitelce řekl a ona prý pak dělala jako by se nic nestalo. Tak alespoň tak. Pochválil jsem Martínka, že si to umí domluvit a konečně jsme mohli spolu dodělat chybějící úkoly.

Tento týden malý Ondra dál překvapoval svým uměním počítat. Docela dobře zvládá sčítání do 10 nebo dokonce do 12. Takže třeba ve čtvrtek a v pátek jsme si cestu do školy a školky zpestřovali tak, že Martínkovi jsem dával příklady složené ze tří čísel (např. 5+3-4) a Ondrovi jen ze dvou (jen sčítání). Díky tomu si po ráno cvičím hlavu i já.

Snažím se zahánět občasné Martínkovy myšlenky, že by byl nějaký nešika nebo co to občas říká. Využívám každou chvíli, abych jej mohl pochválit, takže se drobné školní úspěchy hodí jako konkrétní příklady, jak je šikovný. Třeba jsme si připomínali to, jak se rychle a dobře naučil noty. Martínek jen přikyvuje a říká: "To víš, tatíí, já jsem takovej dobrej notář."

Učení má smysl aneb Jak jsme se učili noty

2012-01-16T22:52:00.001+01:00

Ještě se chci pochlubit s jedním dnešním zážitkem.

Martínkova dlouhodobější absence se projevila také v hudebce. Po minulé hodině mi učitelka říkala, že by se měl Martínek doučit noty. Ptala se, zda mi je má nějak předepsat. Skromně jsem řekl, že to snad zvládneme, že nějaké základní hudební vzdělání mám. Martínkovi jsme se díval do notového sešitu, kde vládnul trochu chaos. Pochopil jsem, že jim zřejmě paní učitelka diktovala noty a Martínek v tom zcela plaval.

Celý týden jsme se věnovali škole, která byla důležitější. Takže na hudebku nám zbyl v podstatě jen dnešek. O víkendu jsme se na to podívali jen zběžně. Zopakovali jsme model z minulého týdne. Zatímco jsem Ondru nechal ve školce spát, vyzvedl jsem Martínka po obědě, abychom se mohli spolu učit. Nejprve to nevypadalo moc nadějně, ale naštěstí jsem neztrácel trpělivost. Dobré bylo, že i Martínka jsem motivoval k tomu, že se jdeme domů naučit noty a on to prvních neúspěších nevzdával.

Po chvíli se to začalo zlepšovat. Tak jsme mu ukazoval nějaké noty v kancionálu, co jsem měl po ruce a on je poznával víc a víc. Dokonce jsem zprovoznil i nějakou starší dětskou knížku s miniaturní klaviaturou a kostrbatě něco zanotoval, aby si uvědomil nejenom písemné označení ale i zvuk. Kromě toho jsem si uvědomil, že se asi brzo budeme muset poohlédnout po nějakých klávesách a hlavně, že asi brzo bude umět víc než já, ale to nevadí.

Cestou do hudebky jsme vyzvedli Ondru ze školky a ještě jsme opakovali. Martínek se už orientoval tak dobře, že jsme to zvládali po paměti. Když jsme měli při chůzi přestávku od not, tak se kluci vzájemně zkoušeli z angličtiny (Ondra jí á vždy v pondělí, tak je nejvíc nabitý znalostmi) nebo z počítání.

Největší odměnou pro mne však bylo, když Martínek vyšel ze dvěří a hlásil mi, že to pro něj bylo všechno jednoduché a že skoro všechno věděl. Jen ho prý učitelka tolikrát nevyvovala, aby mohl prokázat svoje znalosti. Oponoval jsem mu, že to snad znali všichni, ale Martínek tvrdil, že prý to někdo taky nevěděl. Pak mi vyprávěl, že je učitelka vlastně zkoušela podobně jako já jeho.

Byl jsme rád, že si Martínek opět zažil, že učení přináší plody a že má smysl. Vím, že ho ještě budu muset naučit to, že opakování je matkou moudrosti, ale i tak je podle mne taková pozitivní zkušenost pro malého človíčka důležitá. Doma chtěl hned v notách pokračovat, ale museli jsme trénovat velké Č. Kdyby ho neměl předepsané, ani já bych ho snad správně nesvedl. Nejprve to mazal, ale po chvíli trénování se dostavilo zlepšení. Mimochodem já mu sice koupil zmizík, ale neučím Martínka jej používat. Říkám mu, ať se raději soustředí a když se mu něco nepovede, ať to jedním tahem škrtne nebo dá do závorky a zkusí to znova.

Jen domácí úkl neměl nikdy zaškrtnutý a jeho zadání asi třikrát změnil. Tak doufám, že nakonec vybral ten správný. A když ne, tak se snad ve škole s paní učitelkou domluví a případné nedostatky dožene. Ostatně podobně je to i s přípravou školní tašky. Učím ho, aby si věci sám kontroloval. Samozřejmě i já se pak třeba podívám do penálu, je-li tam vše, ale chci, aby se učil, že je to jeho starost. Párkrát jsem zažil, že se prvňák zlobil na svojí mámu, že mu něco nenachystala nebo zapomněla dát (např. penál nebo sešit). A to se mi moc nelíbilo.

Tak zatím je to dobré, zatím to "pan učitel" v naší domácí škole zvládá. Za chvíli se už budu muset začít učit s klukama.

Zase jeden sen, tentokrát trochu španělský

2012-01-16T22:14:00.001+01:00

Už jsem tu kdysi o jednom svém snu psal. Dnes si říkám, že bych mohl přidat další.

Budu se opakovat, ale to snad nevadí. Vím, že sny jsou intimní věcí, že se jich někdo téměř bojí, někdo v nich hledá tajemné vzkazy či klíč k tomu, co jej čeká atd. Já jsem psal, že v tomto si připadám poněkud prostoduchý a jsem za to rád. U mne jsou sny většinou nějakou projekcí mých zážitků, pocitů nebo starostí. Samozřejmě jsem měl kdysi řadu snů, které mě trochu strašily nebo děsily. Např. jsem "neuhlídal" svého mladšího bráchu (bylo to v době, kdy byl ještě malý a já ho míval na starosti; rozhodně bych v tom nehledal nějaké znamení, že předčasně zemře). Později převažovala noční můra, že se na mne doma někdo dobývá nebo ke mně leze oknem (to zase byla doba, kdy jsem býval v bytě převážně sám). A v roli otce se mi zase několikrát zdálo, že jsem neuhlídal především malého Ondru (opět jakási projekce starostí o našeho nejmenšího). Vše považuji za celkem přirozené, zvlášť když to byly spíš výjimečné záležitosti, které mě nijak psychicky nevyčerpávaly.

Určitě se mi zdají sny skoro každou noc, ale máloky si je pamatuji. Tentokrát jsem měl to štěstí, že jsem si nějaké útržky zapamatoval, ačkoliv mám pocit, že to nebyl nějak emocionálně nabitý sen.

Nejprve je to obraz mé ženy. Byla přede mnou, usmívala se na mne, snad jsme se i objímali ale tak, že jsem jí viděl do tváře. Ta tvář přede mnou rychle stárla, až se proměnila téměř na kostru a pak se mi v náručí rozpadla či zcela zmizela. Nebylo to veselé, ale ani to nebylo nijak trýznivě smutné nebo strašidelné. Prostě se to stalo.

Klapka, střih nebo prostě výpadek paměti a byl tu další sen. Byl jsem, ani nevím proč, zřejmě ve Španělsku. Takový byl alespoň můj pocit. Měl jsem nějakou ženu, Španělku. Párkrát jsem jí viděl, zřejmě nebyla špatná a měla mě ráda. Já jí měl taky rád, i když "velká láska" to asi nebyla. Zajímavé bylo, že mi v paměti utkvělo pouze to, že měla hodně moc chlupatá záda. Téměř dlouhou srst dole na zádech, místy trochu prošedivělou. Když jsem jí tam pohladil, vždy se na mne na chvíli otočila a mile se podívala. Tak nějak si uvědomuji, že jsme měli dvě děti, dokonce dva kluky. Zda to byli ti moji, nemohu s jistotou říct, neboť to tam nehrálo roli. Zajímavější bylo to, že jsme byli ve Španělsku a já španělsky neumím. Jen tu a tam něco pochytím a odvodím si, ale je to velmi málo, skoro nic. Každopádně se svojí španělskou ženou jsem moc nemluvil. Nerozuměl jsem moc ani její rodině, ani lidem kolem. Ovšem nevadilo mi to a zřejmě ani lidem kolem. A teď přichází to nejzajímavější. Žili jsme v nějaké velké a moderní knihovně. Byla veřejná, mnohapatrová, takže jsem tam potkával plno lidí, ale jak jsem už psal, nijak zvlášť mě nevytrhovali, protože jsme toho moc nenamluvili. Chovali se tam všichni k sobě ohleduplně a slušně. O děti bylo postaráno, ani ve snu nevystupovaly. Jen vím, že byly. A já byl spokojený, neboť jsem měl rodinu a hlavně velkou knihovnu, kterou jsme nikdy nemohl projít celou.

Snad mi ani nikdo nepište nějaké pokusy o výklad takového snu. Ani se tím nehodlám dál zabývat. Můj laický výklad je zcela jednoduchý: Prostě se stává, že život nevyjde tak, jak by si člověk přál nebo plánoval (viz obraz rozpadající se ženy). To však není důvod, aby člověk nežil život dál tak, jak umí a nebyl spokojený s tím, co má, ať už se vztahem, prací nebo koníčky (viz prostředí, kde jsem lidem kolem tolik nerozuměl, ale nijak mě to netrápilo a ani oni mě nikam netlačili; do toho ten spokojený pocit, že jsem "doma" v knihovně, která se mi neomrzí, stále mohu poznávat něco nového a ani mi nevadí, že to není výlučně moje, tj. ta knihovna byla veřejná a já se necítil druhými ohrožen ani omezen).

Kluci v nových pyžamech

2012-01-16T11:32:00.000+01:00

Dlouho jsem nefotil a neměl jsem sem co vkládat, tak jsem se to teď, začátkem nového roku, snažil trochu dohnat. Chtěl jsem vyfotit kluky v jejich nových pyžamech, co dostali pod stromečkem. Bylo to však už večer a jak stále ještě fotím jen na automat, tak jsem nebyl s výsledkem spokojený. Navíc přimět Ondru, aby chvíli stál trochu normálně a nedělal nějaké opičky, je docela náročné.

Nakonec stejně ta první vyšla asi nejlíp.

Na dalších byl už Ondra neposedný a všelijak se kroutil.

Trochu víc zblízka.

Ondra pak trval na tom, že se chce vyfotit s medailemi, které dostal už k svátku. On samozřejmě se zlatou.

A jak tak Ondra blbne, tak si teprve všimnu, že má sice nové pyžamo, ale už si ho stačil zašpinit od pasty. Je tedy pěkné prasátko. Martínek se mu směje a Ondra hledá, kde je špinavý. Nedaří se mu to najít a je čím dál tím směšnější.

Když to zašpiněné místo Ondra, po mé nápovědě, konečně najde, tak už se Martínek smíchy válí po zemi, proto na této fotce už není (jen dole je vidět kousek jeho nohy a ruky).

No co, pyžamo se vypere a smích je zdravý :-).

Do nového roku s krátkým sestřihem (a dlouhými vousy)

2012-01-16T11:07:00.003+01:00

Poté, co jsme ostříhali a uklidili stromek, ostříhali jsme i sami sebe. Vlasy byly tentokrát už trochu delší, což kluky svádělo k tomu, že s nimi chvíli blbnuli. Dělali jako že mají knírek a vousy. Legrace si přitom užili poměrně dost.

Úklid stromku

2012-01-16T10:54:00.000+01:00

Už jsem tady zmiňoval, že jednou z pozitivních věcí v novém roce je větší zapojení kluků do domácích činností. Což o to, oni byli šikovní už i dřív, ale v době opakovaných nemocí před Vánocemi to nějak zapadlo a chvílemi se zdálo, že kluci se zajímají jen o hraní. Naštěstí jsme si to nejenom vyříkali, ale společně jsme došli k tomu, že když přiložíme ruku k dílu všichni tři, tak na tom získáme všichni.

Jedním z příkladů bylo uklízení stromku v pátek 6. ledna. Kluci už stromek zdobili, takže proč by jej také neodstrojili?

Dali se do toho s chutí.

Do letošních Vánoc jsem úzkostlivě hlídal malé křehké kouličky, ozdoby ještě z doby mého dětství. Už při zdobení dvě nebo tři rozbili. Jenže to bych pak kluky skutečně nemohl pustit k ničemu. Takže jsme se sice snažil je uklízet jako první, ale kluky jsme rovněž nechal a nakonec se žádná už nerozbila.

Ozdoby i sladkosti bylo třeba ze stromku sundat i s háčkem...

... a správně roztřídit (tedy háček, sladkosti a ozdoby zvlášť).

Myslím, že jsme opět měli smrk pichlavý...

...a k tomu dva kluky, co se rádi opičí.

Tentokrát jsme stomek úmyslně nezalévali, takže jehličí z něj rychle a hodně opadávalo. Rozhodl jsem se, že stromek raději nebudu házet z balkonu jako v loňském roce, ale ostříhám ho a odnesu do popelnice.

S takovými pomocníky se dobře uklízí.

Takhle dopadl náš stromeček.

A kluci získali volný stolek po stromku na svoje oblíbené šachy.

Opět jsme si mohli v praxi vyzkoušet, že když všichni tři přiložíme ruku k dílu, tak to je rychleji hotovo a máme víc času a klidu na hraní.

Mistři v zapomínání

2012-01-16T10:14:00.002+01:00

Už jsem tu několikrát zmiňoval, že jsme prožíval jakousi "novoroční krizi". Jedním z projevů bylo to, že jsem nemohl spát. Sice jsem byl hodně unavený, ale když jsem ulehl, tak se mi hlavou honilo mnohé a spát nešlo a nešlo. Samozřejmě v kombinaci s ranním vstáváním s klukama do školy a školky to bylo stále náročnější. Takže po pár dnech při spánku 4-5 hodin jsem měl docela dost.

Kromě jiného jsem byl nesoustředěný a zapomínal jsem, co jsem chtěl nebo dělal před malou chvílí. Například jsem si namazal rohlík s paštikou a zakousl jsme se do něj. Přitom jsem klukům udělal svačinu a chystal jsem se na nákup. Do toho zazvonil telefon. Já si během hovoru uvědomil, že nevím, zda jsem rohlík s paštikou snědl nebo jen někam odložil. Rozhlížel jsem se a nic. Pro jistotu jsem vyzval kluky, aby se porozhlédli po bytě, zda jsem rohlík s paštikou náhodou někam neodložil. Jelikož nikdo nic nenašel, došel jsem k závěru, že jsem jej asi už snědl. To byla zřejmě pravda, protože dodnes nikdo nikde rohlík s paštikou nenašel. Domnívám se, že po týdnu by už o sobě dal vědět :-).

Pro změnu zase jednou Martínek zapomněl u třídy boty. Ráno jsme totiž nestihli družinu, takže si boty nechal v malých šatnách, co mají u třídy. Jenže pak si je zapomněl vzít při přesunu do družiny. Všiml jsem si toho hned a ptám se ho, zda má jinak všechno, třeba čepici. Ano, prý všechno má, přitakává nejenom Martínek ale i paní družinářka, jen pro boty se musíme vrátit. Nejde to však průchodem z družiny. Takže jej beru do nároče v bačkorách a přenáším před vchod do školy. Tam se dozvoníme na vrátnou a Martínek si zaběhne pro boty. Trvá to jen chvilku. Obouvá se a obléká. Připomínám mu, aby si nezapomněl vzít čepici, protože je ostříhaný. Tak hledá a hledá. Po chvíli si uvědomuje, že jí opět nechal v šatně u třídy. Takže se musí opět zout a vzít si bačkory. Opět zvoníme na vrátnou, které se už omlouvám. A Martínek odběhl pro čepici. Za chvíli je zpět a já doufám, že už konečně má vše. Po kom jen to ten kluk je? :-)

Tak jsme si to zapomínání pěkně užili. Na druhou stranu musím Martínka pochválit, že snad dosud ve škole neztratil. Jen mám pocit, že oběma klukům nějak mizí rukavice, které jsem jim na podzim koupil. To by nemělo být školkou ani školou, protože tam to většinou kontrolujeme a jak je zima, tak by jejich ztrátu poznali hned.

A já jsem se rovněž poučil. Rád pracuji nebo něco dělám po večerech, protože to mám klid a čas jen pro sebe. Po době špatného spaní a ceodenní únavy jsem však začal být důsledný a chodit dřív spát. Myslím si, že jedním ze zlomů bylo minulé úterý. Přišel jsem domů večer z učení a měl jsem radost, že teta měla kluky už uložené v postelích. Měl jsem toho sám docela dost a usoudil jsem, že nejlepší příprava na středeční večerní výuku bude spánek. Takže jsem už kolem 22. hodiny zalehl do postele, nic jsem nestudoval, o ničem náročném jsem nepřemýšlel a rychle jsem usnul. Sice takhle brzy to byla výjimka, ale stejně jako kluci se snaží uléhat kolem 20. hodiny, tak já se snažím uléhat alespoň před půlnocí.

P.S.: Sice říkám, že si žádná předsevzetí nedávám, ale teď si uvědomuji, jak jsme s klukama v některých ohledech zapracovali. Nevnímám to jako nějaká předsevzetí, ale spíš jako snahu o pokračování v cestě či zápase. Mít pravidelnější režim, dostatečně spát, víc se zapojit do činností, víc s klukama blbnout, na druhou stranu se s nimi víc něčemu věnovat atd. To všechno nevnímám jako nějaký prozatímní vrtoch na počátku nového roku, ale spíš jako směr, kterým se chceme ubírat. Samozřejmě pomalu a s jistou dávkou trpělivosti.

Třeba u sebe jsem nyní velmi omezil jeden ze zlozvyků, kterým bylo nadměrné pití nápojů typu Cola či Pepsi. Ostatně s tím občas mohla v minulosti souviset i má nespavost, když je člověk takto nadopován. Každopádně je to zcela nezdravé. Stačilo však zdražení zhruba o 10,- Kč a já se zařekl, že za takovou cenu to kupovat nebudu. Jindy bych asi podlehl, ale s letošním novoročním pocitem, že je třeba něco dělat a měnit, abych se už z těch mnoha věcí nezbláznil, že na to člověk má, to byla zatím celkem hračka. Více než týden jsem nic neměl. Teď jsem si dovolil v akci koupit Colu a zatím si úspěšně hlídám, že si dám maximálně 2 dcl denně a jen dopoledne. Tak uvidím. Není to nic, co bych chtěl křečovitě dodržovat, ale myslím si, že mi to prospěje.

Školní trampoty

2012-01-14T11:38:00.000+01:00

Martínek má po měsíční absenci ve škole skluz, přestože jsme doma dělali úkoly a postupovali s učivem. Paní učitelka je stará a zkušená praktička, takže má své metody a postupy. Je zřejmé, že nestačí jen sledovat učivo, ale je třeba být přítomen a sledovat její cvičení, protože pak se žák tolik neorientuje a nestíhá.

Tento týden jsme spolu dvakrát mluvili. Její reakce, že je Martínek nejhorší a že byl už od začátku nezralý, mi nepřišla pravdivá. Bylo rovněž nešikovné, že mi to říkala před ním, když mi ho v pondělí předávala. Výjimečně jsem totiž požádal, aby šel domů před oběděm, protože jsem si nebyl jistý, zda je jeho bříško zcela v pořádku a chtěl jsem mu raději udělat jídlo doma. Po chvíli cesty ze školy mi Martínek říkal, že to není pravda, že by byl nejhorší a nejpomalejší. Ilustroval mi to několik příhodami o svých spolužácích.

S paní učitelkou jsem se nepřel, jen jsem se Martínka zastal a slíbil jsem, že budeme ještě víc trénovat. Nechtěl jsem to tolik rozebírat mezi dveřmi školy, navíc mě taková reakce poměrně překvapila. Vím, že Martínek je trochu škrabal, že čtení mu jde pomalu a vůbec bývá někdy pomalejší. To je dané mimo jiné tím, že je takový pečlivka. Na druhou stranu tu školu zase až tolik neprožívá a leckdy prohlašuje, že je to nuda.

Ve středu byla ukázková hodina pro rodiče. Viděl jsem, že Martínek sice udělal nějaké chyby (nevím, zd aje to jen můj pocit, ale zaujalo mě, že oproti jiným dětem byl vyvoláván poměrně často), ale rozhodně nepatřil k nejhorším. Paní učitelka mi přišla docela přísná a poměrně rychlá. Nemám však srovnání a jsem ochoten uznat, že patří k těm nejlepším, co na škole jsou. Ostatně my jsme si jí sami zvolili na základě několika doporučení.

Po hodině byla chvíle pro rodiče, takže jsem ještě s paní učitelkou mluvil, tentokrát už trochu připraven. Když paní učitelka opakovala svojí tezi o původní nezralosti, tak jsem oponoval, že jsem to několikrát konzultoval s různými lidmi. Takže paní učitelka to trochu změnila a mluvila jen o pomalosti, naopak uznala, že Martínek je velmi komunikativní. Zmínila, že sedí se svým nejlepším kamarádem a občas tam něco spolu probírají. To jsem potom zjišťoval a nejsem si jist, zda je i tato výtka fér. Kluci se skutečně znají už od školky a mnohdy si mezi sebou půjčují tužky, gumy či nůžky atd., když je potřeba. Sice vím, že Martínek se leckdy nesoustředí a neposlouchá, když někdo nemluví přímo na něj (to znám ze situace, když v kostele slyší kázání), ale že by až tak s kamarádem vyrušovali, to mi připadá nepravděpodobné. navíc kdyby to nebylo k jejich prospěchu, tak je může klidně rozsadit atd. Nechci obviňovat paní učitelku. Nepochybuji o jejích zásluhách a zkušeostech. Sama však přiznala, že tolik prvňáčků, jako je letos, už dlouho neměla.

Byl jsem rád, že jsem viděl, co ve škole dělají. Takže jsem doma hned mohl udělat některá cvičení podle vzoru paní učitelky. Navíc jsem viděl, že už preferuje čtení po slovech a už ne po slabikách. Martínkovi dávám číst z různých knih, nikoliv ze slabikáře, věci, které ho zajímají (např. kolik mají pavouci očí, jména ptáčků, nadpisy biblických příběhů atd.). Je super, že se tak můžou zabavit s bráchou. Zrovna teď Martínek něco Ondrovi předčítá z knihy o přírodě, i když to vyžaduje od Ondry velkou trpělivost. Myslím si, že je to pro něj zajímavější a vnímá smysluplnost učení se číst.

Mimo to jsme si i z jiných důvodů domluvili jasnější časový rozvrh. Já mám za úkol kolem 18:00 začít dělat večeři, kolem 18:45 bychom měli jíst a nejpozději ve 20:00 uléhat. Martínek si to vzal za vlastní, takže už od 17:00 mi několikrít hlásí, za kolik minut už bych měl začít dělat večeři. Při uléhání, které s ne vždy zvládne do 20:00, pak zase hlásí např.: "Dvacet nula devět, to je slušný čas, ne tatíí?" Jednou v týdnu pro změnu naskočil do postele v 19:59 a byl celý nadšený. Každopádně to nejenom přispělo k větší důslednosti při ukládání, ale především Martínek na sebe převzal část zodpovědnosti, což je dobře. Ondra je ještě malý, ale rád se přidá k většině.

A největším úspěchem byla skutečnost, že Martínek si z češtiny, která mu zatím nejvíc dělá problém, přinesl v pátek jedničku. Chlubil se, že si to s paní učitelkou domluvil. Ta mu jí dala prý jako uznání, že se snaží a za slib, že se bude snažit i nadále. Je to dobré proto, že zažil smysluplnost svého snažení. Byl na to pyšný. Vzápětí ho pak velmi potěšilo, že jsem ho za to náležitě pochválil a ocenil, že se nejenom snaží, ale že se umí s paní učitelkou domluvit.

Tak snad nám to vydrží. Hlavně je třeba, aby Martínek byl zdravý a nemusel být zase doma. Sice už má zase rýmu, ale snad se to přes víkend zlepší.

Ondra ve školce spal dvakrát a i když původně protestoval, byl nakonec rád. Přemýšlím o našem týdenním režimu. I s ohledem na ne zrovna vhodný termín hudebky (Martínek zkusí klavír a klávesy, paní učitelka to dělá v jedné hodině), zrušíme jeden kroužek. Taky zřejmě zrušíme angličtinu. Martínka může učit Ondra, který ze školky umí víc. Navíc mě naštvala opakovaná informace, že kvůli angličtině, kterou jim učitelka trochu posunula, aby skončili dřív, je nenechá ani v klidu naobědvat. Rovněž bych rád upřednostnil školu a nerad bych ho zatěžoval dalšími věcmi.

V pondělí jsme vyzkoušeli další věc. Martínka jsem si vyzvednul dřív (kvůli obědu doma) a pak jsme měli čas na společné učení. Ondra zůstal ve školce, kde se vyspal i nasvačil, takže pak jsme ho vyzvedl zatímco byl Martínek v hudebce. Bylo to náročnější běhání sem a tam, ale možná ten model, že Ondra bude ve školce a já se budu věnovat Martínkovi, má něco do sebe. Samozřejmě někdy to můžeme vyměnit.

Základem však je, aby kluci byli nějakou dobu fit.

Na prahu nového roku

2012-01-14T10:39:00.000+01:00

Troufám si říct, že zhruba po deseti dnech jsem překonal určitou "novoroční krizi". Samozřejmě vím, že život je jako houpačka, "jednou jsi dole, jednou nahoře". Zaujalo mě však, jak to bylo silnější než já. Myslím si, že jsem člověk poměrně hodně racionální. Existenci emocí však nepopírám. Naopak, po všech svých zkušenostech, uznávám, že emoce nejenom pociťuji, ale že jsou mnohdy silnější než já. Tedy že leckdy mne přepadnou emoce, které mi hlava moc "nebere", ale já je přes veškerou snahu nedovedu potlačit. Navíc se už dávno o nějaké potlačování nesnažím. Moje reakce jsou různé a samozřejmě závislé na okolnostech. Většinou se snaží emoce vnímat a přemýšlet o jejich příčinách (např. když vám umírá někdo blízký, je kolem toho dost stresu, jste unavení, nevrlí a bolí vás břicho, tak člověk nemusí být velký myslitel, aby poznal příčinu). Místo nějakého potlačování nebo odmítání je vnímám a třeba se snažím o cílené vzbuzení či aktivování emocí pozitivních. Mnohy to chce především trpělivost a smíření s tím, že to nejde hned teď.

Myslím si, že moje práce s pocity a emocemi, kterou jsem tak kostrbatě a ve stručnosti popsal, obas nese své plody. Vědomě se k pocitům z počátku roku vracím ve chvíli, kdy je to trochu za mnou. Jasně, vím, že bude líp, pak třeba zase trochu hůř atd.

Dokonce sem o tom píšu s vědomím, že mi letos můj blog trochu pomohl. Když jsem se chvíli nad svými "novoročními pocity" podivoval a jen matně si vzpomínal, že na začátku loňského roku to taky nebyla žádná sláva, pomohly mi některé příspěvky z tehdejší doby, že to vlastně není nic nového (mam na mysli třeba tento nebo tento příspěvek).

Myslím si, že ani tak nejde o nějaké deprese ohledně bilancování vlastního života. Silvestr i Nový rok jsou prostě jen data. Nepochybně je to vhodná doba pro určité zamyšlení, zvlášť když nedlouho předtím slavím narozeniny, ale taková zamyšlení dělám poměrně často bez ohledu na data. Nepochybně mám však kdesi v sobě uloženo, že poslední roky byly celkem náročné, což jsem si na jejich začátku mnohdy uvědomoval. Zvlášť když výrazné zhoršení zdravotního stavu mých blízkých bylo spojeno se začátky jednotlivých roků (ve kterých nakonec zemřeli). V loňském roce jsem se v té době dozvěděl o závažném onemocnění otce a letos už rovněž není mezi živými.

Tak snad je trochu pochopitelné, že i když v sobě živím a podporuji naději a radostný přístup k životu, vstupuji do nového roku s jistými obavami, co nás zase čeká. I když doufám, že nám i našim blízkým bude zdraví sloužit, jsou před námi určité starosti a povinnosti, které budeme muset zvládnout.

Těch vlivů na mne bylo přece jen víc. Náročný prosinec, kdy oba kluci byli téměř měsíc doma, přinesl mírné rozčarování. Zatímco září či říjen naznačovaly, že by kluci mohli být ve škole i školce déle a spokojení, takže bych měl víc času na práci, domácnost a i na sebe, tohle byl přesný opak. Já vím, zažíváme to každý rok a vždy doufám, že časem to bude lepší, tak jdou věci stále pomaleji než bych si přál.

Rovněž nemluvím o tom, že smrtí otce mi připadly ještě určité role či starosti, se kterými jsem tolik nepočítal a ještě nevím, jak s nimi naložím. Každopádně alespoň jedna věc mi přijde jako těžká ironie. Otec mi vyčítal, že doma mám hrozné skladiště a plno věcí. Nabízel mi pomoc při jeho uklízení, což samozřejmě nebylo možné. Jenže on byl "sběratel" větší než já (pouze v knihách jsem ho předčil) a i když stačil mnohé vyřídit, srovnat a vše cennější rozprodat, tak toho zbylo poměrně dost, čím je třeba se prohrabat a rozmyset, co s tím. Ne, rozhodně nechci na něj svádět svůj domácí nepořádek a množství věcí, to by nebylo spravedlivé. Prostě mi to přišlo jako celkem dobrá ironie.

Drobností je to, že Martínek má po měsíční absenci ve škole skluz, přestože jsme doma dělali úkoly a postupovali s učivem, ale o tom se zmíním později.

Už jsem dost starý na to, abych věděl, že život kromě radostí přináší řadu starostí. Mnohdy se zdá, že těch starostí bývá mnohem víc. Nečekané věci mnohdy neovlivníme, ale o to víc je třeba udržovat "životní rovnováhu" tím, že nebudeme žít pouze starostmi, ale budeme se snažit je vyvažovat radostmi. S odstupem několika dní si troufám říct, že ta "novoroční krize" nás, především mne, zase o kousek posunula a ve výsledku povzbudila. Zdaleka ne vše v našich životch a životech našich nejbližších je v naší moci, ale mám pocit, že můžeme ovlivnit víc, než si mnohdy myslíme. Ostatně je známou pravdou, že když nemůžeme změnit nějaké věci, tak leckdy můžeme změnit alespoň náš přístup k nim. Snad nám to zase chvíli vydrží.

Takže vzhůru do nového roku s chutí a s úsměvem!

S hadem v posteli

2012-01-13T22:23:00.001+01:00

Pravidelní čtenáři mého blogu asi ví, že kluci mají zvláštní zálibu v poněkud prapodivných hračkách, zvlášť Ondra (např. pavouci nebo kostry).

V úterý večer, poté co jsem přišel z výuky, mě kluci překvapili. Hlídala je teta a koupila jim zvířátka. Ondra si vybral hada a od té doby je to jeho nejoblíbenější hračka, kterou bere sebou ke stolu (i když hračky u stolu já moc netrpím, takže většinou sleduje zpovzdálí) a hlavně do postele. Nakonec jsem to i využil, takže třeba ráno při buzení Ondru budí jeho had, kterým ho pošťuchuji tak dlouho, dokud přestane předstírat spánek a začne se chechtat.

Každopádně ten první pohled na hada v posteli (ještě v kombinaci s krtkem) vypadá skutečně zvláštně.

I když já si třeba vzpomněl na vizi Mesiášské doby v biblické knize proroka Izajáše:

Martínek si vybral sovu, ale ten si jí vzal do postele jen když viděl, že Ondru s hadem fotím. Jinak s ní nespí a ani si moc nehraje, ale je rád, že jí má. To spíš náš malý bojovník Ondra už několikrát zkoušel jejich vzájemný souboj.

Ondra už svého hada pojmenoval snad Syčák (?), ale možná to změní nebo už změnil. Navíc je to had, který prý umí mluvit a párkrát už taky letěl, když nesl sovu. Ondra má prostě velkou fantazii, takže vymýšlí všechno možné.

"Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu. Kojenec si bude hrát nad děrou zmije /některé texty mluví dokonce o kobře - moje pozn./, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře, neboť zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře." (Iz 11,6-9)

Pátek třináctého: dočkali jsme se sněhu a nejenom to...

2012-01-13T20:33:00.004+01:00

Tak jsme se dočkali první sněhové nadílky letošní zimy i u nás! Bylo to dnes, v pátek třináctého, kolem 17. hodiny. My měli to štěstí, že jsme byli na poště, zatímco venku nasněžilo. Vyšli jsme celí nadšení, zvlášť kluci. Byla už skoro tma a já stejně neměl foťák, takže se musíte spokojit s mým popisem. Skvělé bylo především to, že sníh napadl rychle, takže jsme mohli být první, kdo dělá stopy. Před poštou to samozřejmě moc dlouho nešlo, neboť tam byl provoz. Dostal jsem však dobrý nápad a hned jsme zamířili k nedalekému parku, kde zrovna nikdo nebyl.

Nejdřív jsem napsal klukům do sněhu TÁTA, ale pak jsme začali běhat po čerstvě zasněžených cestičkách a klouzat se. Na rozcestí jsme se na chvilku rozdělili, aby každý dostal svůj díl nepošlapaného chodníku. Poté, co každý splnil svůj úkol, tedy pošlapal různým způsobem "svojí" cestičku, jsme se zase sešli. Samozřejmě to vše se odehrávalo jen v malém okruhu několika málo metrů a kluky jsem měl stále na dohled.

Pak se kluci chvíli koulovali nebo jen tak házeli sněhové koule. Šlo to velmi dobře, protože sníh byl mokrý. Brzy jsem kluky mírnil, neboť nás ještě čekal nákup a kluci měli jen tenké pletené rukavice.

Každopádně nám ta chvilka stačila, abychom se vyřádili a pěkně si užili čerstvé sněhové nabídky. V obchodě pak Martínek několika prodavačkám onamoval, že venku napadl sníh. Cestou domů už byla na chodníku jen ošklivá čvachtanda. Nám to však nevadilo, protože jsme si to předtím užili.

Je dobře, že nám ke skutečné radosti leckdy stačí velmi málo.

Navíc já jsem rád, že se mi snad podařilo alespoň dočasně překonat "novoroční krizi, o které se možná ještě někdy zmíním. Ostatně dnešní den, ačkoliv je pátek 13., se podařilo několik věcí. Třeba Martínek si ve škole "vyjednal" jedničku z češtiny za slib, že se bude snažit. Skvělé je to nejenom kvůli problémům, které nás tento týden se školou provázeli. Martínek po měsíční absenci podle učitelky hodně zaostával a já ho doma povzbuzoval, že to jistě dožene a že určitě pomůže, když se bude snažit a paní učitelka tu snahu uvidí. Díky této zkušenosti zažil, že to tak skutečně může fungovat.

Rovněž se nám celkem daří zacházet s časem a domlouvat se. Třeba dnes jsem se cestou ze školy s klukama domluvil, že když si odpočinou (do 15:00), pak nasvačí, zajdou se mnou na poštu a nakoupit (ještě jsme chtěli procházkou zajít na hřbitov, ale to byl už nereálný plán), tak pak si budou moct večer zahrát hry. Kluci to pochopili a přijali. Zvlášť Martínek nás oba s Ondrou povzbuzoval, aby se to stihlo. Skutečně se to stihlo, takže si kluci zahráli. Opět vím, že taková motivace a zkušenost, že to funguje, je mnohem lepší než zlobení se a nějaké hrozby.

Kromě toho se kluci víc zapojují, nenechávají všechno na mne, i když samozřejmě v rámci svých možností. Každopádně oproti předvánočnímu období je to přece jen změna, tak doufám, že nám to "společné táhnutí za jeden provaz" vydrží.

S Martínkem vánoční Prahou

2012-01-10T10:08:00.000+01:00

Byl jsem rád, že jsme s Martínkem měli možnost vyrazit na procházku vánoční Prahou. Ondrovi se nechtělo a když jsme měli možnost vyrazit bez něho, tak jsme toho mohli zvládnout přece jen trochu víc.

Nejprve jsme byli na Václavském náměstí, kde nás fascinovalo množství svíček kolem sochy svatého Václava na památku Václava Havla.

I když teď si vzpomínám, že úplně na začátku jsme se stavili v jednom obchodním domě na záchodě a pak jsme jen nakoukli do oddělení elektroniky. Tam nakonec Martínek strávil notnou chvíli při hře Angry Birds na vystaveném iPodu.

Z Václavského náměstí jsme zamířili na Staroměstské náměstí, protože Martínek si přál vidět orloj. Cestou jsme se podívali do kostela sv. Havla na vystavený betlém. Martínek si sice nejdřív myslel, že ten kostel má co dělat s Václavem Havlem, ale to jsem mu vysvětlil. Naopak ho zaujalo, že ve zdejším kostele byl ve 14. století farářem jeho oblíbený svatý Jan Nepomucký.

Orloj jsme stihli vidět v akci. Navíc jsme si prohlédli vánoční trhy a vánoční výzdobu Staroměstského náměstí.

Pak si ještě Martínek přál vidět Karlův most. To jsem mu splnil, ale na most jsme nešli. Bylo pozdě a navíc nám začínala být trochu zima.

Tak jsme alespoň nakoukli do kostela sv. Františka na Křížovnickém náměstí, kde zrovna začínal koncert. Je tam totiž socha sv. Martina. Martin na koni mečem odděluje část pláště, aby oděl chudáka, který je zobrazen pod ním. Sousoší však vypadá tak, jako by se Martin chystal dotyčného spíš zamordovat.

Cestou jsme se ještě stavili na nákupu a obdivovali jsme, především Martínek, vánoční výzdobu v jednom obchodním domě.

Byl to pěkně strávený společný čas a těším se, až zase s klukama někam vyrazíme. Já jsem vždy rád obcházel kostely a prohlížel si o Vánocích vystavené betlémy.

Ještě k Ježíškovi

2012-01-10T09:30:00.000+01:00

Vím, že se opakuji, že jsem to tu psal už několikrát. U nás dárky nenosí Ježíšek. Trochu závidíme těm rodinám, ve kterých Ježíšek všechno zařídí a ostatní si to mohou jen užívat. U nás je Ježíškem především tatínek, jak říkají kluci. Také proto jsem psal více o dárcích a měl jsem radost, když byli kluci s nadílkou spokojeni. U nás bychom to v případě nespokojenosti nemohli svést na Ježíška.

Vzpomínám si třeba, že u nás v rodině se děkovalo Jěžíškovi i v době, kdy už všichni byli velcí a na nošení dárků od Ježíška dávno nevěřili. Připadalo mi to trochu jako šaškárna, zvlášť když jsem Ježíše vnímal jako někoho, kdo má na starosti důležitější věci než o Vánocích roznášet dárky. Svojí roli hrálo samozřejmě to, že ne vždy bylo zřejmé, od koho který dárek je. Přesto jsem se rozhodl, že to budu ve své rodině dělat jinak. Navíc když mám zkušenost, že to o nic nezkracuje dětskou radost. Dokonce si myslím, že bylo i pro kluky fajn, když věděli, kdo je obdaroval (samozřejmě nejenom já) a kdo se postaral o to, aby Vánoce byly pokud možno klidné a spokojené. Také jsem si uvědomil, že bych klukům měl příště trochu víc pomoct s tím, aby si užili radost nejenom z přijímání dárku, ale i s jejich rozdáváním. Ale tu chvilku, kdy je přepadl smutek, že mi vlastně nic nedali, jsem rychle zahnal tím, že jsem je objal a řekl jsem jim, ať nepovídají, protože oni jsou moje největší dárky, jaké jsem dostal.

Je zajímavé, jak jsem si o těchto Vánocích asi více než kdy jindy uvědomil, že potřebujeme trochu častěji prožívat zvláštní, sváteční dny, které budou přece jen trochu jiné než ty všední.

Jak mladší brácha dostal staršího

2012-01-09T23:59:00.000+01:00

Dnes byl náročný den. Od rána jsme nestíhali, Martínek prý kvůli dlouhé absenci ve škole nestíhá (ačkoliv doma trénujeme), nepodařilo se nám domluvit si vhodný termín na příští půlrok v hudebce, k tomu to počasí atd.

Nakonec to dnes nejlépe zvládal malý Ondra. Ačkoliv byl dlouho ve školce, hned mi říkal, že by tam chtěl spát pořád.

Dnes ráno měli ve školce angličtinu, tak nás hned cestou z hudebky zkoušel a ptal se, zda víme, co je to king a queen. Nepotěšilo ho, že já jsem to věděl, o to víc si to užil s Martínkem.

Ondra: "Víš, co je to king?"

Martínek dlouze přemýšlel, ale pak musel přiznat, že neví.

Tak byl Ondra šťastný, že ví víc než starší brácha. A já ho ještě popíchnul tím, když jsem řekl, že to Martínkovi "natřel".

To samozřejmě provokovalo Martínka, který se rozhodl, že to Ondrovi taky "natře".

Martínek: "Tak schválně, Ondro, kolik je pět plus dva?"

Ondra se zamyslel a pak řekl: "Sedm."

Tak jsme na něj zírali s Martínkem oba dva a museli jsme uznat, že nám to teda "natřel" podruhé.

Samozřejmě Ondra byl celý šťastný.

Já jsem si ho pak ještě proklepl a musel jsem uznat, že sčítání čísel v oboru do 10 (někdy i více) zvládá velmi dobře. Tak to mě skutečně překvapil, i když tuším, že to dělá ten starší brácha, se kterým to prostě vnímá. Tak doufám, že mu to vydrží a že se taky někdy naučí R a Ř.

Tak jsem rád, že mě kluci i v náročných situacích umí pobavit a příjemně překvapit!

Ohlednutí za Vánocemi

2012-01-09T23:42:00.000+01:00

Zdravím všechny čtenářky/čtenáře mého blogu v novém roce!

Nevím, jak to dělám/e/, ale ten začátek nového roku je vždy nějak náročný. O tom třeba někdy jindy. V neděli Křtu Páně (8.1.) sice skončilo liturgické období vánoční, ale přesto bych se rád ještě poohlédl za Vánocemi.

Už z příspěvku, vloženého na Štědrý den, je zřejmé, že jsme veškeré přípravy zvládli neočekávaně dobře, přestože advent nebyl zrovna jednoduchý (střídavě všichni tři nemocní, řada starostí atd.). Zatímco jsem byl před Vánocemi v jednom shonu a na klukách to bylo rovněž znát, tak si myslím, že Vánoce jsme si užili pěkně. To byl také můj cíl a jsem moc rád, že se vydařil.

Byl to pro nás skutečný svátek, skutečné vytržení z běžných dní a každodenních povinností. Hodně to bylo ovlivněno tím, že jsme nakonc nebyli doma a nebyli jsme sami.

Mám pocit, že kluci vnímají Vánoce především jako dobu, kdy se dostávají dárky. Nepovažuji to za nic špatného, ale jsem rád, že jsem jim snad mohl nabídnout i něco víc. Tátu, který snad byl po delší době zase trochu víc v pohodě, mohl se jim věnovat a nebyl zatížen tolika běžnými starostmi. Navíc mám pocit, že atmosféra Vánoc byla pro některé lidi ovlivněna úmrtím a pohřbem Václava Havla. Jakoby tyto události zintenzívnily závěr adventu a také následnou vánoční radost nad narozením Spasitele, díky němuž smíme věřit, že smrt v našich životech nemá poslední slovo.

Zmrtvýchvstání je sice velikonočním motivem, ale už Vánoce oznamují tuto naději. Kromě toho je tato symbolika silně spojena se světlem. Toho je před Vánocemi méně a méně, ale po Vánocích máme jistotu, že tma zcela nezíská nadvládu a že denního světla bude pomalu ale jistě zase přibývat. Ostatně my si to s klukama uvědomujeme intenzivněji od doby, kdy Martínkovi začala povinná školní docházka. Nyní vstáváme do tmy, ale těšíme se, až tomu tak nebude. Díky tomu, že máme stolní kalendáře s časem východu a západu Slunce (kluci tam mají i údaje o měsíci), tak se můžeme těšit docela konkrétně.

Mám pocit, že je pro mne čím dál tím těžší vybrat nějaký dárek pro kluky, který by je potěšil a zároveň by to nebyla vyslovená hloupost, drahá k tomu. Letos jsem opravdu dlouho nevěděl, co vybrat. Naopak řešíme problém, že jsme doma spíš zavaleni věcmi, takže bychom měli spíš probírat a vyřazovat. O to víc jsem byl rád, že se mi podařilo pořídit docela pěkné věci. Navíc kluci dostali ještě hodně dárků od příbuzných nebo známých. Až jsem byl překvapen, kolik toho bylo.

Samozřejmě jsem byl rád, že kluci měli radost. Zvlášť malý Ondra se téměř s každým dárkem pomazlil a v podstatě nad každým rozbaleným balíčkem volal: "Jééé, mikina /pyžamo, vojáčci, lego atd./, to jsem si přál!"

Po loňské dobré zkušenosti jsem kluky nechal, aby si něco konkrétního vybrali sami. Kvůli nedostatku volného času jsme něco dokonce s klukama koupil s tím, že je dostanou pod stromeček. To byl třeba příklad velkého LEGA pro Martínka, které bylo výrazně zlevněné a já se obával, zda by bylo k dispozici i v době, kdy bych ho mohl koupit bez kluků. Naopak se na něj Martínek cíleně těšil a měl z něj asi největší radost. Ondra se tehdy při koupi dlouho domáhal toho, že chce LEGO hned. Pobavil mě však tím, když si vybrané LEGO pod stromečkem rozbalil. Byl to nakonec skoro jediný dárek, nad kterým nejásal a jen řekl "jééé, to už mám!" a hned ho předával Martínkovi. Tak jsem mu musel vysvětlit, že ho ještě nemá, že tohle je to koupené. Jak jsem napsal, u Ondry bodovalo téměř vše, ale asi největší radost měl z malých vojáčků. To byla pro mne zvláštní věc, protože o ně si řekl jen pár dní před Vánocemi. Už před časem jsem klukům dal plno svých vojáčků, indiánů, rytířů atd., takže jsem měl pocit, že jich mají dost. Cestou do školky mi jednou Ondra vysvětlil, že ti patří Martínkovi a že on by chtěl mít taky takové. Štěstí bylo, že jsme je asi den předtím viděli v nedaleké hrčkárně, takže jsme je mohl hned pořídit.

Jsem si vědom, že ta moje pozornost, věnovaná dárkům pro kluky, může na někoho působit hodně materiálně. Rozhodně nepatřím k těm, kteří si myslí, že dárky jsou pro děti to nejpodstatnější. Naopak mám pocit, že mnohé věci klukům odmítám jen tak koupit. Zvlášť když jsou nyní ve škole a školce, tak mají takových podnětů na různá přání poměrně hodně. Je to vždy celkem vhodná příležitost k rozhovorům na tato témata. Přestože zvlášť Ondra si občas zkouší něco vynutit "teď a hned", mám pocit, že to s klukama docela zvládáme a že kluci netrpí nějakou frustrací, že nemají vše, nač si ukáží nebo vzpomenou nebo co mají jejich kamarádi.

Vtipné bylo to, když mi Martínek vyprávěl, co dostávaly děti pod stromečkem. Jeho LEGO se prý umístilo až na druhém místě. Nejoblíbenějším dárkem byla prý "empétrojka". Po chvíli mi Martínek řekl: "Abych ti, tatí, pravdu řek, tak ani nevím, co to ta empétrojka vlastně je." Tak jsem mu to vysvětlil a ještě snad doplnil to, že si myslím, že si mnohem víc vyhraje s tím LEGEM než s "empétrojkou". Na tom jsme se spolu shodli.

Jsem zvědav, jak budou kluci podléhat tlaku okolí, třeba i v tomto ohledu (tj. vlastnictví určitých věci, co jsou IN), a nakolik zvládnou zůstat sami sebou. Podle informací rodičů starších dětí to dnes může být mezi dětmi docela vážný problém, vedoucí třeba i k šikaně těch, co nejsou IN. Já si na nic podobného nepamatuji a nevzpomínám si, na rozdíl od některým mých vrstevníků, že bych nějak prožíval frustrující nedostatek nějaké věci ze školních let.

Spíš jen pro zajímavost fotka Martínka a jeho dárků. Ta elektronická stavebnice Boffin mě zaujala. Dal jsem jí jako tip na dárek pro Martínka po dlouhém hledání v obchodě. Sám jsem na ní byl zvědavý a nakonec to byla klasická scénka, kdy si táta hraje s hračkou, kterou dostal jeho syn. Je to přece jen ještě trochu složitější, takže to zatím stavíme jen spolu. Na druhou stranu je to věc, nad kterou budeme moct trávit společné chvilky.

Byly to opravdu příjemné Vánoce a já jsem něco takového potřeboval. O to víc na to vzpomínám nyní, kdy jsme zase doma, v tom našem skladišti a musím se starat téměř o vše. K tomu všechny možné starosti, které jsem mohl na chvilku hodit za hlavu. Navíc jsem využil možnosti, že jsem mohl na chvíli vyrazit vždy jenom s jedním klukem a mohl se věnovat pouze jemu. Je to zajímavý fenomén, který pozoruji minimálně od září, kdy šel Martínek do školy a Ondra začal do školk chodit sám. Samozřejmě mnohém déle jsem vnímal, že jsou kluci rozdílní, ale přece jen zvlášť Ondra se nyní proměnil a tak nějak osamostatnil, takže čas s ním je zajímavější. I když je náročné, že většinou pusu nezavře.

Nebyli bychom to my, kdyby nás i o Vánocích trochu nepotrápilo zdraví. Tentokrát to byl Martínek, který dvakrát nečekaně v noci blinkal. Myslel jsem, že má rozšířenou střevní chřipku, ale naštěstí jsem se nikdo nenakazil a bylo to vždy jednorázové. Nakonec se ukázalo, že prostě s něčím bojoval. Po dvou dnech ve škole v novém roce si stěžoval na silné bolesti břicha, měl průjem a musel zůstat doma. Dnes jsme to tedy zkusili se školou znova, jen jsem si ho vyzvedl před obědem, abych mu uvařil dietnější jídlo sám. Tak uvidíme.

Vánoce jsou tady!

2011-12-24T13:54:00.002+01:00

Ačkoliv jsem tomu ještě včera ráno moc nevěřil, tak Vánoce jsou tady a i my jsme je stihli. Takže se už jen můžeme těšit, jak se večer dobře najíme (to spíš já) a co najdeme pod stromečkem (to hlavně kluci).

Nakonec jsme s klukama zvládli nejenom přípravu, ale i vnímat a sledovat onu historickou událost, kterým bylo rozloučení zřejmě z nejznámějším Čechem v současném světě, symbolem společenských změn a naším prezidentem Václavem Havlem. Včera nás také navštívila moje sestra, takže s klukama ozdobila stromeček, což mi hodně pomohlo. Mohl jsme se věnovat úklidu, praní a vaření. Byl to sice dlouhý den, ale kolem třetí hodiny v noci jsem mohl ulehnout s dobrým pocitem, že rybí polévka je hotová, stejně tak bramborový salát, že máme ozdobený stromeček, uklizeno a zabalené dárky. Tak to mám rád, když je vše hotovo ještě před Štědrým dnem. Vzpomínám si na ten stres, když kdysi v naší rodině byl Štědrý den ve znamení největších příprav. Proto jsem si předsevzal, že se budu snažit mít pokud možno vše už připravené. Někdy se to podaří, jindy ne. Jsem rád, že letos se to podařilo, i když jsem tomu včera ještě moc nevěřil.

Sice to byl chvílemi taky trochu stres, ale mám pocit, že jsme si ho vybrali už v předchozích dnech. Třeba ta moje ztráta tašky, o které jsem psal, také přispěla k tomu, že jsem si různé věci uvědomil. Navíc ani tentokrát nechyběly vtipné hlášky kluků. Například malý Ondra mi říkal, jak se těší, až bude velký jako já. Řekl jsem mu, ať si užívá, že je malý, může si víc hrát a nedělat si plno starostí. Až bude velký jako já, určitě bude mít rodinu a bude se muset o vše starat. Tak se na mne tak podíval a řekl: "Nebudu, já budu mít ženu." Musel jsem se smát, protože má doufám pravdu a já mu to přeji. Jen jsem si říkal, jak hluboko to máme my muži zakořeněné, že i když doma dělám skoro vše, tak on přesto ví, na co vše může být žena :-)

Jsem rád, že i díky holkám, co u nás byly, si kluci užili pečení perníčků. Já sice dělám leccos, ale (zatím) nepeču (leda tak maso). S mojí sestrou si kluci užili zdobení stromku, takže jsem i zkousnul, že to nepřežily nějaké ozdoby, které jsem dosud pečlivě opatroval, protože byly poměrně staré, ještě z mého dětství. Radost kluků a jejich ochota pomáhat jsou přece přednější.

Kluci rozmotávali každoročně zamotané světla na stromek:

Samozřejmě nejvíc si to užili s kaprem. Nejprve jsme několikrát pozorovali prodavače ryb. Kluky to bavilo, zvlášť Martínek rozmlouval s prodavači. Motali se kolem až byli celí zacákaní od krve. Martínkovi jsem vysvětlil rozdíl mezi mlíčím a jikrami. Ostatně my jsme nakonec jikry koupili a sami jsme měli mlíčňáka (tedy kluka). Kluci k tomu přistupovali tak, že kapři jsou prostě na jedení. Samozřejmě atrakcí byl kapr ve vaně. Takže každou chvíli kluci mizeli do koupelny. Pak přicházeli a měli ruce studené od vody, až jsem je musel odhánět, aby měl kapr taky chvíli klid.

Ondra si oblíbil reflexní vestu, kterou dostal Martínek ve škole. Protože má na sobě odznak městské policie, tak v ní chodil i doma. Za pasem měl pistoli a občas nás s Martínkem kontroloval. Proto z pozice své "funkce" dohlížel na Martínkovy pokusy o vylovení kapra (s dětskou síťkou).

Ačkoliv jsem chtěl jako vždy koupit kapra zhruba do tři kil, měli jsme nakonec většího (i když je mi jasné, že prodavači s váhou umí kouzlit). Viděl jsem, že byl letos prostě větší. Tak jsem byl zvědavý, jak to letos zvládneme. Ale nakonec byl možná unavenější, takže jsme si s ním poradili. Dokonce nás i moje sestra při výlovu vyfotila.

Před Vánocemi to nebylo zrovna jednoduché období, zvlášť když byli oba kluci dlouho nemocní a já se také s něčím pral. Tak jsme skutečně měl obavy, jak to vše zvládneme. Samozřejmě jsem nestihnul nějaké další povinnosti, lae ty s Vánocemi příliš nesouvisí. O to víc jsem rád, že si letošní Vánoce snad pěkně užijeme.

Samozřejmě si vzpomeneme i na ty, kteří tu s námi už nemohou být. Protože však nikdo z nás neví "dne ani hodiny", o to víc si chceme každý den spolu s klukama pěkně prožít a užít si ho.

PŘEJI VŠEM PĚKNÉ VÁNOCE !!

PS: Jo a kdyby vám někdo tvrdil nebo jste někde četli, že ve vánoční písni "Narodil se Kristus Pán" je chyba, že místo Goliáše ve 4. sloce býval původně Beliáš, tj. ďábel, tak tomu nevěřte. Trochu jsem po tom pátral a není to pravda. Více viz na mém druhém blogu ZDE.

Předvánoční příběh (nejenom) o ztracené nákupní tašce

2011-12-20T10:55:00.002+01:00

Tak vám povím jeden příběh ze života. Ukazuje, jak jeden táta, ač se snaží sebevíc, prostě ne všechno zvládá a ne všechno uhlídá. Rovněž je na příběhu pěkné, že jako správná pohádka končí dobře a také, že nám přinesl ponaučení.

Asi jako každý správný chlap jsem rád pokud mohu mít pocit, že mám věci pod kontrolou. Je fakt, že v posledních letech dostávám celkem lekci v pokoře, protože mnohdy při největší snaze prostě nezvládám vše tak, jak bych si představoval. Bohužel mě pak tento pocit nezvládání stresuje někdy víc, než samotné nezvládnuté věci.

Jak už jsem několikrát psal, pobyt s klukama doma, přerušovaný většinou pouze návštěvami doktora a pracovními povinnostmi, vlastní opakvané nastydnutí k tomu, to vše mi dává zabrat. A k tomu další starosti a ještě i ten předvánoční shon a snaha, aby si to kluci opět i letos pěkně užili. Takže jsem v pondělí cítil, že něco není v pořádku. A to ani nemluvím o tom, že Martínek i po dvou týdnech doma, opět trochu víc pokašlával. Trvám však na tom, že ještě půjde do školy, abychom se z toho doma už nezbláznili a aby si ještě užil trochu předvánoční atmosféry s kamarády. Doktorka mi říkala, že je to na mně, že je tu jisté riziko, aby zase oslabeni po antibiotikách něco nechytili. Zároveň však uznala, že svým způsobem je to asi jedno, že je toho teď plno a pak můžeme být stejně doma. Navíc se nás to drží i doma, kde si to vzájemně dokola předáváme.

Každopádně jsme byli uznáni šoly/školky schopni, za což jsem byl rád. Ostatně sami kluci si tam přáli už jít. Ale i tak jsme cítil, že něco není v pořádku. Kluci rozdovádění, nesoustředění, každou chvíli se s nimi dává někdo do řeči o Ježíškovi. Museli jsme na nákup, už o víkendu jsme byli skoro vyjedení. V obchodě je opět pořád napomínám. Výslovně jm kladu na srdce, že jsem unavený, že se musím soustředit na nákup, takže oni musí být u vozíku a nikam neběhat. Stejně neposlouchají, odbíhají, baví se s prodavačkami, okukují různé věci, Ondra jako vždy očuchává všechny druhy syrečků. Já nervózní z nákupu a ze zpráv od známých, že ačkoliv prý řádí krize a potraviny viditelně zdražují každým dnem, začíná být v obchodech nedostatek některého zboží. Když vidím, že skutečně třeba olej, máslo, vajíčka nebo salátové brambory, které kupujeme, ubývají, rozhodnu se něco nakoupit už teď, zvlášť když bylo v obchodě celkem málo lidí.

Košík se plní a Ondra mě poprvé rozčiluje. Uznávám, že trochu zbytečně. Prostě mi vadilo, když s enad plným košíkem zeptal, zda taky něco koupím pro ně. Ptám se, pro koho si myslí, že celý nákup nakupuji, když ne pro ně. Já vím, že mysleli na nějakou hračku, ale že pořád něco chtějí jíst, na to už tak nějak nemyslí.

Přemýšlím, co ještě pořídit, hlídám a napomínám kluky. Ti se navíc zarazí u zlevněného LEGA. Už ho mají dost a nechtěl jsem jim ho koupit. Na druhou stranu chci respektovat jejich přání a vyjít jim vstříc. Takže stojíme u regálu a já přemýšlím, zda to stihnu zajít koupit druhý den bez kluků. Ondra se naopak LEGA dožaduje teď hned, aby si ho už odpoledne mohl doma stavět. To však jasně odmítám. Buď to koupíme a kluci to dostanou pod stromečkem nebo nic. Kluci tedy přistupují na první variantu a já tedy s nimi kupuju pro ně LEGO, pro každého jedno. A přemýšlím, zda je v mých silách takový nákup donést domů.

Nakoupeno, skládám nákup do několika tašek, musím sledovat, kam pobíhají kluci. Když už se mi podařilo je přimět, aby byli se mnou u vozíku, tak se s námi dává do řeči nějaká babička, zjevně už trochu popletená. Opět řeči o Ježíškovi a něco dalšího. Tašky, kluci, oblečení, prostě je toho moc. Přes ochotu kluků je zřejmé, že neunesou ani jednu z tašek, takže jdu domů celý ověšený. To by ještě celkem člo, kdybych nemusel kluky stále napomínat, zvlášť když jdeme po úzkém chodníkui kolem silnice. Kluci buď poskakují kolem nebo mi naopak visí na už tak dost těžkých taškách. Přimět je, aby prostě normálně šli vedle mne, se mi nedaří.

Je to náročné, ale už jsme v domě. Nakonec ještě na kluky hubuju. Martínek mi ani dveře nepodržel, naopak Ondra, který se celou cestu loudal, se najednou zasekl na trávě a čtyři schody ke vchodu zdolává tempem celodenní vysokohorské túry. Ramenem držím dveře, celý ověšený, takže už začnu křičet, ať se hne. Taky už chci být doma, musím udělat oběd atd.

Konečně jsme dorazili domů. Kluci mají za úkol se převlíct, já rychle ohřívám polévku. Po nějaké chvíli zjišťuji, že Ondra si za celou dobu nesundal vůbec nic, takže nechápu, co celou dobu v předsíni dělal, zřejmě si prohlížel nějaký leták. Opět se rozčiluji. Vykládám myčku, uklízím nákup, chystám jídlo, věším prádlo, které se mezitím vypralo. Mám toho sám dost, protože mi není nejlíp a rozčiluji se, že ještě k tomu musím pořád kluky sledovat a připomínat jim, co mají dělat.

Polívka je na stole. Ondra se tradičně tváří, že tohle mu nechutná, ale když vidí můj pohled a slyší, že to prostě ní, protože nic jiného neude, tak zmlkne a dá se do jídla. Chystám se udělat brambory, které jsem koupil. Hledám je a nemůžu najít. Jsem zmatený, vždyť jsem kupoval hned dvoje, jedny na salát na Vánoce, druhé k dnešnímu jídlu. Chodím po bytě a lámu si s tím hlavu. Ptám se kluků a oni neví. Chápu, že teď jsou v tom spíš nevinně, ale opět na mne doléhá to, jak je poslední dobou pořád napomínám a oni neposlouchají. Jsme rozčílený, především na sebe, ale i na kluky. Pomalu mi dochází, že mi chybí jedna taška z nákupu. Vůbec si neuvědomuji, kdy jsem jí ještě měl a kdy ne. Já, který si na vše tak pečlivě dává pozor, najednou nevím, kde mám jednu poměrně objemnou tašku. Zlobím se na sebe a nechce se mi přijmout to, že jsem taky jen člověk, omylný člověk. Sice si uvědomuji, kolikrát jsem už někde říkal, že se nemáme brát tak vážně a uvědomt si, že jsme jen lidé, kteří dělají blbosti a chybují, ale teď jsem tak rozhozený, že si to odpustit nedokážu. Vyčítám to sobě a i klukům, že mi nepomáhají a nehlídají mě, pak to takhle dopadá.

Jdu se podívat dolů do vchodu, zda tam taška neleží. Neleží. Po chvíli se tam znovu vracím. Dokonce zazvoním na sousedy, o kterých cím, že šli domů ve stejnou dobu. Nikdo nic neviděl a asi mě mají za blázna. Navíc nás bylo slyšet, jak jsem napomínal Ondru, taky fajn. Hledám číslo a po nějaké době se dovolám do obchodu, zda tam někdo neodevzdal nákupní tašku. Prý nikdo, pokud jsem jí tamnechal, tak se s ní můžu rozloučit. Stále to nejsem schopen sám sobě odpustit a mávnout nad tím rukou. Rozhodnul jsem se napsat ceduli dole na dveře, zda někdo nenašel nákupní tašku s nákupem, že by stačilo mi jí vrátit jn za dveře bytu. Vzápětí si říkám, že jsem jen ze sebe veřejně udělal blázna, který si ani neumí uhlídat jednu tašku. Jak chce takový člověk vychovávat dva kluky a uhlídat je, když ztratí i tašku?

Čas běží, stále mi to vrtá hlavou. Druhé jídlo se nekoná. Pojal jsme to i jako takový trest, když si nedokážeme uhlídat tašku, máme prostě smůlu. Kluci vidí, že není radno se mnou o tom diskutovat a raději sami dobrovolně uléhají k odpočinku. Martínek ještě dodělává nějaké úlohy do školy. Po spaní se Ondra shání po svačince. Nemáme, říkám mu, protože byla v té tašce, kterou jsme ztratili. Přiznávám, že by se něco našlo, ale tak nějak cítím, že je to takhle správné. Proč se mám pořád rozčilovat a napomínat je? Navíc Ondra poslední dobou zlobí s jídlem a nechce moc jíst, tak ať i on pocítí, že člověk může mít skutečně hlad.

Troufám si říct, že kluci to poměrně rychle pochopili a viděli, že prostě konkrétní činy mají konkrétní důsledky. Když mi nepomohou a já ztratím jednu tašku s jídlem, tak se stane, že nemáme jídlo. Domácí servis, který poslední dobou funguje na plné obrátky se zadrhnul. Není možné si jenom dokola hrát a sotva si uklidit pokojíček. Chápu, že jsou ještě malí, ale ne zase tolik.

Tentokrát je nemusím přemlouvat na nákup. Najednou jsou to oni, kdo navrhují, že teda zajdeme nakoupit, že nebudou zlobit a že mi pomůžou. Já vím, že ztráta takové nákupní tašky je prkotinou proti našim jiným životnm ztrátám, ale jsem rád, že jsme dali síly dohromady. Už za šera jsme vyrazili. Znovu opakuji, že u nás poslední situace zhoustla i díky tomu, že jsme byli opravdu dlouho nemocní, zavření doma, takže kluci neměli mnoho povinností a jejich jedinou starostí bylo především hraní. A to ani nemluvím o tom, že kluci před pár dny při blbnutí v koupelně shodili úzkou skříň, která spadla na pračku. Celá se vysypala, ale naštěstí se nic nerozbilo a pračku zachránilo to, že se skříň vzpříčila o protější zeď, kde bohužel rozbila zásuvku pro pračku.

Pomalu odpouštím sobě i klukům, zvlášť když vidím, že se snaží. V obchodě se ještě jen pro jistotu ptám ve stánku, zda jim někdo nevrátil tašku s nákupem, ale je to marné. Prý se mám zeptat pokladních, ale pochybují o tom. Vzali jsme si košík a já podle seznamu vyrážím nakoupit to, co zůstalo v tašce. Přece jen se ještě rozhodnu zeptat se jedné naší známé pokladní, zda náhodou neví o nákupní tašce. A ejhle, ví. To bylo po nás velké a radostné překvapení. Nejenom, že mi došlo, že jsem tašku nechal stát za pokladnami při shonu při skládání a rozmluvě kluků s popletenou stařenkou, ale i proto, že i dnes jsou lidé natolik poctiví, že odevzdali tašku s nákupem. Další paní pokaldní se hned směje, že to jsem já (jak jsem psal, jsme tu s klukama už známé firmy), kdo tam zapomněl tašku.

Nákup je tedy rychlý a vyrážíme domů, abychom se najedli. S klukama si povídáme, třeba o tom, jak je důležité nalzené věci odevzdat, protože pak má dotyný stejnou radost jako máme teď my. Ostatně každý takový příběh s dobrým koncem posiluje důvěru v život a svět kolem nás, i když nezapomínáme, že je třeba být na pozoru před zlými lidmi.

Napětí pominulo a kluci se tváří odhodlaně, že mi budou víc pomáhat, abychom to vše zvládali. Pro jistotu je cestou trochu cvičím, takže opakovaně najednou při chůzi položím tašku na zem a jdu jakoby nic dál. Kluci na mne však vždy pohotově volají, že jsem zapomněl tašku a za chvíli jsem jedním z nejstřeženějších lidí, alspoň v naší ulici. Doma jsme rychle udělal večeři, zatímco kluci si uklidili v pokoji, kteý vyklidili a Martínek tam vysál. Ondra se najedl s takovou chutí jakou jsem u něj už dlouho neviděl a vůbec při jídle nereptal.

Uznávám, že to byl poměrně náročný den a alespoň i zdejší čtenáři vidí, že to u nás zdaleka není vždy taková idylka, jak by se třeba ze zdejších příspěvků mohlo zdát. Každopádně se to snažíme brát tak, jak to je a hlavně po každém konfliktu nebo náročnější události se zase oklepat, začít znovu a snažit se dál.

Takže i dnešní ranní vstávání do školky a školy po delší době bylo sice pro nás náročné, ale snažil jsem se kluky dobře naladit. Takže jsem zvlášť Ondrovi zpíval koledy a plyšová žirafa ho v postýlce tak dlouho pusinkovala po celém těle, dokud se nezačal chechtat. Pak jsem ještě rozespalého Ondru přinesl v náruči ke stolu, kde už seděl Martínek, za zpěvu koledy: "Já ti nesu veselého, Ondráška ze stáda svého, s ním si můžeš hráti, chutně se nasnídati..."

Všem přejeme pokud možno klidné předvánoční období a co nejmíň ztracených tašek. A když už se vám něco takového stane, ať to má dobrý konec jako ten náš příběh.

PS: Tak jsem zjistil, že jsem se stal v domě zřejmě ještě o něco populárnějším. Dnes ráno se mě jeden soused ptal, jak to dopadlo s tou taškou, že jede na chalupu, tak by mi v případě potřeby přivezl nějaké brambory :-).

A ještě jeden text mi náhodou padl do oka a přijde mi k popisované situaci trefný, přestože je z knihy "Asertivní žena" (vydala Grada už ve třetím vydání, autoři Tomáš Novák a Yveta Kudláčková):

"Tak jako křesťané odříkávají růženec a buddhisté mantru, doporučila bych některým mužům odříkávat několikrát denně asertivní právo: "Mám právo dělat chybu." A to zejména těm ambiciózním, přepracovaným mužům, kteří žijí v představě, že nebudou-li dokonalí, nezavděčí se. Když se jim pak náhodou něco nepovede, obětí jejich vzteku a výčitek se stává nejbližší okolí."

Co máte pořád všichni s tím Ježíškem?

2011-12-20T09:39:00.000+01:00

Tak nějak nechápu, co mají všichni s tím Ježíškem. Je mi jasné, že se prostě v našich končinách tradičně říká, že dárky nosí Ježíšek, ale nevím, proč se poslední dobou pořád všichni musí ptát kluků na Ježíška? Nebo jsme jen byli dlouho v naší domácí izolaci a vyšli jsme ven do předvánoční nálady? Nebo je to jen nějaká moje osobní averze? I když možná, že si jen my dospělí tak nějak chceme odůvodnit náš předvánoční shon a stres, takže se u dětí, v našem případě i u dětí cizích, chceme ujistit, že tohle pachtění má smysl, alespoň pro děti. Nebo je to mnohem jednodušší a kdekdo se chce "ohřát" a užít si tu chvilku rozzářených dětských očí. Možná bych neměl být sobecký a druhým lidem to také dopřát. Vždyť já mám svoje sluníčka pořád u sebe. Třeba až budou větší, tak taky budu spoléhat na to, že alespoň rozzářím cizí malé děti, protože to bývá tak snadné a pěkné (alespoň u mých kluků).

Každopádně v pondělí mě už celkem štvalo, když nás kdekdo oslovoval a ptal se kluků na Ježíška. Na druhou stranu jsem se musel usmívat, jak už jsou kluci naučení. Jen připomenu, že my doma o Ježíškovi moc nemluvíme. Kluci, alespoň Martínek, vnímali vastně nejprve Ježíše, a to jako dospělého muže, který zemřel na kříži. Malého Martínka vysloveně fascinoval kříž a v jednu chvíli ho viděl skoro všude. Ukazoval na elektrické dráty, na okna s více poli a téměř na každou překříženou věc (ať už větvičky nebo čáry po letadlech na obloze) a s nadšením vola "Amen, amen" - to bylo jeho slovo, které pochytil z bohoslužeb a snadno se mu vyslovovalo. Ostatně donedávna byl pro nás i kostel "amen" a chodilo se do "amenu".

Takže jsem nechtěl klukům komplikovat život tím, že bych tuto poměrně jasnou představu komplikoval nějakým poletujícím miminkem, které, chudák malej, nemá na starosti nic užitečnějšího než lidem roznášet dárky. Vždyť my věříme tomu, že Ježíš pro lidi udělal mnohem víc. Tak jsou pro nás Vánoce především Ježíšovými narozeninami, kdy se lidé vzájemně obdarovávají na památku toho, že nás všechny Bůh obdaroval svým Synem a nabídkou spásy, záchrany, věčného života. Může vám to znít složitě, ale já si myslím, že tomu kluci docela dobře rozumí. Neubírá jim to nic na atmosféře Vánoc a dokonce jim nevadí přijímat zvyk, že lidé říkají, že dárky nosí Ježíšek.

Na dotaz, zda se těší na Ježíška tak nejčastěji odpovídají, že se těší na Vánoce a třeba i na dárečky. Stejně jako vloni tak i letos Martínka zarazila otázka, zda už napsal Ježíškovi. Se svým smyslem pro rádoby intelektuální rozmluvy (po kom to asi má) se zatvářil velmi vážně a mudrlantsky pronesl: "To jsem zatím ještě nenapsal, takže to budu muset ještě udělat." Proč psát Ježíškovi, když se stačí domluvit s tátou a říct mu co bych si přál?

Letošním hitem je však reakce, se kterou kluci přišli sami, až mě to překvapilo, mile. Na otázku po Ježíškovi, resp. co jim asi přinese, odpovídají, že jejich Ježíškem je táta, který jim věci koupí, zabalí a dá pod stromeček. Někdy zřejmě dospělého podobná odpověď neupokojí, tak začne infantilně vyprávět o tom, jak k nim nosí dárky Ježíšek nebo něco podobného. Kluci v tom však mají celkem jasno. V pondělí jsem se však do podobného hovoru párkrát zapojil. Svým způsobem totiž závidím těm domácnostem, kde vše zažídí Ježíšek, neboť u nás to prostě musím zařídit sám. I když nechci si přisvojit úplně všechny zásluhy, protože třeba nepeču cukroví a zatím jsme nikdy neměli jeho nedostatek, protože vždy dostaneme.

Nejzajímavější byl v pondělí jeden rozhovor s prodavačkou v obchodě s dětským oblečením. Zjišťuji, že jsme v okolí už celkem známými postavičkami, ale tato prodavačka byla nová, na výpomoc. S klukama vesele rozmlouvala s tím, že ona už má děti velké. Kluci brzo z Ježíška převedli řeč na stromek a na kapra. Martínek opakoval svůj nápad, že bychom koupili kapra už teď, dali ho do vany a týden se nekoupali. Takže vymýšleli, jak by se to dalo udělat. Paní prodavačka asi měla ráda stereotypy, takže prohlásila, že jsme přece chlapi, takže by nám týden nekoupání snad ani nevadil. Jedna starší paní, která také něco vybírala, se zapojila do hovoru a vzpomínala, jak to také kdysi dělala a jak s kaprem bylo doma hodně páce a hodně nepořádku. Kluci s nadšením vyprávěli, jaké je to fajn mít doma ve vaně kapra. Paní však trvala na svém, že už pouze zabitého. Neenom kvůli pohodlí a předejití nepořádku, ale prý když kdysi tajně v noci zabila kapra, tak se její malý syn roznemohl, jak ho to údajně vzalo. A to kluci zase prý ne a s nadšením jeden přes druhého vyprávěli, jak mi kapr vlon utíkal po kuchyni a skočil do dřezu. Tomu říkám vánoční zážitky. Ostatně sám jsem jako dítě s nadšením poslouchal vyprávění o zápasu Spejbla s kaprem. A když paní prodavačka se začala tvářit, že to ona by nemohla, tak martínek ještě přidal historku o to, jak se nám na talíři hýbala uříznutá hlava kapra. Ale to už bylo na obě paní moc, tak jsme Martínkovi řekl, že musí brát na ženy trochu ohledu a nevyprávět úplně všechno, co my chlapi zažíváme :-).

To jsme jště nevěděl, jak tento rozhovor, při kterém jsem se snažil usilovně vybrat nějaká pěkná pyžama pro kluky, dopadne. Prodavačka pak totiž prohlásila, že to z nás musí mít maminka doma radost, což už nám zase dlouho nikdo neřekl. Kluci na to vůbec nereagovali a dál vyprávěli nějaké historky. Prodavačku za chvíli zaujalo, že se mě kluci ptali, zda si můžou vzít bonbónek, které tam byly v nádobě a které si kluci většinou berou. Jenže ten den toho zlobení bylo přece jen trochu moc, tak jsem jim řekl, že ne. Navíc před krátkou chvílí dolízali velké lízátko, které dostali od paní doktorky. Prodavačku zaujalo nejenom to, že se mě kluci nejprve zeptali, zda si můžou vzít, ale i to, že nijak neprotestovali a uznali, že si bonbón nevezmou. Takže po chvíli opět říkala, že si to s námi maminka doma musí užívat. Kluci opět nic.

Zřejmě ta myšlenka nešla paní prodavačce z hlavy, tak se dotřetice ptala, co na to maminka, jak s námi hospodaří. Tak jen Ondra s úsměvem odvětil, že maminku nemáme, že nám umřela. Pronesl to však tak volně a tvářil se přitom mile, že paní prodavačka řekla něco jako jdi, ty, drndo nebo povídálku. To už jsem se rozhodl, že zasáhnu a do hovoru jsem se zapojil. Resp. jsem řekl, že má pravdu, že jsem už čtvrtým rokem vdovce a hned na odlehčení dodal, že to bych se jinak tak neorientoval v dětskm oblečení a nevybíral je. Prodavačku to zjevně zarazilo, ale já to bral spíš jako další z noha pozitivních potvrzení toho, že kluci působí asi natolik normálně, že by tohle u nich nikdo nečekal. Navíc jsme to přešli a nevěnovali tomu pozornost, prostě to tak je.

To kluci víc řešili, zda u nás Vánoce budou nebo ne. Je fakt, že jak jsme byli doma, tak byli nevybití a buď se spolu poťuchovali nebo mě prostě nevnímali. Takže cokoliv jsem jim říkal, musel jsem opakovat několikrát, takže už jsem jim párkrát říkal, že pokud mě nebudou poslouchat a trochu mi nepomohou, tak u nás žádné Vánoce nebudou. Ale samozřejmě, že budou a už brzo.

Tatííí, kdo je to ten Havel? aneb Jak přiblížit dětem osobnost

2011-12-19T23:56:00.002+01:00

V neděli přes den většinou zprávy nesleduji. Navíc jsme byli s klukama po nemoci v kostele, pak na dobrém obědě. Tak nějak jsem si chtěl vydechnout a odpočinout si od každodenních starostí (zvlášť když jsme byl s klukama doma, tak to bylo pro nás náročné), po delší době vyrazit mezi lidi a na vzduch. Jen mi přišla vtipná ranní scénka se sousedem, tak jsme jí chtěl zaznamenat na blog. Zjišťuji, že jakmile si tyto vtipné historky nezaznamenám, tak rychle zapadnou pod nánosem dalších, spíš starostí a stresy než radostí, takže je třeba to veselé v sobě uchovávat a připomínat si. Byla to jen chvilka a pak jsem chtěl, jako vždy, vložit odkaz na tento příspěvek na svůj profil na Facebooku. K tomu nakonec nedošlo. Jakmile jsem krátce po třetí hodině otevřel Facebook, ze všech stran tam na mne zářily zprávy o tom, že zemřel Václav Havel. Zpráva mě zaskočila a hned mi přišlo nevhodné, abych v takové chvíli dával odkaz na náš vtipný zážitek. Sice jsem jej nakonec ze svého blogu neodstranil, ale neodkázal jsem na něj. Já vím, je to asi hloupost, ale najednou byly moje myšlenky jinde.

Okamžitě jsem si vzpomněl na dvě věci, resp. na dvě myšlenky. Jedna mě napadla už před časem, ani nevím kdy. Nevím už proč, ale nějak jsem si uvědomil, zřejmě nad nějakou z mnoha zpráv o úmrtí někoho veřejně činného, že Václav Havel je zřejmě jedna z mála veřejných osobností, jehož (přirozená) smrt se mě skutečně dotkne a zasáhne mě. Asi to nechci víc rozebírat, byl to prostě takový pocit. Druhou myšlenkou byla ta, která mě napadla, když jsem před týdnem ve zprávách zahlédl záběry ze setkání Václava Havla s dalajlámou. Bylo mi poměrně hned jasné, že s Václavem Havlem, resp. jeho zdravotním stavem, je to už hodně špatné. I tak pro mě zpráva o jeho smrti byla překvapující. Opět se tady nechci rozepisovat o tom, jak i očekávané úmrtí člověka překvapí, zasáhne a uvědomíme si tuto "definitivu"...

Samozřejmě jsem začal sledovat zprávy. Velmi brzy jsme zprávu přijal. Vzpomněl jsem si na Havlovo setkání s dalajlámou, kdy mu už každý pohyb působil velké potíže. Uvědomil jsem si, že i pro něj to nakonec v takové situaci bylo vysvobození. Poprosil jsem za něj i za jeho nejbližší a řekl jsem si, že bychom měli být především vděční a také hrdí na to, že jsme mohli mít takového člověka, takového prezidenta.

Poměrně brzo jsem začal přemýšlet nad tím, co řeknu klukům, resp. Martínkovi. On je občas taková naše domácí černá kronika. Neomylně a na dálku většinou zaslechne nějaké zmínky o úmrtí a občas o tom i dál uvažuje. Jak je poměrně naladěný coby hokejová fanoušek (nevím, po kom to má), tak mi zrovna nedávno z ničeho nic říkal, jak vzpomíná na ty naše tři hokejisty, co zemřeli a jak je mu líto, že už nebudou moct hrát v našem týmu. Řekl jsem mu, že mi to je taky líto, ale že takový je prostě život, že lidi umírají, někdo mladý, jiný starý. Někdy mě podobné věci docela zlobí, ale asi neprávem. Na jednu stranu bych měl být asi rád, že mu každá zpráva o úmrtí nepřipomene úmrtí někoho z blízkých, na druhou stranu si říkám, proč by kluk takovou zkušeností měl ještě litovat smrti druhých, tj. že je mu líto nad smrtí cizích lidí (když to slyší z médií). Já vím, je prostě citlivější, no nic.

Hned mi bylo jasné, že mi vůbec nejde o to a rozhodně nechci, abychom se s klukama babrali v nějakém dalším úmrtí. Naopak jsem si říkal, že by to mohla být příležitost k určité osvětě a vzdělání, abych jako rodič náležitě poučil svého malého školáčka.

Snad nevadí, že to po takových vážných úvodních slovech vezmu trochu odlehčeněji.

Když se kluci nasvačili, tak jsem je zavolal k televizi. Řekl jsem jim, že zemřel Václav Havel. S jistou zvláštní hrdostí jsem jim hned v rychlosti prokliknul pár zpravodajských stanic, abych jim názorně ukázal světovou proslulost tohoto člověka, zřejmě nejznámějšího čecha 20. století, o jehož smrti referovaly téměř všechny stanice v různých jazycích. Martínek na to reagoval se svojí upřímností: "Tatí, nezlob se, ale já vůbec nevím, kdo to ten Havel je." Tak jsem mu řekl, že se vůbec nezlobím, že je to jasné a že proto jsem je zavolal, abych jim to vysvětlil.

Ale jak na to? Přemýšlím, jaká slova zvolit. Tak je jasné, že jsem jako první řekl, že to byl náš prezident. Minimálně Martínek ví, co je to prezident a našeho současného prezidenta většinou pozná. Dále jsem řekl, že to byl dobrý člověk. Chvíli jsem přemýšlel, zda mám o Havlovi mluvit jako o člověku statečném. Nepochybuji o tom, že byl osobně statečný, ale na druhou stranu mi na něj nepasovala představa "hrdiny" dětských postav. Tak to pro mne hned byla výzva, jak si s tímto poradit. Chvilku jsme spolu s klukama mluvili. Tak jsem nejprve ísto o hrdinovi o Havlovi mluvil jako o člověku, který se nebál. Bát se, to je téma pro děti celkem představitelné. Nebál se, pokračoval jsem, třeba v době nesvobody říkat věci tak, jak si je myslel, i když byl pak třeba kvůli tomu ve vězení.

"Ve vězení?," zpozorněl Martínek, zatímco Ondra spíš mlčky poslouchal. Ano, ve vězení, zopakoval jsem.

"A on se z toho vězení probil ven?", najednou se Martínek naladil bojovně a dychtivě čekal na to, jak bude pokračovat moje povídání o "hrdinovi", který se "probil" nebo dokonce "prostřílel" z vězení.

Usmál jsem se a uvědomil jsem si, že to bude chtít chvilku času. "Ne, neprobil se ven," přiznávám "nedostatek" svého "hrdiny".

"Tak ho vysvobodili?", zkoušel i nadále Martínek zdramatizovat osudy "hrdiny", i když už mírně zklamaný, že se "neprobil" ven sám.

"Ne, ani ho nikdo nevysvobodil," přiznal jsem podle pravdy.

"Tak jak se tedy dostal ven z vězení?" kroutil Martínek hlavou a určitě přemýšlel nad tím, co to mohlo být za "hrdinu"?

Nevzdával jsem to. Vždyť ani mě nesedí na Václava Havla představa filmového "hrdiny", takže proč bych jí měl chtít vytvářet v Martínkovi? Tak jsem povídal o tom, že z vězení byl propuštěn po uplynutí trestu, že to prostě byla doba nesvobody a že jsem rád, že dnes můžeme žít v době svobody. Přestože dnes není vše v pořádku a leccos se nám nelíbí, tak oproti minulosti žijeme v době svobody. Oproti minulosti se nemusíme tolik bát toho, že bychom za to, co si myslíme a říkáme, mohli být tak snadno pronásledovaní a šikanovaní, jako se to dělo dříve. A za to, že žijeme v době svobody bychom měli být vděční takovým lidem jako byl Václav Havel. Martínka to docela zaujalo, takže se ptal, kdy byla doba nesvobody. A taky říkal, že je rád, že žije v době svobody. Mluvili jsme však spolu jen chvilku, nechtěl jsem je zase příliš trápit a školit. Poslal jsem je zase si hrát.

Už kluky trochu znám, tak to beru tak, že jsem jim řekl základní informaci, vysvětlil pár věcí. Vlastně jsem zasadil takové malé semínko a zbytek nechal na to, až bude zase nějaký podnět nebo až budou kluci chtít něco vysvětlit, tak můžeme pokračovat. Tento přístup se mi vyplatil už několkrát a i tentokrát byl podle mne dobrý.

Napadla mě však jiná věc, když jsem si přečetl prohlášení pražského arcibiskupa, že by v neděli večer mely vyzvánět pokud možno všechyn kostelní zvony. Byl to takový náhlý nápad, které často bývají dobré. Zeptal jsem se kluků, zda si nechtějí poslechnout, jak budou zvony znít. Po poměrně dlouhém pobytu doma kluci uvítali jakoukoliv změnu. Jen jsem přemýšlel, kam bychom zašli. Nejdřív jsem uvažoval o vyhlídce nad Prahou, ale když jsme vyrazili, tak jsem si říkal, že bychom mohli zkusit přímo Pražský hrad.

Byla to příležitost, abychom si cestou mohli zase o něčem povídat. Především to však byla možnost, udělat určitý zážitek. Co si budeme povídat, pro děti jsou takové zážitky důležitější než jen slova. Jen jsem cestou měl trochu obavy, zda ten zážitek bude stát za to, takže jsem to bral jako příležitost k procházce.

Nakonec se to ukázalo jako velmi dobrý nápad. Měli jsme štěstí hned v několika ohledech. Cestovalo se nám dobře a dorazili jsme včas. Ostatně cestou se ve mně probudila už delší dobu zasunutá láska ke staré Praze. Zájem o Prahu a její dějiny, doslova o dějiny kdejaké sochy, domu či místa, mě totiž kdysi dávno přivedla ke studiu historie. Kdysi jsem plánoval, že bych se stal průvodcem, ale nakonec jsem zjistil, že takový průvodce si někdy musí vymýšlet různé zajímavé a zábavné historky, protože důkladné hisorické úvahy jsou pro mnohé spíš nudné. Tak jsem se stal historikem a ne průvodcem. Tak jsem jen čas od času prováděl známé či nějaké hosty po Praze. Už dávno toho o Praze nevím tolik jako tehdy, kdy jsem mohl o některých místech pronést téměř přednášku.

Přesto jsem cestou z Pohořelce k Pražskému hradu byl chvílemi možná nadšenější než kluci a vzpomínal jsem, jak jsme tato místa kdysi procházel a párkrát jsem se dostal do míst, která byla běžnému člověku nepřístupná, třeba když jsme se sestrou hráli snad Ovčáci, čtveráci na zvonkohře na Loretě. Já se pořád těším, až kluci budou větší, abych jim mohl mnohé vysvětlit a ukázat. Teď je nechci přetěžovat a je fakt, že v běžném provozu leckdy není tolik energie an takové věci. Každopádně teď jsme měli příležitost. Tak jsem jim ukázal alespoň pár památek, ale jen zběžně, protože jsem jim slíbil, že když budou chtít, projdeme si to důkladně.

Navíc spíš než informace jsme si s klukama užívali atmosféru. Ztemnělá Praha, osvícené památky a cestou na Pražský hrad začalo drobně sněžit. Klukům se líbilo pozorovat padající sníh ve světle lamp. Mně se zase líbilo, jak jsem se snažil vnímat, že kluky mnohdy zajímá něco jiného než mne. Je to naprosto v pořádku a myslím si, že role mne coby rodiče je respektovat tuto odlišnost a především z mé strany stavět a pečovat o mosty našeho vzájemného porozumění. Mého otce hodně bavilo zahrádkaření. Já zase rád pěstuji ty svoje dvě květinky, nebo spíš stromky. Např. zatímco jsme klukům ukazoval různé paláce na Hradčanském náměstí, Ondru zcela nadchnul kandelábr, tedy sloup veřejného osvětlení uprostřed náměstí.

Bylo mi jasné, že pohled z rampy u Pražského hradu nadchne spíš mne než kluky, kteří sotva viděli. Na druhou stranu mi bylo jasné, že hradní stráž potěší zase kluky. Zvlášť Ondra zaujatě sledoval vojáky. Jen chvíli se jich bál a nechtěl vstoupit na I. hradní nádvoří, ale byl tam se mnou. Navíc jsme mu vysvětlil, že ti vojáci to tam chrání a nikomu neubližují. Teprve pozděj, cestou zpět, jsem pochopil, že Ondra zřejmě nejprve neviděl vojáky dole, ale sledoval a bál se velkých soch při vstupu na I. hradní nádvoří (tzv. Zápas gigantů - obrázek třeba zde). Uznávám, že ve tmě vypadaly sochy celkem hrozivě. A jak už to tak u Ondry bývá, tak se sice nejdřív bál, ale při zpáteční cestě mi říkal, že s emu sochy líbí, že by si je nejradši vzal domů .

Zvony začaly zvonit postupně, Martínek je nejprve počítal a měl radost z každého, který začal znít. Ale zase tak moc to neznělo, navíc jsme zaslechly výměnu stráží, což kluky zaujalo nepochybně víc. Tak jsem se přesunuli a sledovali výměnu. Martínek mi později říkal, že byl zklamaný, protože si myslel, že vojáci nejenom se zbraní bouchnou o zem, ale i vystřelí. Se stráží jsme se vydali I. nádvořím a klukům jsem ukázal, jak stráž přestala pochodovat po průchodu Matyášovou branou na II. nádvoří. My jsme pokračovali na III. nádvoří, protože jsem klukům sliboval, že si poslechnou největší zvon v ČR, Zikmunda, jaký vydává zvuk. Ukázal jsem kluům pražského arcibiskupa Dominika Duku, který kolem prošel v zamyšlení, takže na pozdrav odpověděl jen jeho doprovod. Kluci se zájmem poslouchali zvon a se zájmem sledovali honící se vločky ve světle reflektorů, které osvěcovali katedrálu.

Ještě jsem zapomněl, že už cestou jsme debatovali o hradech. Ondra si myslel, že už u nás hrady nejsou. Naopak Martínek vzpomínal, jak byli coby předškoláci se školkou na návštěvě Pražského hradu, což považoval za důkaz, že u nás hrady máme. Tak jsem jim opět slíbil, že v létě nějaký ten hrad navštívíme, když už si nepamaují, že jsme minulý rok nějaké hrady nejenom navštívili, ale dokonce jsme v jednom zámku či bývalé tvrzi byli na dovolené.

Ondrovi, který poslední dobou občas zápasí s nočními můrami, jsem ukázal sochu svatého Jiří, který je nejčastěji zobrazen, jak coby rytíř přemáhá zlo v podobě draka. To samozřejmě Ondru zaujalo.

Zvon zvonil dlouho a my nechtěli prochladnout. Tak jsem usoudil, že zážitku bylo dost a vydali jsme se zpět na I. nádvoří, abychom zapálili svíčky, které jsme měli s sebou. To byl opět zážitek, přestože malé čajové svíčky v takovém počasí samozřejmě hned zhasínaly, takže jsme je zapalovali třikrát a pak vydržely. Myslím si, že atmosféra to byla pěkná. Svíčky, lidé, portrét Václava Havla s květnami, ale kluky samozřejmě zaujala opět hradní stráž. Stoupli jsme si stranou a někdo z kluků, myslím, že Ondra, se mě zeptal, na co mají vojáci na zbraních nože. Pro odlehčení jsem odpověděl, co mě napdalo, tedy že to mají na to, kdyby si chtěli namazat chleba. Zaslechl jsem, že se vedle stojící hradní policista smíchy zakuckal a i kluci poznali, že si dělám legraci. Tak jsem jim hned říkal, že to jsou tzv. bajonety, tedy bodáky nasazené na zbraň pro případ boje zblízka. Kluci hned zpozorněli a zase se začali ptát na střílení, zvlášť Ondra.

V tu chvíli se hradní policista sehnul k malému Ondrovi a polohlasně mu říká, jestli chce slyšet jedno "tajemství". Kluci překvapením zatajili dech a teprve já jsem za ně odpověděl, že určitě chtějí. Tak to tajemství je to - snad nevadí, že to zde prozradím - že zbraně vůbec nemůžou střílet, protože jsou umělé. To byl skutečný zážitek. Hradní policista malým klukům prozradil takové tajemství, představte si to!

Už jsme toho viděli a slyšeli dost, takže jsem se vydali směrem k domovu. Cestou jsem si znovu opakovali, co všechno jsme viděli a slyšeli. Kluci litovali, že v pondělí jdou k doktorce a nemůžou tedy do školy nebo do školky, aby se pochlubili se svým zážitkem. Dělové koule ve zdi kapucínského kostela Panny Marie, pozůstatek pruského ostřelování Prahy a další zajímavosti staré Prahy si prohlídneme zase někdy jindy.

Já jsem klukům poděkoval, že jsem rád, že byli se mnou si vzpomenout na Václava Havla.

Druhý den jsme s klukama byli u paní doktorky a zažili jsme plno věci, které možná zmíním jindy. Jen jsem s klukama byl ve stánku a koupil jsem několikeré noviny. Ukazoval jsem klukům, že všechny mají na titulní stránce obrázek Václava Havla. Bylo fajn, že pro kluky už to nebyla neznámá postava. Naopak se zařadil mezi "známé tváře". A samozřejmě to projevovali svým způsobem. Např. Ondra pak v obchodě ukazoval na jednotlivé noviny a říkal: "Václav Havel, Václav Havel a zase Václav Havel." Jindy zase Martínek vzpomínal, že to byl "dobrý člověk" a Ondra k tomu dodal, že by ho "nejradši pomazlil", což pro někoho může být poněkud zvláštní vyjádření blízkosti.

Později jsme si ještě s Martínkem listovali novinami a koukali jsme na obrázky Václava Havla i dalších, pro Martínka "známých tváří", např. Barack Obama, Václav Klaus a Dominik Duka. Když jsem Martínkovi četl, co o Havlovi prohlásil Barack Obama a viděli jsme u textu fotku, kde se Obama tváří smutně, tak se Martínek divil: "To je zvláštní," řekl, "že ten Obama je tak daleko, v úplně jiné zemi a je smutný kvůli Václavu Havlovi." Martínkovi se líbil především Havlův podpis se srdíčkem, ale i některé veselé fotky z jeho života. Kluci však opět neskrývali svůj zájem o sport, takže nakonec si oba prohlíželi fotky hokejistů ve sportovním zprvodajství.

Nemyslete si, Václav Havel nebyl zdaleka jediné téma našich rozhovorů. Mnohem víc jsme si povídali o blížících se Vánocích, vybírali jsme dárky, prohlíželi jsme si stromky a kapry, přičemž jsem musel odmítnout návrh, že bychom koupili kapra už teď a týden ho měli ve vaně a nemyli bychom se. Navíc dnes jsem zažili věci, které by stálo za to zaznamenat (jak jsem ve shonu ztratil jednu z nákupních tašek i s nákupem a pak jí zase našel atd.), ale snad jindy. Jen mi přišlo zajímavé zaznamenat něco z našich debat nad smrtí jednoho z největších Čechů a zároveň o předávání zkušeností z generace na generaci.

Snad to nikoho nepohorší, ale nemůžu si pomoct. Na této fotce z konce 60. let mi Václav Havel připomíná tak trochu Brada Pitta. Takže já osobně mám jasno v tom, kdo by měl ve filmu Havla tohoto věku hrát.

Do kostela na betlém? Ne, jen na modlení

2011-12-18T15:19:00.000+01:00

Ráno jsme potkali souseda, který se kluků zeptal: "Kampak jste se to kluci takhle ráno vypravili?"

"Do kostela," odpověděli oba kluci téměř současně.

"Já jsem si to myslel, že jdete do kostela," na to soused, "do kostela podívat se na betlém."

"Ne, jen na modlení," reagoval Martínek a zatvářil se dostatečně "nadšeně". Soused to však už nezaregistroval, takže jsme mu ani nevysvětlovali, že se v kostelích vystavují betlémy až v době vánoční.

Každopádně Martínkova bezprostřední reakce mě pobavila.

Samozřejmě zájem kluků je střídavý, ale nyní jsme šli do kostela po nějaké době, protože jsme byli opakovaně nemocní a kluci byli docela rádi. Navíc Ondra má sice rád různé kostry a duchy, ale občas má období, kdy se jich bojí. Takže zřejmě pro sebe objevil další rozměr víry. Už se mě párkrát ptal, resp. se ujišťoval, zda křesťan, když se modlí, se nemusí bát duchů, protože Ježíš má velkou sílu a všechny duchy "přepere". V podstatě jsem mu dal za pravdu, protože jsme přesvědčen, že by se duchů neměl bát.

Cennější než král

2011-12-13T23:55:00.001+01:00

Když po téměř dvou týdnech doma, léčený antibiotiky, si Martínek najednou večer stěžuje na bolavé ouško, Ondra si s posloucháním nedělá hlavu, já jsem unavený a pokouší se o mne nějaký nepříjemný bacil, Vánoce se rychle blíží a nikde to není moc vidět, další povinnosti se tváří neodkladně, tak mi není moc do zpěvu. Ještěže tu mám ty svoje kluky, kteří mě potěší i pobaví.

Seděl jsem zamlkle, pokašlávám, posmrkávám a trochu mě přepadaly chmurné myšlenky. Přišel ke mně Martínek a řekl mi: "Tatíí, co ti je? Ty jsi smutný, že už nemáš tátu ani mámu?"

Ta jeho starostlivost mě spíš rozveselila. Ostatně nebylo to dlouho poté, co jsme jim zvýšeným hlasem vysvětloval, že takový nepořádek v jejich pokojíčku se mi vůbec nelíbí.

S úsměvem jsem se na něj podíval a řekl jsem mu: "To sice nemám, ale zato mám vás dva. Vy jste to nejcennější, co mám."

Martínek se taky usmál a jakoby se chtěl ještě ujistit, zeptal se: "Myslíš jako cennější než král v šachách?" /Pro nešachisty dodávám, že král je v šachách nejcennější figurkou. O něj se vlastně vede celý boj a jeho ztráta znamená konec hry a porážku./

Usmál jsem se ještě víc, pohladil ho po hlavě a řekl jsem mu: "Jasně, cennější než král v šachách."

To už nás poslouchal i Ondra, který neholduje šachům a momentálně se věnuje stavění hradů, který se také zeptal: "A cennější než král na hradě?"

"Ano, cennější než král na hradě," odpověděl jsem i Ondrovi a znovu jsem zopakoval: "Prostě jste to nejcennější, co mám. A jsem za to moc rád."

S klukama jsme se na sebe usmáli a objali jsme se. Oni šli zase uklízet a já se pustil do další práce.

Sice není vše dokonalé a třeba to není tak, jak by "mělo/mohlo být", ale proč nebýt vděčný a rád za to, co je? Vždyť nemáme málo!

Holky to mají složitější

2011-12-12T00:26:00.000+01:00

Před časem jsem malého Ondru zapínal do autosedačky. Malý Ondra roste a navíc měl na sobě teplou bundu, tak jsem mu málem přiskřípnul pindíka, jak se mi tam nevešel. Nakonec z toho byla krátká debata s klukama o rozmnožování lidí. Musím dát za pravdu názorům odborníků, že při vhodném podání to děti v tomto věku berou zcela normálně a věcně. Každopádně závěr debaty byl zajímavý a ukazuje, jak jsou kluci chytří a kolik si s nimi užiji legrace.

Po krátké odmlce Martínek prohlásil: "Holky to mají stejně složitější."

"Proč?" zeptal jsme se ho.

"Protože je bolí, když z nich vytahují to mimino," prohlásil uznale Martínek.

Malý Ondra hned dodal: "A taky musí nosit tvrdé boty."

"Ano," přitakával Martínek, "a musí chodit po špičkách, protože mají to... Tatííí, jak se to jmenuje, jak mají na botách?"

"Podpatky," odpověděl jsem.

"Ano, podpatky," přitakal Martínek.

"A já znám zase vodpatky," prohlásil Ondra zkušeně.

Tím naše debata skončila a směji se nad ní ještě teď. Každopádně víme, že holky to mají složitější. A navíc můžete vidět, že toho o "ženském světě" víme docela dost.

Mikuláš a čert

2011-12-12T00:11:00.000+01:00

Už mi to naše marodění leze na nervy. Mimo jiné se snažím, aby se kluci skutečně kurýrovali a odpočívali doma. Dokonce nám to teď vycházelo tak dobře, že jsme měli zásoby a v případě potřeby jsem měl alespoň na chvíli hlídání, abych je mohl zaskočit doplnit.

V podstatě jsme udělali jen jednu výjimku a ta byla vědomě naplánovaná. Nezvu Mikuláše a čerta k nám do bytu jako si to pamatuji ze svého mládí. Každý rok však s klukama jdeme na nějakou besídku, navíc je mají ve školce. Nebo jdeme alespoň na malou procházku ven. Letos o besídku ve školce Ondra kvůli nemoci přišel. O příchodu Mikuláše a hlavně čerta ve školce zřejmě trochu víc mluvili, takže se Ondra trochu těšil a taky trochu obával. Rozhodně nepatřím k rodičům, kteří by svoje děti strašili čertem nebo jinými bubáky a opakovaně klukům říkám, že jsou to jen převlečení lidé. Tedy není třeba se jich bát.

V pondělí k večeru jsme tedy spojili potřebný nákup s krátkou vycházkou a vyhlížením nějakého Mikuláše s čertem a andílkem. Pár jsme jich sice potkali, ale kluci se cítili poněkud zklamaní. Nevím, zda to bylo i tím, že to byly buď převlečené holky nebo ženy. Musím však uznat, že přístup jedné skupiny žen ve středním věku se mi líbil, protože bylo vidět, že to s dětmi umí a nepotřebují zbytečně strašit.

Když jsme už šli domů a kluci zrovna trochu brblali, že toho viděli málo, tak jsme zahlédli skupinku, která zrovna vyšla z jednoho baráku. Čert měl gumovou masku přes celý obličej a Ondra ho zahlédl už zdálky. Až mě překvapilo, jak se začal bát a po chvíli i plakat, přestože čert nic nedělal. Dokonce se musel na příkaz Mikuláše někam schovat a ani se k nám nepřiblížil. Kluci odříkali nějaké říkanky a dostali sladkou odměnu. Každopádně Ondra mohl být spokojený, že potkal "pořádného čerta".

Nemohu to nějak dokumentovat, neboť jsem neměl foťák a stejně jsem Ondru skoro celou dobu držel v náručí.

Alespoň jsme měli zážitek.

Ondra a jeho kostlivci

2011-12-11T23:24:00.001+01:00

Možná si řeknete, že Ondra je ještě příliš malý na to, aby u něj někdo našel nějaké "kostlivce ve skříni". Opak je pravdou. Kostlivce má docela rád, ačkoliv se jich někdy sám bojí, ale to jen výjimečně.

Lámal jsem si hlavu nad tím, co mu koupit k svátku. Měl jsem možnost projít dvě hračkářství. Měl jsem nápad na dva dárky, ale nesehnal jsem je, resp. v tom provedení, ve kterém jsem je chtěl. Navíc ani ne před měsícem jsem s oběma klukama byl v obchodě, aby si něco vybrali. Výsledek nebyl o nic lepší, stejně si nakonec nechali něco vybrat ode mne.

Když už jsem byl celkem nešťastný, tak jsem si všimnul "párty kostlivců". Za necelých třicet korun jich byl plný sáček. Volný čas se mi krátil, takže jsem dlouho neváhal a koupil dva sáčky, dvě různé velikosti.

Byl jsem si vědom toho, že kupuji blbost. Byla to však blbost poměrně levná a navíc jsem si byl jistý, že Ondru potěší.

Naštěstí jsem se nemýlil. Ondra byl spokojený. Hlavně ho potěšilo, že je kostlivců tolik, takže je hned spočítal a výsledek poté oznamoval téměř každému, kdo nás potkal, resp. kdo mu gratuloval.

Navíc plno dárků dostal poté v sobotu, kdy k nám přijely dvě milé návštěvy od příbuzných z Moravy. Já sice moc na návštěvy nejsem, ale tentokrát mě opravdu potěšily. Byl jsem rád, že i kluci si opět uvědomili a alespoň chvíli užili, že mají ještě další příbuzné. Užili si to i přesto, že dva dni předtím oba lehli s horečkou a dostali antibiotika. Ondra po týdnu ve školce, Martínek zhruba po dvou týdnech, kdy chodil do školy a bylo zřejmé, že se v něm asi něco pere. Doktorka mě trochu uklidnila tím, že prý nejsme zdaleka jediní, kterým se vrací teplota a kašel. Prý je nějaký divný podzim...

Andílek a čertík

2011-11-29T01:06:00.000+01:00

V pondělí kluci zatoužili po nějaké domácí vánoční výzdobě. Bez mučení přiznávám, že na tohle moc nejsem. Naopak třeba můj otec na to až pedantsky dbal. Na druhou stranu byl šikovný, takže třeba vyráběl adventní věnce a jinou výzdobu. Ostatně jsme si všimnul, že v jedné z krabic mám po něm i nějaký korpus na věnec a pár rolí krepového papíru.
Tak jsme se alespoň zašli podívat do obchodu. Což o to, velké množství všelijakých ozdob, ale skoro nic se mi nelíbilo. Přišlo mi to přeplácané, kýčovité nebo nevkusné. Kluci se dovolili a odpochodovali do domečku, který byl v oddělení vystaven. Já zatím přebíral různé vánoční věci a hledal jsem, co bych vzal na milost. Třeba něco jednoduchého na okna nebo na dveře. Nic se mi však nelíbilo.

Nakonec jediné, co jsme pořídili, byl andílek a čertík. To jsem pro změnu vybral v podstatě hned. Martínek chtěl andílka, Ondra nejdřív nic, ale po chvíli byl rád, že jsem mu koupil čertíka.

Tak jsem je hned vyfotil (už v pyžamu, protože byl fofr), takže tady je máte oba, andílka i čertíka:

Další pondělí

2011-11-29T00:48:00.003+01:00

Už jsem se po víkendu docela těšil, až budou kluci ve škole a ve školce. Jsou to mé poklady, ale přece jen trochu oddechu od toho jejich dohadování, pokřikování atd. nám nezaškodí. Navíc i ve školce si paní učitelky všimly, že je tam malý Ondra bez Martínka jako vyměněný a hodně mu to svědčí, protože je sám sebou. Stejně tak čas, který trávíme jen s Ondrou, třeba když jej odvádím do školky nebo vyzvedávám, je trochu jiný.

Dnes bylo jako vždy náročné pondělí. Ráno jsme to sice stíhali, ale musel to být fofr. Kluci byli zase trochu pomalejší. Ondra byl sice hotový první, ale pak se jako vždy trochu zasekl v předsíni. Nakonec na tom stejně vydělal, neboť jsem ho část cesty nesl na ramenou, abych ho nemusel tahat za ruku.

Já jsem si jako vždy stanovil příliš mnoho úkolů, takže jsem se rozhodně nenudil. Nakonec i mělo něco do sebe, že jsem udělal od každého trochu. Přestože jsem se nezdržoval obědem, najednou už byl čas jít pro kluky. Tentokrát jsem šel nejdřív pro Ondru. Ten se mi chlubil svými výtvory a vyprávěl mi věci skutečné i neskutečné. Alespoň se nebránil, když jsem ho pro jistotu sám převlíknul, abychom se nezdržovali. Pak pro Martínka, který nám nejprve chvíli mával zpoza dvěří místo toho, aby se šel rychle nachystat.

Až doma mi pak vyprávěl, že mu po delší době v družině nějaký kluk vyhrožoval bitím. Tak se na to budeme muset podívat. Dával jsem mu zase nějaké rady, co by měl dělat. Že by se měl raději vyhnout nějakému střetu, být mezi svými kamarády a pokud možno zjistit, jak s dotyčný jmenuje a z jaké je třídy. Vím, že je to těžké a že si bude muset mnohdy poradit sám. Beru to však podle sebe. Nikdy jsme nepatřil k rváčům a ani si nevzpomínám, že bych se někdy s někým pral. Zvlášť později jsem měl celkem respekt a nikdo si na mne nedovoloval, aniž bych to musel nějak silou dokazovat. Prý možná někdy v první třídě, ale to znám jen z útržkovitého vyprávění od mámy, sám si na nic už nepamatuji. Každopádně rád bych se takové věci snažil řešit už na počátku, asi žádný rodič si nepřeje, aby se jeho dítě stalo terčem nějaké šikany. Tak uvidíme.

Každopádně jsme měli jen trochu času na malou svačinku doma a už jsem vyráželi do hudebky. Tam nás čekalo oznámení našeho rozhodnutí, na jaký nástroj by chtěl Martínek hrát. Popravdě řečeno je to Martínkovi celkem jedno. Podobně jako v jiných věcech spoléhá na moje rozhodnutí. Je to tak s mnoha věcmi a někdy přemýšlím, zda je to tak správné. Vnímám to však tak, že od něj to není nějaká slepá poslušnost, ale že mi věří v tom, že vybírám to, o čem jsem přesvědčen, že je pro něj dobré. Navíc rozhodne-li se časem jinak, budu to respektovat. V tomhle sdílím názor, že rodiče mají sledovat a znát své děti a do určité doby dělat některá rozhodnutí za ně, pokud možno v jejich prospěch a s ochotou svůj názor změnit.

Přál jsem si, aby Martínek hrál na klavír, zvlášť pro jeho univerzálnost. Jenže po několika konzultacích a přemýšlení jsem dospěl k tomu, že se budeme muset rozhodnout pro elektronické klávesy. Klavír by byl samozřejmě lepší, ale i vzhledem k prostoru, náročnosti a i možnosti změny volby mi nakonec sama učitelka doporučila tuto variantu. Tak uvidíme. Rozhodně nemám s Martínkem nějaké velké hudební plány. Jen si myslím, že určité hudební vzdělání prostě patří k všeobecnému přehledu a Martínka to navíc docela baví.

S Ondrou jsme využili pěkné počasí. Tentokrát jsme už nešli na bobovou dráhu, ale raději jsme se prošli. Ondra sice po chvilce hudral, že jej bolí nohy, ostatně už do hudebky jsme šli svižným krokem, ale nakonec to bylo fajn. Šli jsme pomalu a povídali jsme si.

Cestou z hudebky jsem realizoval další svůj drobný nápad, který jsme měl v hlavě už delší dobu. Před časem jsem klukům koupil reflexní vesty. Teď se brzo stmívá a kluci mají tmavé bundy, proto jsem si říkal, že je budu klukům dávat, aby byli víc vidět. I klukům se to líbilo.

Potřebovali jsme na nákup. Pak jsme si ještě s klukama povídali o nějaké vánoční výzdobě. Vlastně už předtím jsme si s Ondrou povídali o čertovi. Jednak měli hodinu angličtiny, tak se mi chlubil, co všechno se naučil. Opět jsme musel obdivovat, jakou má Ondra paměť. Nemluví sice tak pěkně jako Martínek v jeho věku, stále neříká R a Ř, zato má zřejmě větší slovní zásobu a hlavně velkou fantazii. Jednak jsem pochopil, že je ve školce možná trochu straší čertem, což mu opakovaně vymlouvám, že není třeba se bát. Nepatřím totiž k rodičům, kteří by takové formy strašení vyhledávali. Svoje děti si nejlíp postraším sám, a to sám sebou :-).

Takže jsme nakonec i s nákupem vyrazili do dalšího obchodu, abychom si prohlédli nějakou vánoční výzdobu. Byla to dost bída, tak jsme jen pořídili dvě malé věci, ale o tom později.

Pak už domů. Bylo celkem pozdě, tak kluci koukli na Večerníček a šli hned do vany. Zatímco si užívali pěny, udělal jsem večeři. Až při večeři jsme si vzpomněli, že Martínek má ještě úkol. To je holt to nabité pondělí. Úkol byl z matematiky, což zvládnul rychle a dobře. A pak rychle do postýlky. Však zítra budou mít víc času na hraní.

Tak si říkám, jaké to bude, až třeba časem budou chodit oba na hudebku nebo na nějaké kroužky, samozřejmě každý v jiném čase. Zrovna dnes jsem zaslechl jednu maminku, jak na hudebce říká, ať si děti pospíší, aby stihli ještě keramiku. Na druhou stranu určitě nechci kluky nějak přetěžovat. Tak uvidíme. Nějak si poradíme.

PS: Druhý den měla zrovna Martínkova družinářka ráno službu. Tak mi to nedalo a řekl jsem jí, že

včera někdo Martínkovi vyhrožoval. Řekla mi, že jí to měl hned říct. Já na to, že nechtěl žalovat. Každopádně jsme to pak Martínkovi říkal, že kdyby se to opakovalo, ať se nebojí to říct své družinářce. Sice nevím, jak to chodí, když se neangažují rodiče, ale líbí se mi, že to i družinářky chtějí řešit hned v zárodku. I když to může vypadat jako žalování a neschopnst se o sebe postarat, tak si myslím, že je důležité, aby se dítě nebálo a řeklo to. Zaslechly to dvě maminky, tak jsme se hned o tom chvilku bavili. Podle mne by bylo špatné, kdyby se dítě bálo, nikomu nic neřeklo a postupně v něm narůstal strach a bezmoc. Je jasné, že v životě nebudeme potkávat jen ideální lidi, naopak srážky s různými "blbci" bývají téměř na denním pořádku. Je však dobré se jimi nenechat rozhodit, nebát se, pokud možno se vyhnout konfliktu a je-li třeba, tak situaci umět řešit, včetně žádosti o pomoc.

Jelikož se to téma prevence šikany už párkrát v mých textech objevilo a zřejmě opět objeví, tak jsem pro zájemce přidal štítek "prevence šikany" a vložil ho k těm příspěvkům, kde jsem o tom už něco napsal.

Zakletý dům?

2011-11-28T12:24:00.000+01:00

Koncem minulého týdne se u vstupu do našeho vchodu objevilo parte. Jedna starší sousedka zemřela. V průběhu několika málo let se jedná o čtvrté úmrtí v souvislosti s rakovinou v oblasti krku. Náhoda? Není náš vchod nějak zakletý?

Případ mojí ženy se přece jen trochu vymyká. Věkem (ostatní úmrtí byli lidé o generaci starší, dvě ženy a jeden muž), způsobem života (moje žena nekouřila ani nepila alkohol) i délkou pobytu (na rozdíl od mé ženy jsou ostatní případy "starousedlíci").

Stejně je to zvláštní. A pak se mi divte, že jsem někdy nervózní, když mě delší dobu pobolívá v krku, přestože si říkám, že jsem opět jen nastydlý...

"Fešák" se dvěma poklady

2011-11-27T23:13:00.003+01:00

Tak jsme se tak s klukama vypravovali ven. Já si na sebe oblékl jinou bundu než obvykle a taky jsem si vzal šálu.

"Jééé, tatííí, tobě to sluší... ty jsi fešááák!" všimnul si Martínek a Ondra se k němu za chvilku taky přidal svým: "Jééé!"

"Škoda jen, že nejsi bohatý, to by pak bylo něco," dodal Martínek.

Podíval jsme se na něj a řekl jsem mu: "Ale já jsem bohatý."

"Opravdu?" zaujal jsem Martínka, kterému se zajiskřilo v očích.

"Opravdu, mám dva velké poklady," pokračoval jsem s tajemným výrazem.

Martínek mě však hned prokouknul: "Aha, to určitě myslíš nás dva s Ondrou."

"No jasně, vy jste přece moje dva největší poklady, co mám, takže jsem nejbohatší na světě!" přiznal jsem s úsměvem a pěkně jsme si je k sobě přitisknul.

Kluci se taky přitulili a myslím si, že se jim to líbilo, přestože Martínek později zase něco brblal o penězích a o dárcích atd.

Bylo to milé, ale je jasné, že to není vždy taková idylka. Třeba dnes mě ti moji pokladi zase pěkně pozlobili.

Písmenko se zadkem a písmenko s břichem

2011-11-24T23:55:00.002+01:00

Martínkovi se stále plete písmenko "b" a "d". Tak jsem dnes přemýšlel, zda by mu pomohla nějaká mnemotechnická pomůcka.

Zkoušel jsem několik způsobů a pak mi přišel nejvhodnější následující: Písmenko "b" je písmenko s Břichem. Zatímco písmenko "d" je písmenko se zaDkem. Martínkovi i Ondrovi se to sice líbilo, ale zatím mám určité pochybnosti o tom, zda pomůcka splní svůj účel. Tak uvidíme. Každopádně se nevzdáváme.

Jinak ve středu byl Ondra ve školce a dnes tam už i spal. Rovněž Martínek byl po delší době odpoledne v družině, ačkoliv stále pokašlává. Pro mne je to zase velká změna, že mám zase nějaký čas pro sebe a pro povinnosti, kterých je více než dost. Tak snad nám to zase chvíli vydrží.

Sám dobře cítím, jak jsme si to dnes odpoledne mnohem víc užili, když jsme si od sebe alespoň chvilku odpočinuli (stejně bych to déle bez nich zatím ani nevydržel).

Jak se nabít energií?

2011-11-23T09:57:00.001+01:00

Taky přemýšlíte, kde v podzimním sychravém počasí najít energii? Jak se "nabít"? A všimli jste si, že ty naše děti mívají mnohem víc energie než my?

Zapomeňte na veškerou alternativní medicínu! Pošlete k šípku všechny ziskuchtivé šarlatány!

Na svém blogu odhalím tajemství energie. Zapomeňte na nějakou "vesmírnou energii" nebo na objímání stromů.

Coby naprostí realisté využíváme a čerpáme energii tam, kde prokazatelně je.

Moji kluci se dobíjejí u ELEKTRICKÉHO OHRADNÍKU pro dobytek!

Zde jsou důkazy:

Z loňského roku...

... i z toho letošního.

Dráty byly skutečně nabité, takže jsem se je snažil držet stranou, ale jim se to zalíbilo. Nakonec kluci ani v noci moc nesvítili.

Sice kluci pokašlávají a teď byli každou chvíli nemocní, ale energie mají, zdá se, zatím stále dost.

Tak se můžete inspirovat :-)

Fotka Ondry

2011-11-23T09:28:00.001+01:00

Tak jsme dnes, téměř slavnostně, vyrazili s Ondrou po delší době do školky. Rána jsme se nebál, protože už včera Ondra vstával, i když nemusel. Sice říkal něco o tom, že se mu tam nechce, že je tam nuda, ale Martínek ho přesvědčoval, že ve školce je fajn, že ta skutečná "trapárna" je až ve škole. A já si říkám, že se mi vlastně celkem líbí, že má Martínek ke škole takový "zdravý vztah". Tedy že to zase až tak neprožívá a bere to prostě jako povinnost, která patří k další etapě života. Sice mluví o nudě ve škole, ale chlubí se s kažou známkou a nad případnými chybami nebrečí. Snad se mi daří mu vysvětlovat, že chyby nevadí, důležité je, aby chybu poznal a opravil ji. Taky se mu snažím vysvětlovat - a Martínek to podle mne celkem chápe, že se neučí kvůli škole nebo paní učitelce, dokonce ani kvůli mně, ale především kvůli sobě. "Non scholae sed vitae discimus," pravil už Seneca (tj. neučíme se pro školu ale pro život). To až ve vyšších třídách, až se budou učit třeba plno věcí skutečně neužitečných, může tento výrok obracet, jako jsme to dělali my, že "non vitae sed scholae discimus" (tedy, že se některé věci neučíme pro život ale jen pro školu).

Takže jsme vyrazili. Ondru jsem musel zase napomínat, ať se nezdržuje, takže jsem si vysloužil jeho mračení. Tak jsem ho alespoň cestou od školy vzal do náruče a nesl jsme si ho jako svoje "miminko", což se mu samozřejmě líbilo. Je fakt, že už jsem si doma lezli na nervy a alespoň já potřebuju trochu oddechu. Doufám, že se Ondrovi ve školce opět zalíbí a bude tam rád.

Ve školce na nás už čekala Ondrova fotka. Musel jsem se smát, že se Ondra na fotce tváří v podstatě stejně jako vloni (pro srovnání viz ZDE). Navíc i tričko má stejné, což se ukázalo jako dobrá volba vzhledem k oranžovému pozadí.

Je to prostě fešák! A kdyby se pořád tak nevztekal nebo neurážel, tak by to bylo téměř dokonalé.

Pro změnu Martínek nehezky pokašlává, ale doufám, že to zvládne a nebude muset zůstat doma. Už bychom potřebovali zase chvíli normálně fungovat.

Nová podoba blogu

2011-11-20T23:58:00.000+01:00

Měl jsem pocit, že už to na blogu chtělo nějakou změnu. Tak jsem dnes využil toho, že jsme několik dní zavřeni doma, že už mi to leze na mozek a že přemýšlím, jak sebrat síly, zase se "zvednout" a jít dál (po vysokých horečkách skutečně fyzicky ale i obrazně psychicky). Sice stále nejsem s podobou blogu zcela spokojen a možná dojde k dalším změnám, ale určitě je to posun od původního vzhledu. Snad ne k horšímu.

Tak uvidíme.

Všem přeji hodně síly a zdraví do, pro mnohé možná hektického, předvánočního času!

Co mi vadí? Smog, šílené zdražování a blbnutí lidí

2011-11-15T08:49:00.009+01:00

Už nějakou dobu přemýšlím, že pro změnu napíšu o něčem obecnějším, než o našem soukromém životě. Ostatně těch podnětů ke psaní a různých myšlenek mám mnoho, jen se musím věnovat jiným věcem než psaní.

Převážně píšu o našich rodinných radostech i starostech. Samozřejmě nežiji uzavřen pouze ve své ulitě našeho domova, vnímám mnohé ze svého okolí i z médií. Leckdy vnímám další dění možná víc, než by bylo zdrávo. Vzpomínám pak na svojí mámu, která mi zvlášť v době nemoci říkala, že už prostě nemůže poslouchat zprávy, příběhy druhých lidí atd., protože je citlivá a velmi jí to vyčerpává.

Dnes mi při psaní nepůjde o nějaká velká moudra (nebo ano? :)). Spíš o souhrn mých poznámek nebo postřehů k aktuálním tématům, které vnímám.

Momentálně je aktuálním tématem číslo jedna mlha, inverze a smog. Ostatně pro mne to není ani tak společenské téma, jako spíš téma velmi osobní. Kombinace nějakého nastydnutí, kašle, mých dutin a samozřejmě stresu a vypětí mi celkem úspěšně komplikuje život. Když jsem dnes ráno jen vyprovodil Martínka do školy, tak jsem se pak doma chvilku vysloveně dusil. A nejenom dnes. Samozřejmě i ten sluneční svit schází a lezavé chladno je rovněž otravné. No co, musíme to holt vydržet, stejně jako všichni. Teda pokud nemáme možnost se v takové době na chvíli přesunout někam na vrcholky hor nebo ještě lépe někam za teplem k moři. V den svátku sv. Martina jsem hledal nějaký jeho zajímavý obrázek. Místo toho jsem našel zajímavé a pěkné obrázky ostrova svatého Martina. To by byla dovolená! Navíc musím být doma s Ondrou, který stále ještě bere antibiotika, ale je mu konečně líp a kašel se zlepšil, i když zcela neustal.

Dlouhodobějšího charakteru je jiný problém, který si silně uvědomuji. Stále se mluví o krizi a především o chystaném zdražování. Už se taky občas mluví o tom, že se už zdražuje. Možná to nesleduji, ale podle mne se o tom mluví málo. Snad každý, kdo chodí pravidelně nakupovat, si toho už musel všimnout. V posledních měsících sleduji zdražování v podstatě každý týden. Každou chvíli je nějaká položka zase o korunu či víc dražší. Dokonce i slevové akce jsou méně časté (frekvencí i cenou), a to mluvím jen o skutečných slevách, ne o těch rádoby slevách. Už delší dobu se snažím kupovat trvanlivější věci (např. prací prášky či těstoviny) jen při slevách atd. Nejde to vždy, ale snažím se to sledovat. Musím však potvrdit různé zprávy z výzkumů, které tvrdí, že u nás je poměrně draho také kvůli tomu, že si to prostě necháme líbit. Výrobci či obchodníci to prostě zkouší. Můžeme se divit, že zvyšují cenu, když to lidé i tak kupují? Nemyslím si, že bych něco změnil, ani takové ambice nemám, ale už mnohokrát jsem si řekl, že něco prostě za takovou cenu nekoupím.

Mluvím tady především o jídle. Samozřejmě jídlo kupovat musím. Musím mít dokonce i určité zásoby, protože se stává, že třeba onemocníme nebo není zrovna možné dojít nakoupit, přitom nakrmit kluky i sebe musím. Opět s vděčností vzpomenu na svojí mámu, která mě učila, že třeba větší zásoby v mrazáku a ledničce se ve skutečnosti prodraží mnohem víc. Jsem si vědom, že i v téhle oblasti mám pořád ještě co zlepšovat a učím se hospodařit efektivněji. Taky se můžu pochlubit, že jsem díky tomu objevil dvě malá řeznictví v okolí, kde poslední dobou téměř výlučně kupuji maso. Výhodou oproti supermarketu je nejenom kvalita a cena, ale i skutečnost, že na rozdíl od baleného masa si pořídím množství podle potřeby nebo přání. Sice ani zde to není s tou kvalitou vždy 100%, ale přesto jsem rád, že jsem našel dobrou a hlavně výhodnou nabídku našeho oblíbeného krůtího masa. Alespoň je to pro mne dalším důkazem, že je možné nakupovat s rozmyslem. Nový dodavatel drahého a nekvalitního krůtího masa do supermarketu sice kvůli mne určitě nezkrachuje, ale přišel o jednoho zákazníka.

A tím se dostávám k mému třetímu bodu, který mi momentálně vadí a nelíbí se mi. Tím je blbnutí lidí. Jsme toho svědky na každém kroku a skoro v každém oboru. A to si samozřejmě přiznávám, že si všímám určitě jen zlomku, který jsem schopen postřehnout. O "blbnutí lidí" v souvislosti s křesťanstvím tentokrát pomlčím, tomu se věnuji velmi často v rámci výuky, občasných přednášek a časem se snad dostanu zase k nějakému psaní, třeba na mém druhém blogu.

Jedním z mnoha příkladů, kdy nás zkouší druzí oblbnout je třeba právě to zdražování v obchodech, kdy to na nás obchodníci zkouší, zda jsme ochotní platit za nekvalitní zboží plno peněz. Nebo rozmanité akce, kdy opakovaně zvoní za dveřmi různí distributoři s energiemi a slevami nebo častěji telefonické dotazy od různých společností. Samozřejmě že vše velmi rychle odmítám a každému radím, ať na tohle neskáče. Stejně tak mi vadí i "blbnutí", kdy nás dobře živení a velmi dobře zajištění lidé opakovaně přesvědčují, jak se máme chystat na krizi. Nestoudně lžou, že se nás snaží před něčím ochránit, přitom jen vmýšlejí další a další fígle - už si často ani nedávají práci je nějak maskovat - jak z obyčejných lidí vytáhnout další peníze, se kterými pak mnohdy nezodpovědně zacházejí. Že by se ze mne stal populista? Možná trochu. Každopádně mi připadá vskutku nehorázné, jak za každým "reformním návrhem" je tak zřejmá nějaká zájmová skupina, která bude mít z něj profit. Ve zdravotnictví, v dopravě, ve školství, prostě všude. Zkušenější přátelé mi říkají, že to tak bylo vždy a že je to jen moje naivita, když jsem si ještě kdysi myslel, že snad alespoň některým jde o správu "věcí veřejných" a o obyčejné lidi. Možná je to tak, možná jen měl člověk dost jiných starostí respektive radostí. Jenže lidí kolem mne, kteří třeba marně hledají práci, žijí v existenční nouzi nebo je likviduje stres, kterému jsou vystaveni v práci, na můj vkus nějak přibývá. K tomu pak se dozvídám o různých projektech a nápadech, kterým se nedostává dost peněz. To pak silně kontrastuje s nehorázným plýtváním, rozhazováním nebo veřejným rozkrádáním peněz, kterého jsme dnes a denně v médiích svědky. Kdysi jsem alespoň trochu omlouval lidi, kteří měli mnohonásobně vyšší platy tím, že na svých bedrech nesou taky mnohem větší zodpovědnost. Praxe však ukazuje, že tomu tak není. Spíše naopak.

To jsem trochu zabrousil do politiky, což může být vděčné téma na nadávání, kterému moc neholduji, i když poslední dobou to asi vnímám trochu víc. Snad tento můj exkurz bude čten se shovívavostí.

Ještě víc mi jde o jiné formy blbnutí lidí. Samozřejmě jako člověk věřící a působící na teologické fakultě, případně podle možností i ve farnosti a jiných oblastech, se pohybuji v náboženském prostředí. Snažím se propojovat víru s kritickým přemýšlením, k něčemu podobnému vedu studenty a další lidi kolem, jsem-li tázán. Stále častěji se setkávám s averzí lidí vůči církvi, vůči křesťanství či vůči náboženství jako takovému. Coby člověk kritický uznávám, že mnohdy je na vině praxe samotných věřících či vystupování představitelů církví na veřejnosti atd. Jenže na druhou stranu vidím kritiku vůči údajnému tmářství v rámci křesťanství, přičemž mnohé jiné náboženské či pseudonáboženské myšlenky a praktiky mimo církev jsou přehlíženy. Přitom leckdy škodí lidem víc než církve.

Co mám třeba konkrétně na mysli?

Zhruba před měsícem mě zaujal rozhovor v novinách s jednou bývalou populární moderátorkou, která se mimo jiné rozepsala o tom, jak byla týrána svým manželem. Bulvár ani společenské dění příliš nesleduji, jen sem tam mi vyskočí třeba nějaký odkaz, na který se podívám. Tento rozhovor jsem četl někde cestou metrem. Dotyčná mi mimo jiné připomíná mojí mámu - ano, vím, že v tomto příspěvku jí vzpomínám už potřetí. To srovnání je jen pocitové, zčásti vzhled, nijak jsem to nestudoval do hloubky a nerad bych oběma křivdil. K tomu navíc to týrání, přitom by to třeba někdo netipoval, protože dotyčná působí jako silná osobnost. Opět podobnost s mojí mámou, která byla v mnohém rovněž celkem silná osobnost, i když hodně zranitelná a ve vztahových věcech leckdy až naivní. Ostatně už jsem o tom tady kdysi psal. Z vlastní zkušenosti vím, že někdy taková "silná osobnost" naopak může u druhého vzbudit až agresivní reakci. Ale zpět k věci.

Překvapilo mě totiž, že dotyčná v rozhovoru zmiňuje, že k určitému prozření, nalezení sebedůvěry a vysvobození ze zajetí toho jejího destruktivního vztahu jí pomohl koučing a jeho studium. Už několikrát jsem si totiž říkal, jak je ten koučing dnes populární. A evidentně ho může dělat téměř kde kdo. Zatímco psycholog či psychiatr musí projít poměrně dlouhým studiem a výcviky, což mě mimo jiné ostatně trochu odrazuje od nějakého takového směru, když jsem přemýšlel nad svými možnostmi v budoucnosti, tak být koučem je zřejmě mnohem snazší. Navíc je to dnes tak populární. Jen ze zvědavosti jsme se podíval, jak se k tomu dotyčná dostala. Byl jsem překvapen. Jednak je víceprezidentkou mezinárodní federace koučingu u nás a jednak se odkazuje na nějaké studium prestižní vysoké školy v zahraničí. Jenže, když jsem se díval, tak z dostupných informací je možné zjistit, že ke studiu nastoupila koncem září a v polovině ledna následujícího roku si už jela pro diplom. To nemluvím ani o tom, že se mezitím stihla vdát v Jižní Americe atd. Ne, prosím, nemluví ze mne snad jen nějaká závist. Neznám detaily a rozhodně bych s dotyčnou neměnil. Určitě to neměla a nemá v životě jednoduché. Třeba i díky tomu, že se pohybuji v akademickém prostředí, tak se zajímám, co vše se vydává za studium. Rychlostudenti na plzeňských právech byli dlouho velkým tématem. Přitom je zřejmé, že i v jiných odvětvích se různé rychlokurzy vydávají za studium.

Navíc téma se mi nedávno obloukem trochu vrátilo. Slyšel jsem o zkušenostech z nějakého kurzu pro rozvoj osobnosti, který zaměstnavatel nabízel a proplácel. Zdálo se mi to trochu podezřelé, tak jsem se ptal na jména atd. Zbytek jsem si pak "vygoogloval". S dotyčnou se mi to setkalo v tom, že i tito školitelé usilovali o "rozvoj osobnosti" a ve svém vzdělání odkazovali na koncept "Three-In-One".

Samozřejmě tady ze sebe nebudu dělat odborníka, ale na chvíli jsem se ponořil do tématu "kineziologie", kterého se to týká. Protože, světe div se, dokonce i na stránkách základní školy jsem zahlédl pozvánku na přednášku o "Edukativní kinesiologii". Zaujala mě tedy šíře a různost forem, které odkazují k jednomu směru. Pozor, tím nechci šmahem odsoudit "kineziologii" jako takovou a lidi, kteří se jí věnují. Jen se myslím, že je na místě varování. Za výukou různých technik a dovedností je totiž určitá filozofie, která je nejenom podle mne přinejmenším podezřelá a skrývá určité nebezpečí. Ostatně i v rodině máme zkušenost se zhoubným působením podobných pseudonáboženských uskupení.

"Rozvoj osobnosti" je dnes populární. Nepochybně je to taky velký byznys. Kurzy nejsou levnou záležitostí. Přitom ten mechanismus je leckdy stále stejný atak primitivní. Charismatický a empatický vedoucí kurzu (často nazývaný "facilitator") vás dokonal přečte a hlavně odhalí vaše slabiny a citlivá místa. Zároveň však nabízí cestu k jejich odstranění, samozřejmě za příslušnou částku. Stále se nepřestávám divit, jak moc se dá parazitovat na neštěstí a nemocech druhých a na druhou stranu, jak mnozí naivně a ochotně přijímají tuto pomoc. Je zajímavé, jak je u nás poměrně velká averze vůči "chamtivé církvi" a draví byznysmeni na různé formy rozvoje osobností jsou opomíjeni? Ostatně jedna z takových byla před pár lety oceněna coby podnikatelka Slovenska.

Znovu zdůrazňuji, že nechci dotyčné lidi předem odsuzovat a případně zpochybňovat jejich schopnosti pomoct lidem, ale jde v první řadě o dobře promyšlený byznys. na který, krize nekrize, je peněz zřejmě stále dost. Ostatně naopak doba krize a obecné nespokojenosti je pro takový byznys vysloveně živnou půdou. Kdo by nechtěl zlepšit svojí pozici na trhu práce investicí do "rozvoje osobnosti"?

Přitom mám pocit, že stačí jen trochu přemýšlet a v době internetu i trochu "googlit". Já se tak během chvíli dočetl o kineziologii třeba v knize našeho předního odborníka na nové náboženské směry Zdeňka Vojtíška (viz ZDE - je to však už starší článek, takže dnes v kineziologii u nás figurují jiní lidé, pro zajímavost ještě jeden jeho článek, tentokrát o scientologii a REIKI ZDE). Kineziologii se taky věnoval Český klub skeptiků Sisyfos, především Jiří Heřt (viz ZDE nebo ZDE atd.). Ostatně propagátoři kineziologie obdrželi v roce 2004 od tohoto klubu cenu Zlatý Bludný balvan v kategorii družstev (viz ZDE). Náhodou jsem zjistil, že Jiřímu Heřtovi právě vychází další kniha o fenoménu alternativního léčitelství (viz ZDE). Je k dispozici on-line ZDE.

Ostatně i tady svojí roli hraje "vzdělání" a různé další "drobnosti". Když jsem se díval na jednu z hlavních postav, kterou je Daniel Whiteside - ostatně rád a poměrně často jezdí do ČR, tak mě překvapily dvě věci. Jednak své vzdělání v tomto oboru charakterizuje jako "ekvivalent doktorátu", který získal na Interstate College of Personology, kterou založily jeho rodiče. Ostatně se zdá, že je tento obor s oblibou provozován jako "rodinný byznys". Samotný Daniel Whiteside v tomto trendu pokračoval a své teorie rozvíjel spolu se svým životním partnerem, kterým byl Gordon Stokes (1929–2006). Ostatně i zmiňovaná "podnikatelka Slovenska" svojí formu a kurzy provozuje spolu s manželem.

Pro jistotu znovu opakuji, že mi nejde o diskreditaci uvedených osob a směrů, které jsem do detailů nestudoval a ani to nemám v úmyslu. Spíš jsem to chtěl napsat jako určitý apel na zdravý rozum a varovat, ať se v dobách krize nestáváme snadným terčem podobných byznysmenů. Jistě, nikdo z nás není imunní před omylem. Každý už byl alespoň někdy napálen a chybami se člověk učí. Neměli bychom však ztrácet zdravý rozum a odvahu nazývat věci pravými jmény. Troufám si říct, že nejlíp nám k rozvoji vlastní osobnosti pomůže rozhled, kritické uvažování a kvalitní lidé (kteří třeba v životě už něco dokázali, tím však nemyslím tituly nebo pochybná ocenění), nikoliv údajná studia nebo horentní sumy, které požadují. Navíc spojení pomoci druhému v nouzi spojené s byznysem mne vždy provokuje a budí určitou nedůvěru.

V neposlední řadě si myslím, že je třeba upozorňovat na averzi vůči náboženství, která však přehlíží pseudonáboženské fenomény, které nás obklopují, ačkoliv si to často ani neuvědomujeme. Spojení náboženství a byznysu není nic nového. I zakladatel scientologie si údajně liboval, jak výnosným byznysem je založení "sekty". A podle různých zpráv začínám být přesvědčen, že mnohé podniky, firmy a zájmová sdružení na sebe berou pseudonáboženskou podobu a od svých zaměstnanců vyžadují nejenom jejich plné nasazení, nejlepší výkony, ale téměř absolutní nárok na jejich čas, životy i duše. Možná trochu přeháním, ale občas ten pocit mám. Takže nakonec se v jasně definovaném náboženském prostředí cítím svobodněji než někteří lidé ve svých zaměstnáních, jejichž zaměstnavatelé požadují plné nasazení a bezpodmínečnou loajalitu. Jaké paradoxy.

Vždy jsem opakoval, že za nejlepší prevenci osobně považuji pěstování "kultivovaného duchovna". Ačkoliv tradiční církve a náboženství mají v sobě leccos pochybného, považuji je nakonec za bezpečnější a přehlednější prostředí než různé nové proudy nebo systémy, které se ani jako náboženství nedefinují a přitom se leckdy tak snaží působit. Samozřejmě kritické myšlení a opatrnost je na místě vždy.

Zkusme se nenechat zbytečně oblbovat!

Hodně zdaru!

Doplňuji:
*(ještě jednou) odkaz na on-line vydání knihy Jiřího Heřta o Alternativní medicíně.
*Kritický posudek Edukineziologie (u nás se prezentuje pod názvem EDU-Kinestetika) z roku 1997 (v němčině). Našel jsem si ho na základě informace z knihy Heřta: "Některé zahraniční organizace, např. Svaz německých psychologů, varují před používání EDU-Kinestetiky. Některé svazové země v Německu zakázaly používat kineziologii ve školství"

PS: Samozřejmě je třeba trochu víc pátrat a dobře přemýšlet. Sám jsem zažil, jak je možné se dostat do kontaktu s různými organizacemi, aniž by člověk znal pozadí. Třeba o ten náš příběh, tedy s mojí nemocnou a umírající manželkou, který jsem popsal v mailu pro své přátele, projevila zájem jedna milá paní doktorka. Dohodli jsme se na jeho publikaci v časopise pro zdravotní sestry, který měl však krátké trvání (viz s. 8-11 ZDE a s. 8-9 ZDE). Teprve poté jsem se dozvěděl, že jej vydávala společnost Maitrea, která se rovněž věnuje "duchovnu" a "rozvoji osobnosti" v jeho rozmanitých a podle mne i leckdy podezřelých metodách. Společnost založil "uhlobaron" Antonín Koláček v roce 2006 (viz ZDE). Přesto toho nelituji. myslím si, že to posloužilo dobré věci a vůbec neměl jsem pocit, že by to bylo nějak zneužito k propagaci něčeho, s čím bych nesouhlasil. Takže ani já nejsem nějaký bojovník proti všemu, co mi připadá nepřirozené a cizí.

Martínkův orloj

2011-11-10T18:58:00.005+01:00

Samozřejmě ani v dobách "marodění" neztrácíme dobrou náladu a kreativitu, ačkoliv si samozřejmě lezeme i na nervy. Líbí se mi, že si kluci spolu dokáží hrát, ačkoliv někdy musím zasahovat. Kolikrát však také slyším, že jeden vyhrožuje druhému, že to řekne a už to samo stačí k tomu, aby se mezi sebou dohodli. Když totiž náhodou přece jen jeden z nich za mnou přijde a chce žalovat, tak většinou pohrozím trestem nebo nějakým zákazem pro oba, pokud se spolu nedohodnou. Na druhou stranu se je snažím učit i to, že někdy prostě ten druhý nemá náladu nebo chuť na spoelčné hraní, takže je dobré to respektovat. Troufám si však říct, že spolu kluci vycházejí dobře a já jsme za to rád (a samozřejmě to podporuji).

Někdy je to až komické. Například u Ondry ve školce zavedli chvilku angličtiny pro všechny děti. V jednu chvíli se stalo, že Ondra znal více slov než Martínek, který taky chodí na angličtinu. Tak spolu soutěžili a oba dva se s chutí učili. Při jedné cestě k doktorce se spolu zkoušeli ze znalostí anglických názvů barev mezi sebou, ani mě k tomu nepotřebovali.

Jindy pro změnu trénovali počítání a už i malý Ondra celkem dokáže pochopit jednodušší matematické operace. Líbí se mi, že převede situaci na příklad a zpátky. Tak jsme si s klukama třeba říkali, že dva plus jedna je jako když jsou oni dva kluci a já jeden táta k tomu. Nebo můj oblíbený, že jsou dvě uši a když jedno utrhnu, kolik jich zbyde? Po chvíli přemýšlení Ondra vymyslel jiný příklad. Prý jsou tři hroby, z mrtvých vstanu já a Martínek, v tom třetím pak zůstane Ježíš (což je trochu paradox, že). Na jednu stranu jsem to ocenil jako zajímavou kombinaci matematiky a teologie, na druhou stranu jsem Ondru požádal, aby si vymyslel jiné a vhodnější přirovnání.

I když se to třeba někdy nezdá, jsou to celkem normální kluci, kteří spolu rádi staví ze stavebnice a hrají si s auty atd.

Minulý týden mě Martínek zavolal, ať se jdu podívat na jeho stavbu. Prý je to orloj. Zřejmě si o něm povídali i ve škole s paní učitelkou. Takže prý je tam kostra, která na konci zazvoní - to je ten panáček v popředí, v růžové košili s černou kravatou. Apoštolové jsou nějací piráti.

Nahoře je navíc uložený poklad, prý nějaké diamanty.

A ta modrá ležící postavička je prý tělo sv. Jana Nepomuckého. Když jsem Martínkovi vysvětlil, že to je ale uloženo ve stříbrné rakvi v katedrále, tak ho dal pryč.

Šťastný tvůrce se svým dílem.

A veselý "marod" Ondra.

I přes nepřízeň, kterou jsme Ondrovi prokázali tím, že ho v úterý trápili na alergologii a dnes ráno odběrem krve, prokázal velkou pozornost. Byl jsem totiž trochu smutný z toho, že pro Martínka nemám k jeho zítřejšímu svátku nic připraveného a zřejmě vzhledem k jeho bolavému bříšku a dietě nebude ani dort. Tak mi Ondra řekl, že si nemám dělat starosti. Něco tam připravil a zabalil, takže mi hlásil, že už má pro Martínka nachystaný nějaký dárek. A pro mne prý vybere nějakou dětskou knížku, když už mám rád ty knihy.

Takže i když jsem ze všeho toho marodění a nevycházejících plánů už celkem unavený, nemůžu nemít radost z tak šikovných a pozorných kluků.

Co jsme si vykoledovali respektive vykašlali

2011-11-10T11:23:00.002+01:00

Před týdnem jsem v minulém příspěvku napsal, že ten letošní podzim pro nás není jen o kašli. Je to sice pravda, ale i tak nás to naše kašlání ovlivňuje víc než bychom si přáli. Kvůli nastydnutí a kašli jsme odsunuli návštěvu hřbitova, nešli jsme na každoroční vzpomínkový podvečer domácího hospicu Cesta domů a ani jsem se nemohl zúčastnit zajímavého setkání s kolegy. O nemožnosti účasti na jedné konferenci a zajímavém semináři ani nemluvím.

Oba kluky jsem kvůli nastydnutí a silnému kašli nechal minulý týden od středy do pátku doma, což mimo jiné znamenalo, že bylo třeba se postarat o pravidelné jídlo a přiměřenou zábavu. Navíc ani já se necítil moc dobře. O víkendu jsme přivítali návštěvu z Moravy a navštívili jsme po delší době hřbitov maminky. Zdálo se, že klukům je už zase docela dobře. Jenže Ondra začal v neděli kašlat znovu. Noční kašel tentokrát vystřídal kašel přes celý den. Bylo mi jasné, že do školky opět nepůjde.

Martínka jsem v pondělí odvedl do školy a Ondra zatím doma sledoval pohádku. Opět žádná teplota, žádné jiné příznaky, jen rýma a kašel. Poměrně nešťastný jsem se telefonicky domluvil s naší dětskou doktorkou, že uvidíme, jak dopadneme druhý den na dlouho plánované návštěvě na alergologii a imunologii. I do mne se v neděli večer pustil silný kašel, který byl tak nepříjemný, že jsem si i já hned v pondělí zašel ke své doktorce, samozřejmě Ondra musel se mnou. Pálilo mne na hrudníku a chvílemi to ve mne chrčelo a chrastilo, tak abych třeba něco nezanedbal a nepřchodil. Jenže doktorka prý nic neslyší, tak mi jen dává silný tišící lék na noc, abych tolik nekašlal. Zároveň rovněž dostávám žádanky na alergologii a plicní vyšetření, o kterých jsem se již dříve domluvil se svojí doktorkou na ORL.

Martínka raději vyzvedáváme hned po obědě a rychle jdeme domů uložit Ondru, abychom stihli odpoledne hudebku. Jen cestou jsme zaběhli pro čerstvé maso, abychom měli jídlo na večer i na druhý den. Ondra spal dlouho, zatímco Martínek doháněl zameškané psaní a počítání, mimochodem stejně stihnul ve škole získat jedničku s hvězdičkou. Jenže spánek Ondrovi nepomohl a evidentně mu není dobře, takže nakonec jsme do hudebky nešli. Asi to bylo správné rozhodnutí, i když zhruba za hodinku mě kluci rozzlobili, protože je musím chodit do pokoje opakovaně napomínat, neboť tam řádí jako zcela zdraví lumpíci.

V úterý vyrážíme na alergologii a imunologii. Vyšetření je důkladné, zvlášť vypisování karet. Celou anamnézu diktuji dvakrát, protože doktorka prý neumí kopírovat záznamy z jedné karty do druhé. Nakonec vlastně s mírnou obměnou třikrát, protože se slitovala a vyšetřila i mne. Po delší době jsou kluci na kůži testováni na alergii. Zatímco Martínek vše zvládá statečně, Ondra pláče a naříká. Ani jeden však po stanovené době nemá žádnou reakci, což je dobře. Ondru však doktorka shledává jako nemocného a dává mu další léky. Nejvíc se jí však nakonec nelíbím já, resp. můj zdravotní stav. Na rozdíl od praktické doktorky z předchozího dne mi tato tvrdí, že na průduškách nález slyší zcela jasně. Dokonce mi i částečně vysvětlila, jak je třeba vyšetřovat, protože při běžném mělkém dýchání to samozřejmě slyšet není. Nejde o to, že bych byl rád, ale opravdu mi týden nebylo dobře a sám jsem cítil, že si s tím asi neporadím. Podstupuju též spirometrii, kde i přes svůj nález údajně dobře procházím, přesto je doktorka přesvědčena, že mám zřejmě mírné astma nebo alespoň náběh k němu (nepochybně k tomu mám i rodinné dispozice v mužské linii a samozřejmě i psychická zátěž je určitým faktorem). Na druhou stranu prý zřejmě sport pozitivně ovlivňuje mojí plicní kapacitu. Moc tomu nerozumím, ale ochotně přijímám léky. Teprve později večer jsem opět zneklidněn, když mě naše hlídací babička upozorňuje, že léky (kortikoidy) jsou hodně silné a proto mi doporučuje ještě další konzultaci. Takže druhý den se telefonicky ptám známé a v ordinaci se ještě jednou ujišťuji, zda jsem dostal správnou sílu. Doktorka jen neochotně přes sestru sděluje, že mi chce prostě pomoct.

Každopádně ještě v úterý se vyskytl jeden zádrhel. Hlídací babička má pracovní povinnosti, takže nestíhá přijít včas. Proto musím kluky vypravit a vzít s sebou na fakultu, kde je teprve před přednáškou předám. Zcela náhodou mi den předtím kamarádka říkala o skvělém zážitku v novém muzeu Lega v centru. Teď se mi ta informace hodila a instruuji Ivanu, ať to zkusí najít a zajdou tam. Muzeum našli, strávili tam poměrně dlouhou dobu a kluci prý byli naprosto nadšení. Nakonec i tento zádrhel, že jsem musel vzít kluky s sebou, se nakonec v dobré obrátil, jak jsem si alespoň myslel.

Přicházím večer domů, kluci jsou už vzorně obstaraní a uložení v postýlkách. To je dobře, protože jsem hodně unavený. Po chvíli se však ještě donutím k přebírání papíru. Druhý den má Martínek ve škole sběr papíru a údajně by rád vyhrál nějakou cenu. Už předem jsem mu však vysvětloval, že mu radši něco koupím a nebo z komory vyhrabu nějaký pohár (co já všechno nemám), než abychom se táhli s velkým množstvím balíku. Stejně se druhý den dozvídám, že ani jeho spolužák s 50 kg papíru ve své třídě nevyhrál. Někteří rodiče prý šíleli a najížděli auty plnými papíru až před školu.

To jsem ale předběhl. Zatím s velkým sebezapřením přemáhám svojí únavu, procházím staré časopisy a vyřazuji je. Uznávám, že je to moje úchylka, když nedokážu něco takového vyhodit bez toho, abych si to prošel. Taky proto to u nás podle toho tak vypadá.

Zhruba kolem 11 hodiny přicházý ukňouraný Ondra, prý mu není dobře. Teplotu má sice jen mírnou, ale nevypadá dobře. No jo, tak opět do školky nepůjde. Zhruba kolem půlnoci přichází pro změnu Martínek. Prý je mu špatně, bolí ho bříško a chce se mu blinkat. Ivana mě upozorňovala, že už večer málo jedl a stěžoval si na bolest bříška. Na rozdíl od Ondry Martínek celkem hořel, naměřil jsem mu téměř 38,5 (po odečtení). Do prčic, říkám si. Takže i Martínek zůstane doma, to tu už dlouho nebylo. Okamžitě zanechávám přebírání papíru a lituji, že jsem čas nevyužil líp, i když zase něco málo ubylo, takže to tak marné nebylo. Mohl jsem se však věnovat nové knize, kterou jsme si ten den koupil. Měl jsem radost, že jsem novou knihu, o které jsem se dozvěděl v neděli, sehnal téměř za poloviční cenu. Stejně mi však druhý den zkazí radost skutečnost, že se sice jedná o velmi dobrou knihu, ale její český překlad je zcela nekvalitní a špatný.

Navíc mě zmáhá stres a psychická nepohoda z toho, že se zase nemůžeme vyhrabat z nějakých nemocí a že kluci jsou zase víc doma než ve škole nebo školce. A to samozřejmě dávám oběma klukům vitamíny v nejrozmanitějších podobách. Jen trochu mě uklïdňuje skutečnost, že řada lidí kolem je taky nastydlých nebo nemocných. Až začne mrznout, bude líp.

Ceký nešťastný jsme zavolal ve středu dětské doktorce, které už taky vadí vleklé marodění Ondry. Domluvili jsme se na kontrole a odběrech na důkladné vyšetření na čtvrteční ráno. Středu jsme tedy strávili doma, klukům bylo dopoledne ještě stále špatně. Takže jsme nemohli ani zajít nakoupit, ale vystačil jsem s dosavadními zásobami. Naštěstí večer přišlo spolehlivé hlídání, takže měli kluci rozptýlení a já mohl zajít do knihovny, na poštu a hlavně na nákup.

Dnes jsme museli vyrazit k doktorce téměř tak brzo jako bychom šli do školy. Trochu jsem se toho obával, protože Martínek nemohl celý večer usnout, jen se převaloval a chodil mi říkat, že mě má rád. Nakonec jsme to zvládli, jen Ondra opět odběry oplakal. Mám pocit, že poslední dobou křičí víc a víc. Každopádně si vykoledoval resp. vykašlal antibiotika, která se doktorka rozhodla nasadit právě kvůli tomu, že ho kašel zcela neopouští už skoro čtyři týdny. Pro mne to však znamená, že nejenom tento, ale i příští (zkrácený) týden ho budu muset mít doma. Pro Martínka jsem právě dostal úkoly, takže ten snad už příští týden bude zcela zdráv. Dokonce jsem uvažoval, že bych ho poslal do školy už zítra, ale jeho učitelka mi to spíš vymlouvala, aby se mu to opět nevrátilo. Prozatím se tedy bude učit v mojí domácí škole.

Já doufám, že se brzo náš zdravotní stav zlepší a budeme moct zase trochu normálněji fungovat.

Podzimní motivy

2011-11-02T10:48:00.003+01:00

I když se z mého blogu může zdát, že ten letošní podzim je pro nás hlavně o kašli, tak to není tak úplně pravda. Uznávám, že na mne doléhá řada starostí a i díky vlastnímu nachlazení si zase o něco víc uvědomuji své limity a svojí omezenost. Mám však pocit, že si na druhou stranu o to víc užívám podzimu a všeho, co přináší. Každéhoslunečního svitu a hlavně těch barev.

Nejsem žádný umělecký fotograf a fotím na automat, přesto jsem si pár podzimních motivů zaznamenal a pro určité odlehčení je vkládám i sem na blog.

Nejenom každé roční období ale i každá životní událost a situace není jednostranná. I když nám třeba přináší starosti, bolest či jiné nepříjemné pocity a nálady, tak je dobré jim zcela nepodléhat. Zbyde-li nám jen trochu sil, tak je fajn v nich objevit i to dobré. Něco, co nás může obohatit, rozšířit náš pohled a naše obzory, povzbudit...

Já vím, lehce se to napíše, ale ta realita bývá leckdy složitější...

Alespoň ten roční koloběh nám může dodávat naděje. I když je sychravo, ochlazuje se a světla i tepla ubývá, můžeme se nejenom těšit z podzimních barev přírody, ale můžeme mít i naději, že zase přijde jaro a léto. Teď však sbírejme síly na zimu.

Mimochodem nedávno jsem v jedné přednášce slyšel, jaký je rozdíl mezi jarem a pozimem. I když panují podobné teploty a podobné počasí, tak to jarní počasí je snesitelnější, protože ta nadějě na teplo a světlo je mnohem reálnější než na podzim.

Letos to vše vnímám o to intenzivněji, neboť s pravidelným rytmem, který nám přinesl Martínkův nástup do školy, bedlivěji sleduji počasí a sluníčko. Smlouvám o každý okamžik jeho světla.

Ještěže máme i jiná Sluníčka, která často dokáží projasnit den i když to "naše" je zalezlé za mraky...

Držte se, držme se!

Žijme přítomností, s nadějí do budoucnosti...

Týden s kašlajícím Ondrou

2011-11-02T08:02:00.007+01:00

Když se zhruba před třemi týdny v neděli k večeru Ondra rozkašlal, tak jsem si říkal, že následující týden se mi to teda opravdu nehodí. Upřímně řečeno, kdy by se to hodilo? Každopádně z toho byl nakonec celkem zajímavý týden, který stojí za zaznamenání.

Třeba se to do rána nějak zlepší, říkal jsem si. V takových chvílích je opravdu "ráno moudřejší večera". Většinou však ukáže už noc. Právě hodinu či dvě po půlnoci se Ondra rozkašlal a jeho kašel se mi vůbec nelíbil. Byl takový jiný. Klasickou laryngitidu jsme ještě neměli, ale raději jsme udělal v pokoji větší zimu, což kromě nějakých léků po čase zabralo. Samozřejmě se mi hlavou honily různé myšlenky. Přišlo to zhruba po měsíci, co byl Ondra doma. Chválil jsem si, jak to oba kluci zvládají, Ondra i to spaní ve školce a teď bude muset být opět doma. Nenakazí i Martínka? Jak zvládnu celý týden, který byl nabitý. Vyspím se někdy? Atd.

Protože se mi jeho kašel nelíbil, hned v pondělí jsem se objednali k doktorce, která nás hned vzala. Většinou hned první den k doktorce nechodím, protože ta mi stejně řekne, že takhle brzo ještě není nic poznat a uvidí se, zda se to rozběhne nebo ne. Navíc Ondra byl přes den zcela v pohodě, plný energie a ani v noci neměl teplotu.

Takže standardní návštěva, doktorka nic neviděla, domluvili jsme léky a uvidí se. Navíc chrchlající Ondra jako naschvál předvedl jen nesmělé "ehm, ehm". Docela mě to namíchlo, protože ještě ráno chrchlal jak starý tuberák. S doktorkou jsme se však shodli na tom, že mi věří a že zklidnění mohl klidně způsobit studený venkovní vzduch. Pondělí byl jako vždy poměrně náročný den, ale shodou okolností jsme měli po delší době milou návštěvu, která přišla dřív a Ondru ochotně pohlídala, takže s námi nemusel na Martínkovu hudebku. Výhodou bylo také to, že jsem konečně mohl i s Martínkem zajít po hudebce na chvíli na bobovou dráhu. Dosud mu totiž bylo líto, že tam s Ondrou někdy chodíme, když je on v hudebce. A oba najednou tam vzít nemůžu. Takže nakonec se pondělí pěkně zvládlo a nakonec jsme to s Martínkem využili.

V noci na úterý však Ondra opět kašlal, snad ještě o něco víc. Nijak jsem nepanikařil. Vím, že to vždy trvá pár dní než se situace začne lepšit. Sice jsem se chtěl v úterý dopoledne zúčastnit zajímavé akce, ale to jsem musel oželet. Přestože byl Ondra přes den fit, tak mi doktorka říkala, že by neměl pár dní do dětského kolektivu. Na odpolední výuku mám stabilně hlídání, takže to problém taky nebyl. Snad jen že jsem musel myslet na oběd i pro Ondru. Když jsem bez kluků, tak oběd mnohdy oželím nebo něco jen dojídám. Odpoledne byli oba kluci venku, protože oba vypadali "jako zdraví".

V noci však Ondra opět kašlal, ještě silněji a ráno znovu. To byl trochu problém, protože na středeční dopoledne jsem měl výjimečně naplánovaný seminář. V úterý jsem plánoval, že vezmu Ondru s sebou a celkem jsme se na to už začínal těšit. Jenže ten Ondrův kašel a velmi ošklivé počasí (chladno a déšť) to komplikovaly. Naštěstí jsem ještě ráno zastihnul jednu dobrou duši (samozřejmě i s tělem), která měla zrovna odpolední a byla ochotna pohlídat Ondru. Sice se to stíhalo jen tak tak, ale Ondra nemusel do toho nečasu hned po ránu.

Ještě si uvědomuju, že jsem nenapsal, jak jsem to řešil ráno s Martínkem a jeho odvodem do školy. V pondělí ráno se sice Ondra vzbudil s námi, ale nechtělo se mi ho brát ven a hnát ho s Martínkem do školy a zpět. Po úvaze a zhodnocení situace jsem se rozhodl, že Ondru stručně instruuju, nechám ho v posteli a pustím mu pohádku. Byl jsme sice dost nervózní, ale Ondrův spokojený výraz a hlavně nastalá složitá situace mi příliš na vybranou nedávala. Ze školy jsem rychle spěchal zpět a našel jsem Ondru zcela spokojeného, sledujícího pohádku z postele tak, jak jsme ho zanechal. Zopakovali jsme to i v úterý ráno, ale pak jsme byl rád, že od středečního rána mi maminka Martínkova spolužáka navrhla, že jej vyzvedne před naším domem. Takže Ondra nemusel být doma sám, tedy byl jen chvilku, zatímco jsem seběhl s Martínkem dolů před dům. Ve středu odpoledne mi navíc Martínka i přivedla, protože to nebyl v družině, kam jeho kamarád nechodí. Jinak jsme pro něj zvládali chodit s Ondrou sami. Odpoledne to bylo vždy přijatelnější než po ránu, navíc oba jsme potřebovali se alespoň trochu provětrat.

Takže středeční dopoledne se vyřešilo díky ochotě dobré duše. Pro mne to byl trochu běh, ráno tam a pak hned zpět. Legrační bylo to, že jedna ze studentek brblala, že tímto tempem to nestihneme. Tak jsem hned reagoval, že smyslem semináře není projít celý text, ale vystihnout to podstatné a navíc ať se nebojí, že já tentokrát nepřetáhnu ani minutu, protože taky spěchám. Sprintoval jsem domů, aby dobrá duše stíhala odpolední.

Už dopoledne jsem, zneklidněn Ondrovým kašlem, nás opět objednal k paní doktorce, kam jsme odpoledne i s Martínkem vyrazili. Ondra opět předvedl své nesmělé "ehm, ehm" a oba kluci akorát tak celou návštěvu v ordinaci zlobili a přetahovali se o hračky. Bylo mi celkem trapně, že tam jsme, ale domluvili jsme se na silnějších lécích. Navíc jsem si stěžoval na Ondrovo občasné počůrávání či spíš jen cvrknutí do kalhot, které je podle mne dáno spíš jeho zaujatostí hrou a nepozorností. Raději ná paní doktorka poslala na SONO vyšetření močového měchýře a ledvin, které jsme si, díky vstřícnosti personálu, ještě tentýž den domluvili na čtvrtek, tedy hned na druhý den.

Ondra v noci opět kašlal, vstával, chodil a byl nešťastný, léky dostal večer a pak opět v noci, zhruba po hodině zabrali. Ani snad nemusím psát, že jsem se moc nevyspal. Ráno jsem vychystal Martínka a později jsme vyrazili s Ondrou na vyšetření. Zároveň mě potěšila zpráva, že výsledky mého CT vyšetření dutin z minulého týdne dopadly dobře, mám jen drobně poškozenou sliznici, což by snad nemusel být velký problém.

Na vyšetření vyrazil Ondra s kostrou (ale už bez hlavy) a já nesl ručník a hlavně pití.

Domluvit se s Ondrou a načasovat vyšetření tak, aby měl plný měchýř těsně před čůráním, byl celkem oříšek. Vždyť právě to, že si Ondra leckdy ani na opakovaný dotaz neřekne a pak je najednou rychlá potřeba, kterou někdy zcela nestíhá, byl právě ten problém, proč jsme tam byli. Tak jsme to zkoušeli. Vyšetření ledvin bylo v pořádku, měchýř se však doktorce zdál málo plný. Tak Ondra popíjel, třesením s lahví si vyráběl pěnu, tj. "pivo" a šaškováním bavil čekárnu.

Já se ho jen pořád dokola ptal, zda se mu nechce už čůrat. Časem ho to přestávalo bavit. Zrovna když doktorka brala někoho dalšího na vyšetření, jsem se ho opět ptal. Nechtělo se mu, ale už ho to tam nebavilo. Tak jsem mu říkal, že tam budeme tak dlouho, dokud se mu nebude chtít čůrat. Což zabralo a hned mi říkal, že se mu teda čůrat chce. Tak jsem rychle zaběhli k doktorce, předběhli paní, která se krčila v přípravně za závěsem. Doktorce se to stále zdálo nedostatečné, ale změřila to. Odněkud vytáhla nočník, ať se vyčůráme hned. Ondra po chvíli přemlouvání něco vymáčknul. Byl jsem z toho trochu nešťastný, ale vyšetření ukázalo, že to bylo vše a že je tedy vše v pořádku. Takže jsem byl nakonec rád. Ondra tento "úspěch" oslavil po svém. Tento den se ani trochu nepočůral, pro změnu se pokadil (teda jen trochu)...

V noci na pátek Ondra opět kašlal, sice ne tak dlouho, ale o to intenzivněji. Dostal jsme radu, abych ten kašel nahrál, když ho Ondra neumí u doktorky předvést. Jak už zákony schválnosti fungují, tak když jsem si vše nachystal, tak Ondra ustal. Spíš však opět usnul únavou. Připadal jsem si jako blázen. Po chvíli jsem byl úspěšný a něco málo jsem nahrál. Na druhou stranu jsem byl rád, že ten záchvat kašle už netrval tak dlouho.

I ráno byl Ondra o poznání lepší. To jsem ostatně velmi uvítal, protože mě čekal poslední dopolední seminář v rámci určité výuky a Ondra prostě musel se mnou. Naštěstí i venku bylo pěkné počasí. S obsahem výuky jsme si hlavu příliš nelámal, dva semináře byly úspěšně za mnou a byl jsem s nimi celkem spokojený. Doprovod Ondry jsme bral jako zpestření a pro sebe jako určitou výzvu. Ostatně neměl jsem moc na vybranou. Působilo to celkem komicky a já občas výklad prokládal pochvalou Ondry, jak pěkně kreslí. Sice to byl seminář, takže měli mluvit spíš studenti, ale ne vždy to šlo. S postupem času byl Ondra nervóznější a zhruba poslední půlhodinu bedlivě sledoval hodiny, kde jsem mu vysvětlil, kdy skončím. Studenti se smáli, když mi Ondra oznamoval, každý posun velké ručičky, která se blížila k vytouženému cíli. Chvílemi jsem ho musel chovat nebo se s ním mazlit, jednou jsem dokonce odbíhali na záchod, ale nit mého výkladu a troufám si říct, že ani jeho kvalitu to výrazně nepoznamenalo. Naopak jsme měl pocit, že to výuku trochu zlidšťovalo. Málokdy po výuce slyším, že to bylo "roztomilé"...

Jen Ondra byl pak trochu otrávený a cestou domů se na mne náležitě mračil.

Nicméně jsme pospíchali pro Martínka do školy, pak na skok domů (abychom s sebou nemuseli tahat školní tašku a mé materiály k výuce) a poté opět k doktorce, která se uvolila si Ondru znovu poslechnout, včetně mojí noční nahrávky. Říkala, že to má rysy černého kašle a vysvětlila mi, že zvlášť letos na podzim je mezi dětmi hodně rozšířený podpbný kašel, který se špatně poslouchá a pomalu léčí. Nakonec jsme dostali antibiotika, ale spíš jen pro jistotu. Doktorce se to stále nezdálo, protože Ondra kromě nočního kašle vypadal zdravě a ani teplotu neměl. Bylo před víkendem a bylo tedy na mne, zda je nasadit či ne, pokud by se kašel nelepšil. Ostatně i já měl pocit, že to v noci na pátek bylo zatím nejlepší a že je to snad už na dobré cestě. Naštěstí jsem se v lékárně domluvil, že mi antibiotika nerozmíchali, jak teď celkem bývá zvykem, takže bychom je v případě nepoužití mohli schovat na pozdější dobu.

A skutečně v noci na sobotu bylo možné pozorovat výrazné zlepšení. Možná však svojí roli sehrálo i to, že jsme byl z celého týdne už tak unavný a nevyspalý, že jsem už jeho kašel ani neslyšel. Každopádně v sobotu jsme museli vyrazit na výměnu pneumatik, byli jsme na návštěvě a na obědě. Ondrův noční kašel byl pak střídavě lepší a zase horší. Sice už nedosáhl takové intenzity ale zcela nevymizel. V dohledné době oba kluky čeká už dříve naplánované alergologické a imunologické vyšetření, tak uvidíme. Noční kašel pokračoval i v jiném prostředí než jen doma. Navíc tento týden kašleme všichni tři a momentálně s Martínkem Ondru v kašli předčíme.

Děkuji za různé rady, jak na kašel. Leccos jsme zkusili. Momentálně je to u nás asi klasické nastydnutí nebo nějaká viróza. Ostatně zdaleka nejsem jediní. Když byl Ondra v úterý ve školce, kde zrovna probíhalo fotografování, tak jen v poledne odsud odváděly dvě děti s horečkou. Holt podzim... Přesto si myslím, že jsou kluci přece jen o něco otužilejší a drží se víc, než v minulých letech.

Celé toto ohlédnutí za "prokašlaným týdnem" však nemělo být o kašli. Spíš o tom, jak takový kašel ovlivní moje fungování a mění mé plány. Na druhou stranu si říkám, jak se v různých složitých situacích objevily nečekané možnosti řešení. Takže jsem rád, že jsme to i s pomocí ochotných lidí kolem takhle pěkně zvládli. Děkujeme!

Obrazové ohlédnutí za prodlouženým víkendem

2011-10-31T11:18:00.006+01:00

Vlastně jsme si užívali první Martínkovy prázdniny. A jak? Mnoha způsoby.

Kluci krmili kachničky, což je jejich oblíbená činnost.

Večer sledovali televizi.

A taky jsme trochu zahradničili.

Ondra měl za úkol stříhat odrostlé levandule, ale průběžně stříhal cokoliv. Byl šťastný, že může být nějak užitečný.

Martínek objevil hru z našeho mládí, Dostihy a sázky a byl tak nadšený do hry, že jsme jí hned museli hrát. Nadšení ho neopustilo ani poté, co naši první (a zatím poslední) hru rozdělenou do dvou dnů prohrál. Sice se neocitnul zcela na dně, ale já mu nabídnul konec hry, neboť by to bylo zřejmě jen pomalé směřování k bankrotu. Jelikož se už i v šachách naučil, že je někdy vhodný čas se vzdát, tak ani neprotestoval. Ondru to moc dlouho nebavilo, ačkoliv měl zřejmě největší kapitál. Tak jen házel kostkou a rozhodnutí o investicích nechal na mne. Já jsem pro změnu musel vše číst a počítat, navíc oběma radit, jak nejlépe postupovat. Přitom jsem zároveň vysvětloval, že hra je založena taky na štěstí, tedy co padne na kostce. Výhodou hry je skutečnost, že si mohl Martínek opět prakticky vyzkoušet, jak dobré a užitečné je čtení a počítání, i když si stále pletl 100 a 1000 nebo 200 a 2000. Tak to třeba zase někdy vyzkoušíme. Nevýhodou hry je to, že trvá dlouho a beze mne se asi ještě nějakou dobu neobejdou.

Byl to pěkný víkend, který jsme si užili, i když momentálně všichni tři chrchláme.

Svatební jabloň a dvě jablka

2011-10-31T10:30:00.004+01:00

Leccos jsme zažili, ale nemám čas vše zaznamenávat. Mrzí mě to i kvůli sobě, protože co si nezaznamenám zde nebo jinak, tak taky časem zapomenu.

Jsem rád, že si s klukama užíváme života a celkem zvládáme starosti všední i ty nevšední. Jsem taky unavený, protože malý Ondra už dva týdny skoro každou noc kašle. Přes den je to normální zdravý rarášek, ale v noci, někdy i večer nebo ráno, spustí. Několikrát jsme byli u doktorky, promýšleli jsme alergické reakce (vyšetření oba kluky za pár dní čeká, ale to je plánované už dlouho), zvažovali jsme antibiotika (to však byli dvě noci klidu), nasazoval jsem různé léky (včetně přírodních), větral, mazal a měl ho dva týdny doma. Poslední dobou už většinou ani nemám sílu ke kašlajícímu Ondrovi vstát. Navíc je to přece jen výrazně lepší než první týden, kdy sám vstával, chodil a poplakával. I když mě to znervózňuje, tak jsem ho dnes odvedl do školky. Uvidíme. Stejně jsme dnes ráno chrchlali všichni tři. Taky si potřebuju vydechnout, i když pořád je co dělat.

Prodloužený víkend byl plný zážitků a zvláštních pocitů. Nemůžu a nechci zde vše vypisovat, tak spíš jen nějaký ten střípek.

Myslím si, že jsem člověk hodně racionální, přesto jsem zároveň zřejmě dost citlivý. Taky asi dost přemýšlivý, podle řady lidí z okolí asi až moc. Někdy to dá práci nějak to skloubit a přijímat se takový, jaký jsem.

Tak jeden konrétní zážitek:

O víkendu jsem mimo jiné po dlouhé době viděl stromek. Jabloň, kterou jsme s manželkou dostali ke svatbě. Tehdy jsem jí předal otci, mimo jiné velkému zahradníkovi a příliš jsem se o ní dál nezajímal. Ostatně kdyby mi nebyla ukázána ani tentokrát, tak bych si jí ani nevšimnul. Prý celkem pravidelně nesla jedno jablko, ostatně i tentokrát také jedno měla.

Jak symbolické, pomyslel jsem si a jabloň si vyfotil.

Přišel jsem blíž, abych si udělal detail.

V tom jsem s překvapením zjistil, že na druhé straně bylo dalši jablko. Krčelo se dole v trávě, bylo celé zdeformované, s jednou velkou vadou.

Jak symbolické, pomyslel jsem si opět. A ani nevím, zda mi rychleji běhaly myšlenky s různými možnostmi výkladu nebo zda jsem se spíš usmíval nad tím, jak jsme spíš my lidé schopni si různé výklady vytvářet.

Na jednu stranu jsem si pomyslel. Jedno jablko zdravé a druhé "nemocné" už na "druhé straně". Jenže třeba já věří, že na "druhé straně" nám už nic chybět nebude. Navíc si hned říkám, že naše krítké manželství přineslo především dva krásné a šikovné plody, oba kluky. To mi bohatě stačilo. Nespekuloval jsem dál nad tím, co všechno bych si mohl nad touto zřejmě nahodilou anomálií vymýšlet.

Víc jsem myslel taky na to, že se o tento strom a o řadu dalších věcí staral můj otec. Dělal to s obdivuhodnou péčí a nasazením, kterého ani já ani nikdo další nebude schopen. S trochou nadsázky si troufám tvrdit, že mu to s přírodou šlo leckdy líp než s lidmi. Škoda, že už tady není a nemůže dělat to, co měl opravdu rád a co ho těšilo...

S úsměvem jsem klukům vyprávěl, že už "tam nahoře" děda určitě dělá nové záhonky, sází a pěstuje květiny, ořezává stromky a vůbec to tam všechno předělává...

S klukama jsme si to snažili užít a já jsem se rovněž snažil, aby to bylo co možná nejpříjemnější, i když já v tom všem vidím předšvím kupu dalších starostí, kterých je už tak hodně.

A není se co divit, že my městští kluci po delším pobytu venku v chladnějším počasí pokašláváme. Zase bude líp, nejpozději snad na jaře :-)

Mamelot a tomito aneb Trampoty s T

2011-10-22T08:04:00.006+02:00

Troufám si říct, že Martínek si vede ve škole velmi dobře. Samozřejmě o veselé příhody a hlášky není nouze.

Například jsem spolu mluvili o tom, jak se mu líbí v hudebce. Prý se mu tam líbí a hlavně je fajn, že to trvá jenom hodinu. Takže se to prý dá mnohem líp vydržet než ve škole, kde to trvá hned čtyři hodiny.

Taky mi konečně přinesl věci na tělocvik, abych je mohl vyprat. První pokus tento týden nevyšel, neboť to bylo den před tělocvikem a já to nestíhal. Takže jsem mu jen vyměnil triko a požádal ho, ať mi to přinese až koncem týdne po tělocviku. To udělal, takže jsem ho opět mohl chválit, jak je šikovný. Martínek je však občas trochu zmatený, takže jsem se divil, když se mi další den omlouval, že mi zase zapomněl přinést věci na tělocvik. V klidu jsme mu vysvětlil, že věci přinesl už včera a už se suší doma na věšáku.

Rovněž odchody ze školy musíme stále trochu pilovat. Asi jak tam celé dopoledne sedí, tak jsou nevyřádění a ani v družině to pak není to pravé. Takže většinou ze školy v klidu vyjde, předá mi tašku. Já zkontroluju, zda má vše, občas ho pošlu zpátky pro šálu, mikinu nebo bačkory, ale není to tak často. Pak se však rozběhne a trochu řádí. Zrovna tento týden se mu podařilo hned dva dni po sobě velmi brzo spadnout. Jeden den uklouznul na bahně, ale naštěstí se do něj zcela nerozplácnul, jen rukavice a kolena měl špinavé. Druhý den se pro změnu srazil s kamarádem, upadnul na cestě a natlouknul si koleno. Samozřejmě jsem se zlobil, i když nijak moc. Když se mi pak omlouval a naříkal, jaké je pako, tak jsem ho uklidňoval. Takové věci se prostě stávají. Řekl jsem mu, že je důležité, aby se z těchto nehod poučil a dával větší pozor. Je dostatečně šikovný a chytrý na to, aby věděl, že na blátě to klouže, takže může snadno spadnout. Ostatně i tehdy při tom pádu jsem ho pochválil, že dal pohotově ruce před sebe a zašpinil se jen trochu. Mám pocit, že Martínek na tohle slyší a s radostí sleduji, že se celkem umí poučit z určité zkušenosti. A nejenom v těchto věcech.

Ve škole pokračuje úspěšně. Jsem rád, že ho to baví. I když to nejde vždy snadno, tak jsem rád, že vidí, že škola a učení má smysl. I já jsem se poučil z prvních pokusů a dohadů ohledně učení, takže k tomu přistupuji s mnohem větším klidem a nadhledem. Troufám si říct, že obecně se atmosféra a nálada zlepšila.

Místo toho, abych Martínka do něčeho nutil, tak sám za mnou občas přichází a chce si trénovat psaní do cvičného sešitu, který jsme pořídili na doma. Má sice různé školní, ale máme i náš domácí. Nejprve to byl ten s velkými řádky. Brzo jsem však pochopil, že potřebuje úzké řádky, aby mohl psát přes dvě. Martínka psaní baví a oba se pak radujeme, jak se v psaní zlepšuje, i když vím, že žádný krasopisec z něj asi nebude. Taky čtení mu jde dobře. Hlavně se mi líbí jeho radost, když z těch písmenek a slabik sestaví srozumitelné slovo, což ho vždy potěší. Ostatně každou chvíli úpřinese ze čtení jedničku.

Když nám však tento týden přibylo T, tak s ním byly o něco větší trampoty.

Je fakt, že jsem se ani nedivil, protože zvolené věty v slabikáři (viz foto), připadaly obtížně srozumitelné i mně. Martínek mimo jiné četl MAMELOT. Protože jsem u toho vařil, neseděl jsem vedle něj. Přemýšlel jsem, co to tam čte. Brzo jsem však pochopil, že je to zkomolené "Má milá teto". Je jasné, že zbytek tréninku jsem ho pak několikrát častoval s úsměvem slovy: "Ty jeden, mamelote!" Po chvíli jsem se zase divil, když Martínek vyluštil záhadné slovo TOMITO. "Tatíí, co je to TOMITO?" volal na mne. Říkal jsem mu, že tam určitě čte zase nějaké blbosti. Martínek si však stál za tím, že tam je jasně napsáno TOMITO a pak dodal, že ten TOMITO lítá. Po chvíli se podívám do textu a se smíchem mu dávám za pravdu. Ve slabikáři je skutečně napsáno: "Tato! To mi to lítá!" Nedivím se, že takhle vyjádřená radost nad létajícím drakem byla Martínkovi nesrozumitelná.

Každopádně jsme si při čtení užili legrace bez rozčilování. Stránku jsem podepsal, že jsem jí četli. Za dva dni však Martínek přišel s tím, že mu to ani ve škole nešlo, takže učitelka můj podpis škrtla. Chvilku jsem přemýšlel, zda se proti tomu neohradím, protože text jsme skutečně četli. Pak jsme se rozhodli to vyřešit tak, že jsme to s Martínkem znovu trénovali, tentokrát už mu to šlo a já jsme mu stránku znovu podepsal.

Taky počítání Martínkovi docela jde, i když jsme s ním měli kdysi starosti a chvíli jsem měl pocit, že je to nad jeho síly (více viz zde). Už za něj nosí hvězdičky, pochvaly atd. Čas od času však má v matematice chyby a říká, že mu to nešlo. Nedávno mi taky nebyl schopen správně říct nějaký výsledek. Pochopil jsem, že nemá smysl se zlobit, protože opravdu to někdy nejde. Ostatně druhý den poté, co měl v Matematice chyby, opět přinesl jedničku s hvězdičkou za počítání. Hned mi vesele hlásil, že je rád, že se zase dostal zpátky na "svojí úroveň" a že mu to počítání zase jde. Jelikož ten den bylo za úkol právě počítání, tak jsem mohl Martínkovu "úroveň" vidět na vlastní oči. Skutečně si s počítáním poradil hravě a bez zaváhání. Když jsem ho chváli, tak mi s úsměvem povídá: "Tatí, to je tak lehké, že mě to ani nebaví." Úkol už byl hotový, tak nebylo třeba to dál trénovat. S klidem jsem Martínka posla, aby si hrál a byli jsme spokojení oba.

Takže i já se mám pořád co učit. Vidím, že to Martínkovi ve škole jde dobře, jak učení tak vztahy mezi spolužáky. Přimeřeně spolu trénujeme. Hlavně spolu mluvíme, i když ani tady ho nenutím, když se mu nechce. Třeba se pletu, ale mám pocit, že i díky velmi dobré paní učitelce v Martínkovi roste pocit, že škola je jeho věc, jeho starost i radost, že se neučí kvůli mne, ale kvůli sobě. Je mi jasné, že se jistě objeví nějaké starosti, ale jsem připraven je řešit a splečně je zvládnout. Hlavní však je, že Martínek chodí do školy rád. Zažívá pocit, že je šikovný a že si s plno věcmi umí poradit. Navíc zvládá i hudebku, angličtinu a kroužek pro šikovné ručičky.

Nejde tady o nějaké soutěžení nebo srovnávání, ale taky mi trochu pomohlo, když při čekání na Martínka poslouchám rodiče nebo se sem tam i dám s někým do řeči. Když slyším ty trampoty a různé zážitky, o kterých rodiče mluví. I díky tomu prostě vnímám, že si Martínek vede velmi dobře. Tak doufám, že nám to vydrží!

Mám z něj skutečně velkou radost!

Ondra v pěnovém brnění

2011-10-22T07:56:00.003+02:00

Jednou bylo potřeba, aby se Ondra vykoupal, trochu se nahřál v teplé vodě a rozveselil se. Tak jsem mu napustil pěnu. Výjimečně byl ve vaně sám, aby se tam nemačkal s bráchou a Martínek ho jen kontroloval.

Za chvíli slyším Martínka, jak mě volá, že tohle musím vidět. Přišel jsem a viděl jsem, jak si Ondra vyrobil z pěny brnění, resp. úplnou helmu na hlavě.

Takže účel byl splněn více než dobře. Ondra se vykoupal, nahřál se v teplé vodě a ještě se pobavil a přišel na lepší myšlenky.

Taková malá sebeobhajoba aneb Nad kritikou z řad přátel

2011-10-18T09:16:00.012+02:00

Vím, že psát takhle veřejně na blog má svá rizika. Už jsem se s tím párkrát setkal. Člověk jde prostě s kůží na trh a musí zvažovat následky. Je více důvodů, proč jsem se rozhodl psát a proč píšu zrovna o tom, o čem píšu. Na druhou stranu můj a náš život je přece jen bohatší, takže ho ani všechny příspěvky z blogu nemohou zachytit v úplnosti.

V neděli jsme jeli s klukama domů. Měli jsme za sebou další pěkný víkend. V pátek jsme byli na hokeji (viz zde). V sobotu jsme se věnovali další fázi úklidu. Minulý víkend byl většímu úklidu vyhrazen téměř celý. Ostatně je to s námi na delší lokte, ale velmi pomalými kroky snad trochu postupujeme. Zatímco minulý týden to byly hračky v dětském pokoji a jejich uvedení do takového stavu, aby ho mohli kluci udržovat, tentokrát jsem s nimi probíral oblečení. Zima je tady a byl nejvyšší čas podívat se, co máme, ce je třeba vyřadit a hlavně, co nového pořídit. Taky jsem klukům vyhradil další prostor, aby měli svoje věci víc přehledně a mohli se snadno obsloužit sami (že to byl vhodný nápad mi předvedl Ondra v pondělí, kdy si skoro vše vzal a nachystal sám). V neděli jsem pak byli s přáteli a ještě jsme zvládli nákupy a pozvání na malou oslavu. Prostě další zajímavý víkend. Byl jsme rád, že jsem oběma pořídil nové sady spodního prádla, sadu ponožek i sadu rukavic. Tedy přesně to, co jsem si naplánoval, že nakoupím. Doma jsem to hned večer vymáchal, abych to mohl druhý den už uklidit a bylo to připravené k používání.

Večer jsme si pak spolu říkali, jak jsme šikovní a jak jsme si ten víkend pěkně užili. Martínek sice na víkend úkoly nedostává, ale sám se dožadoval, aby směl trénovat psaní, v čemž jsem mu rád vyhověl. Trápil mě jen Ondrův kašel, který v noci zesílil, takže jsem Ondru nechal doma a v pondělí jsme byli u doktorky. Bavili jsme se v neděli večer o různých věcech. Mimo jiné Martínek zjišťoval, kdy se on a Ondra narodili a dával si to do určité svojí časové osy. Občas to chce zařadit do souvislostí, kdy jsme se s maminkou poznali a kdy jsme se vzali. Ochotně jsem mu to říkal. Martínek jen poznamenal, že si maminku užil jenom krátce a Ondra k tomu dodal, že on ještě kratší dobu. Hovor šel dál a věnovali jsme se jiným tématům. Ani jsem na sobě nedal znát, že mi je to samozřejmě líto, že si kluci maminku tolik neužili a ona je. S tím však už nic neuděláme. Jen to vzít jako smutnou skutečnost, ale žít dál a věnovat se aktuálním věcem, kterých je více než dost.

Kluky jsem obstaral a uložil. Poděkovali jsme za den i za víkend. Řekli jsme si, že se máme rádi a pomazlili se. Pak jsem se šel věnovat svým povinnostem. Takovým těm tisíc a jedna drobnostem, které skoro nikde nejsou vidět, ale je třeba je udělat. Však to skoro každý zná.

Pak pustím počítač, abych se kouknul na poštu, zprávy atd. Mimo jiné ve Facebooku jsme našel jednu zprávu. Přestože se jedná o soukromou zprávu, rozhodl jsem se jí po určitém přemýšlení zveřejnit, samozřejmě se zachováním anonymity autorky:

Ahoj Martine,
líbily se mi tvoje příspěvky na blogu o klucích i jiné hlášky, do chvíle kdy jsem si přečetla, jak zase Martínek někomu v zušce vysvětluje, že nemá maminku. Teď už se mi to nelíbí a připadá mi to jako lakování. Promiň, mi ta slova, ale proč je v tom necháváš a nesháníš normální fungující partnerku a maminku? Proč to ti kluci musí pořád někde troubit, jak dlouho je budeš takhle trápit? Omlouvám se, za výchovu a děti jsi zodpovědný ty a vím, co jsi všechno prožil: Ale myslím si, že kdybys vážně onemocněl sám, co uděláš s kluky? Máš někoho pro tenhle případ? Promiň, jinak to říct neumím.
Myslím na vás.

Zprávu jsem četl několikrát a příliš jsme jí nerozuměl. První věc, která mě napadla, je to, jak odlišným způsobem jsou vnímány některé moje příspěvky. To je však normální. Já jsem psal příspěvek o Martínkovi a učitelce v hudebce především proto, že se mi líbilo, jak normálně se ozval, přestože se jedná o poměrně citlivou věc. V komentářích se učitelky pozastavily nad poněkud necitlivým přístupem učitelky. Musím uznat, že je prostě fakt, že některé stereotypy jsou hluboce zakořeněné a i u nás už by nemuselo být zcela nemožné, že se dětem věnuje stejnou měrou nebo dokonce více muž než žena. Možná by bylo fajn toto respektovat a třeba více mluvit o rodičích. A to ani nemluvím o tom, kolik dětí vyrůstá bez tatínků.

Tuto zprávu jsem tu zveřejnil také proto, že celkem vystihuje určitý postoj, který se objevuje u části mých přátel. Třeba jsem na to jen víc citlivý, ale skoro jako bych měl pocit, že po smrti mého celoživotního kritika (tj. vlastního otce), jeho roli přebírají další. Je to samozřejmě trochu nadsázka a já určitě po svém okolí a po svých přátelích nechci jen obdivné řeči a poplácávání po ramenou, jak vše dělám skvěle.

Nemluvím o nějakých anonymních poznámkách (jak jsem se s nimi tady už taky setkal viz zde). Jsou to hlasy od přátel, kteří na nás myslí, drží nám palce a určitě nám přejí jen to dobré. Přesto však jejich vyznění vychází poměrně jednoznačně tak, že vina je na mé straně, ať už v mé činnosti nebo nečinnosti. Nebo tomu jen já tak rozumím, při své přecitlivělosti?

Nedávno mi bylo docela pěkně vysvětleno, že za takovými poznámkami je poměrně jednoduchý myšlenkový postup. Naše situace je vnímána jako problém. Problém je, že kluci nemají mámu, že já nemám tolik času, že já mám někdy problémy se zajištěním hlídání, péčí o domácnost atd. A ten problém je třeba vyřešit, čím dříve, tím lépe. Tedy je třeba, abych našel "novou maminku" a pro sebe partnerku (zároveň spřízněnou duši, hospodyni, tj. uklízečku, kuchařku, hlídačku kluků atd. atd.). A když se na to člověk takhle matematicky či mechanicky podívá, tak je vše poměrně "jasné" a pokud něco nefunguje, tak to není tato geniální úvaha, ale "lidský faktor". A jediný "lidský faktor" v této úvaze jsem já, protože kluci ještě nemohou příliš aktivně zasahovat do dění. Tedy není příliš složité dojít k úvaze, že chyba je ve mně. Tenhle úhel pohledu mi pomohl alespoň trochu pochopit poznámky a dobře míněné rady, které mě někdy celkem zraňují.

Řeči o tom, že jsem ztratil "už tři roky", že odčerpávám síly (těch kteří mi pomáhají), které by bylo potřeba jinde, že prý navazuji jen mnoho povrchních virtuálních vztahů a teď i to, že "trápím kluky", pronášejí lidé, kterých si vážím a považuji je za celkem zkušené a moudré, ale kteří přece jen se mnou netráví tolik času, aby tyto jejich výroky byly založeny na něčem jiném, než na jejich dojmu, mnohdy velmi vzdálenému realitě. Je třeba fakt, že zde na blogu v podstatě vědomě nepíšu o některých lidech, kteří se v mém a našem životě objevili. Byl jsem už soukromě kritizován za to, že nic o někom nenapíšu a tak si zde hraji na solitéra /ozvala se mi autorka tohoto výroku a připomněla mi, že přesně to bylo "asketického solitéra", tak děkuji a doplňuji/. Naopak jindy jsem byl zase vystaven zvídavým dotazům jen kvůli drobné zmínce. Myslel jsem, že je zřejmé, že můj/náš soukromý život a blog jsou dvě různé věci, přestože se mnohdy velmi úzce prolínají. Navíc tomu zmiňovanému "solitérství" moc nerozumím, protože to, že většinu času a starostí i radostí s klukama nesu sám, je prostě pravdou, na to si nemusím hrát.

Nemám příliš rád onu frázi, že věci/život je složitý, resp. mnohdy složitější než si myslíme. Jsem přesvědčen, že si jej často složitějším děláme my lidé a třeba i z pohodlnosti, že se nám nelíbí "jednoduchá řešení". Sám jsem se však už několikrát přistihnul, že říkám nebo si alespoň myslím, že jsou věci opravdu trochu složitější. Ta představa, že stačí tak málo (tj. nalezení vhodné maminky a partnerky) a všechno bude zase fajn, je vskutku lákavá a byl bych blázen, kdybych to takhle vnímal a bránil se jí. A možná skutečně blázen jsem. Rovněž nemám rád výmluvy na dětství, na rodinu a vztahy, ve kterých člověk vyrůstal, nebo na dosavadní zkušenosti, ale čím jsem starší a třeba i čtu nějaké knihy a poslouchám hovory moudřejších, tak mám pocit, že na tom něco je. Ostatně ani zde na blogu jsem neskrýval, že jsem sice nebyl nijak týraný nebo zneužívaný, ale domácí poměry nebyly vždy zcela ideální (více viz zde). I tak jsem zpětně za většinu zkušeností vděčný, neboť se v životě setkávám s mnohem složitějšími případy. Taky bych mohl napsat i mnohé o tom, že jsem díky zkušenosti z domova poměrně dlouho manželství a vůbec vztahy odmítal. Tím nemyslím to, že bych navazoval jen povrchní vztahy, ale spíš jsem měl jen přátelské vztahy a věnoval jsem se studiu. Pak jsem přece jen poznal, že vztah nemusí být jen omezením a zdrojem konfliktů, ale i obohacením, posilou a něčím, co člověka dělá celistvějším člověkem (a teď si odpustím odkazy na některé biblické obrazy). Později jsem potkal svojí budoucí ženu a ani ta to se mnou ze začátku neměla jednoduché, ale byl jsem jí velmi vděčný, že vytrvala (něco málo ze vzpomínek třeba zde). Především díky ní jsem mohl nejenom kritizovat vztahy svých rodičů, ale ukázat i pozitivně, že má představa se liší a není nereálná. Bohužel nám bylo dáno jen velmi málo času... /Uvědomuji si, že v tom množství řady praktických povinností některé myšlenky odkládám. Necítím výčitky či křivdu nad těmito událostmi, neboť jak jsme tu už několikrát psal, nejvíc nefér to bylo pro ženu a pak pro kluky. Přiznávám však, že i v souvislosti s řečmi a úvahami ohledně nové maminky a partnerky mě leckdy napadne, že jsme tehdy se ženou udělali maximum pro to, aby vznikla rodina, aby se narodily děti a byly v této rodině šťastné. Najít sílu a odvahu napnout síly opět stejným směrem, i když za jiných podínek, není snadné. A navíc je mohu napínat jak chci, ale na tohle jen jeden člověk nestačí./

Poslední čtyři roky mého života jsou velmi intenzivní. Nejenom že na svých bedrech nesu většinu tíhy za výchovu dvou malých kluků a starost o domácnost (v tomhle už tak dobrý nejsem, především co se úklidu týče). Pohřbil jsem tři velmi blízké. Se vším všudy jsem se staral jen o svojí ženu, ale i kontakt s nemocnými a umírajícími rodiči nebyl vždy jednoduchý, každý v něčem jiném, stál řadu sil a zanechal i nějaké rány. K tomu jsem v podstatě celou dobu nepřestal nějak fungovat i v zaměstnání a mém oboru, přestože jsem mnohé aktivity musel výrazně omezit. Nepíšu to, že bych si chtěl stěžovat. Za mnohé jsme velmi vděčný a hlavně kluci jsou moc šikovní a dělají mi radost. Píšu to snad jen pro představu, že toho je na ne snad i objektivně opravdu hodně. A to ani nemluvím o tom, že se objevují drobné zdravotní problémy, vždy v souvislosti s větším vypětím. Doktoři jen krčí rameny, holt při tom vašem zápřahu. Čekám na výsledky CT kvůli dutinám, zatím se bráním vyšetření žaludku kvůli podezření na riziko vzniku vředů a preventivně beru léky. Kompletní rekonstrukce zubů by se taky hodila. Na druhou stranu je mým velkým povzbuzením to, že můj život má intenzivní náplň a smysl. Jsou to především kluci, ale i má práce a obecně kontakt s lidmi, i když ten je přece jen vzácnější.

Určitě je vždy co zlepšovat. Chápu, že moji "kritici" nemohou vědět, že téměř každý večer si procházím den, zpytuji svědomí. Přemýšlím, co se podařilo a co ne. Co je možné zlepšit a hlavně, za co vše mohu být vděčný. Paradoxně sám i při různých hovorech spíš docházím k tomu, že bych měl píš ubrat než si ještě brát nějaké další věci nebo úkoly.

Končím tedy svou dnešní poněkud rozvleklou "apologii". Nechtěl jsme se nějak křečovitě obhajovat, ani uměle vzbuzovat lítost. Spíš jsme chtěl trochu vysvětlit ten tlak, který ze svého okolí cítím a to, co k tomu mohu říct. Je asi snadné a možná příliš lákavé, vytvořit si jednoduchá schémata a pokud nefungují, tak hledat nějakého viníka.

Skutečně jsem brzo po úmrtí svojí ženy snil o tom, jaké by to bylo, kdyby mohlo být zase brzo vše v pořádku, jako dřív. Podle mne to ale tak snadné není (možná i pod vlivem toho, že jsem nevyrůstal ve fungující rodině a mnohé "samozřejmosti" jsem si musel vymýšlet a nacházet sám). S postupem času jsem však síly více soustředil na to, abychom žili a zvládali s klukama život takový, jaký máme. Neuzavřeli jsem se do sebe, ale také není naším jediným cílem čekání na "novou maminku". Snažíme se žít naplno přítomností a být otevřeni tomu, co přinese budoucnost.

Napadá mě toho ještě mnoho, co by bylo dobré zmínit, ale musím se věnovat našemu malému marodovi, přípravě jídla, ale i přípravě svojí další výuky.

PS: Napadá mě toho ještě mnoho, ale jednu věc bych přece jen ještě rád zmínil. Mám pocit, že poměrně často je naše víra, resp. to, jak jí s klukama prožíváme, vnímáno jako problém nebo překážka. Už několikrát jsem slyšel na toto téma obavy nebo ostych. Myslím si, že nejsou vždy na místě, protože kdo nás pozná, tak nám pak často řekne, že jsme i přesto celkem normální (samozřejmě až na ty občasné řeči, které kluci nebo i já vedeme). Paradoxní je pak představa, že víra lidi jen zbližuje. Může to být i naopak. Mám s tím taky určitou konkrétní zkušenost, o které jsem psal zde. Každopádně i toto vnímám a respektuji. Na jednu stranu nikomu nic nechceme vnucovat, na druhou stranu skutečně plnohodnotný vztah vyžaduje porozumění a toleranci na mnoha rovinách. Vybudovat ho a udržovat podle mne není nic samozřejmého a jednoduchého. Když se to podaří, tak to určitě stojí za to.

PS2: Ještě mi to nedá jednu poznámku. Jen prosím, úmyslem toho celého psaní nebylo a není dehonestovat pisatelku. Tak se tomu zkuste vyhnout v případných komentářích. Já to skutečně vnímám jako upřímné vyjádření snahy mi poradit a pomoct. A jak jsem psal, není to hlas zase až tak výjimečný.
Na druhou stranu to, že se snažím zastat pokud možno roli obou rodičů, není nějaký můj vzdor vůči "tradiční rodině", ale prostě moje reakce na naši konkrétní situaci. Moje reakce, které jsem v současnosti schopen.

Opět na hokeji

2011-10-15T00:09:00.003+02:00

Hokejová sezóna začala sice už před časem, ale teprve tento týden jsme vyrazili i my. Byl to takový spontánní nápad. Napadlo mě to, když jsem ve zprávách zaslechl, že uvedený duel bude přenášet televize.

Jakmile se kluci vzbudili po odpoledním odpočinku, tak jsem se jich při svačině ptal. Dostal jsem jednoznačně kladnou odpověď. Vyzvídal jsem zvlášť u Ondry, protože ten s námi ještě na hokeji nebyl.

Vytáhli jsme poprvé zimní bundy a já si s uspokojením uvědomil, že jsem jim vloni koupil nové prozíravě s rezervou, takže teď mám o starost míň. Asi nemusím vykládat, že tenhle kolotoč oblečením je pro mne obzvlášť nezajímavý a otravný. Myslím si, že se celkem snažím a kluci chodí pěkně oblečení, ale to neustálé sledování, co už je malé a co je tedy třeba vyměnit, případně skladování toho mezistupně mezi klukama, to mi prostě občas přidělává starosti. Na druhou stranu mám snad celkem slušný přehled, na chlapa. Už mnohokrát se mi stalo, že jsem byl sám muž mezi ženami v obchodech s oblečením pro děti. Mám-li si však něco koupit pro sebe, tak to už je horší, tam občas potřebuji poradit a posoudit vhodnost výběru.

Takže jsme se nemuseli obávat chladného počasí a mohli jsme vyrazit. Kluci si to opravdu užívali, přestože nám kazil radost špatný výkon domácího týmu. Na druhou stranu padl velký počet branek, celkem jich bylo 14. A při stavu 5:9 jsme si radost užívali hned 5x. Zkušeně jsem vybral kraj řady, abychom mohli v případě potřeby odbíhat. Nakonec jsme měli velmi dobrá místa a dostatek prostoru. V pohodě jsme se i nabaštili. Martínek s nadšením fandil, na Ondru to bylo přece jen trochu moc, takže po dvou třetinách by se nebránil cestě domů, resp. dožadoval se návštěvy v hračkářství. Byl však rád, že jsme ho vzali s sebou a pocit, že je na zábavě "pro větší" ho těšil. S postupem času více než hru sledoval maskota, který se pohyboval v prostoru stadiónu. když však byl jen pár čad od náš a já mu nabízel, že za ním zajdeme, svěřil se mi, že se ho trochu bojí. Cestou domů pak Ondra tvrdil, že největším zážitkem pro něj byla kostra rozhodčího na monitoru, která ukazovala přestupek v případě faulu. A my s Martínkem jsme se na sebe podívali, protože jsme si už od naší první návštěvy říkali, že tohl s ebude Ondrovi líbit nejvíc. Jak je vidět, tak jsme se v něm nespletli.

Byl to pěkný zážitek a díky doběhnutému autobusu jsme nedorazili domů až tak pozdě.

Vím, že třeba zase přijdou náročnější chvíle, ale jsem rád, že kluci jsou šikovní. Celý týden zvládají obdivuhodně dobře, i když i na ně je toho v souvislosti s novými povinnostmi podstatně více než v minulosti. Sice jako každé děti zlobí, ale to je normální. Cenné je, že se s klukama můžu domluvit a nezažíváme třeba nějaké scény v obchodě, že bych něco musel koupit atd. A to se mi už několikrát stalo, že mi kluky někdo hlasitě pochválil, že oproti jiným dětem poslouchají a jsou dobře vychovaní. To se samozřejmě dobře poslouchá. A to jsem ještě ani nestačil napsat o tom, jak jsme věnovali minulý týden úklidu. Přes náročné chvíle se nám po dlouhé době podařilo dostat dětský pokoj do takového stavu, že i kluci vidí, že je to takhle lepší, když tam mají víc místa a že se jim tam líbí.

Pár nepříliš kvalitních fotek z hokeje.

Říkejte maminka a tatínek

2011-10-13T11:57:00.006+02:00

Momentálně nijak zvlášť neřeším, jak kluci v kolektivu zvládají skutečnost, že nemají maminku. Bavíme se o řadě jiných věcech. Už je zřejmě pryč ta původní Martínkova obava, aby se mu třeba děti ve škole nesmály, že nemá maminku (psal jsem o ní zde).

Včera ráno jsem se však Martínka zeptal, ani nevím proč, zda v hudebce vědí, že nemá maminku. Nejprve mi odpověděl, že nevědí. Za chvíli si však vzpomněl a říká mi, že to ví paní učitelka. Tak jsem si od něj nechal vyprávět zajímavou příhodu. Později jsem se ho na to zkušebně zeptal znovu, takže nemám důvod mu nevěřit.

Martínek mi říkal, že paní učitelka v hudebce, když říká něco o domácích úkolech, tak pořád mluví o maminkách, že mají pomoct, zkontrolovat atd. Tak se prý před časem po jednom takovém zadávání úkolů Martínek přihlásil. Když ho paní učitelka vyvolala, tak jí prý řekl: "Paní učitelko, můžete říkat maminka a tatínek? Ja totiž maminku nemám." Paní učitelka prý byla překvapená a zeptala se, co se stalo. Tak jí Martínek řekl, že měla rakovinu a zemřela. Když jsme se Martínka ptal, co na to paní učitelka, tak mi řekl, že byla zaražená.

Překvapilo mě, jakým způsobem si o něco podobného řekl. Pak mi sice pověděl, že to paní učitelka nezměnila a že i nadále mluví jen o maminkách, asi prý na to zapomněla. Tak jsme mu řekl, že má prostě plno dětí, tak na to skutečně zřejmě zapomněla. Každopádně jsem ho pochválil, že se umí sám ozvat a zareagovat.

PS: Děkuji za komentáře (reaguji na první tři). Přiznám se, že mě trochu překvapily, když vyslovily kritiku na stranu učitelky. S tímto úmyslem jsem příspěvek nepsal, ale děkuji i za tento úhel pohledu. Zvlášť když píšete z pohledu vlastní zkušenosti. Naopak jsem ocenil, že si Martínek umí sám říct. Učitelku v hudebce omlouvám proto, že se jedná o jednu hodinu týdně a pokud se nepletu, tak má ještě plno dalších povinností. Když jsem se nad tím zamýšlel, tak si říkám, že zatím z toho nechci dělat vědu a nějak to s ní probírat. Ani Martínek se o tom dál nezmiňuje. Ostatně kdybych se ho nezeptal, tak o tom ani nevím. Na druhou stranu chci ocenit, že toto je spíš výjimka. Především ze školky máme jen výbornou zkušenost s citlivým přístupem k naší situaci (viz např. příspěvek Svátek maminek si užil i tatínek). Samozřejmě kdybych vnímal nějaký problém, tak zasáhnu.

Tatí, já bych tu chtěl bydlet!

2011-10-10T09:11:00.004+02:00

Každou chvíli se někdo ptá, jak se Martínkovi líbí ve škole a jak to Ondra zvládá ve školce sám. Nechci to zakřiknout, ale myslím si, že více než dobře. To nemluvím o tom, že po našem tréninku počítání s Martínkem teď každou chvíli domů přinese jedničku nebo pochvalu, jak mu to prý jde. Čtení ho taky baví, možná ho motivuje i to množství knih doma. Tak hlavně aby mu ten učební elán vydržel.

Na druhou stranu je třeba říct, že ho to baví hlavně v družině. Ačkoliv jsme se mu to snažil trochu vymluvit, prosadil si ještě jeden kroužek, něco pro šikovné ručičky, protože ho prý baví "robit". Ne že bych mu to nepřál, ale měl jsem obavy, aby toho neměl už moc.

Už nevím, co to bylo, ale Ondra něco udělal, co jsem nepovažoval za správné. Martínek to komentoval slovy: "To už je lepší nudit se ve škole, než dělat tohle..."

Takže škola ho baví, i když často mluví o tom, že tu školní nudu nějak vydrží a pak si to užije v družině.

A zrovan minulý týden mi oba kluci ukázali, jak to pěkně zvládají a jak se o ně snad nemusím obávat.

Jeden den měl Martínek poprvé odpolední kroužek ještě po družině. Nevěděl jsem, jak přesně skončí a zda bude propuštěn ze školy nebo vrácen do družiny, tak jsem raději přišel o trochu dřív. Původně jsem sice chtěl vyzvednout Ondru ze školky, aby tam nebyl tak dlouho, ale nakonec jsem to nestíhal. Tak čekám střídavě před školou a družinou na Martínka a myslím na malého Ondráška, jak to zvládá takhle dlouho ve školce.

Se značným zpožděním se objevují děti a přechází do družiny. Martínek, hned jak mě uviděl, začal se tvářit zamračeně a prosil mě, zda by ještě mohl zůstat ve družině, alespoň ještě hodinu. Řekl jsem mu, že ne. Nejenom že družinu budou zanedlouho zavírat, ale hlavně musíme ještě vyzvednout Ondru ze školky. V družině byl trochu chaos, takže všichni rodiče museli čekat. Já čekal nervózně skoro další čtvrt hodinu, marně jsem vyhlížel Martínka a myslel na Ondru. Netušil jsem, zda se Martínek jen zdržel nebo prostě ve družině zůstal, takže jsem si netroufal odejít pro Ondru, abych jej nepropásnul. Po čtvrthodině zvoním na družinu a žádám Martínka. Teprve po notné chvíli jej vidím, jak vesele poskakuje směrem k šatně a mává na mne. Za další dlouhou chvíli přichází s úsměvem a děkuje mi, že jsem ho ještě nechal v družině. Sice mě těší, že má radost a dobrou náladu, ale zlobím se, protože musíme pro Ondru. Ten kousek jen myslím na Ondru a říkám si, jak tam někde bude sedět smutný a myslet si, že jsem na něj zapomněl.

Když přicházíme na zahradu školky, hned vidím Ondru, jak s velkým křikem běží a s někým se vesele honí. Jakmile mě zahlédnul, tak na mne jen zavolal: "Tatíí, já bych tu chtěl bydlet!" A běžel zase dál. Musel jsem se smát, jak jsem se zbytečně strachoval.

Teprve po chvíli se Ondra trochu zklidní a je ochoten jít domů. Sice nechal v zamčené třídě zhruba polovinu věcí na oblečení, ale to nevadí. Bylo celkem teplo. Ondra s nadšením vyprávěl, co všechno ve školce dělal, respektive koho všechno honil. Když jsme se ho ještě jednou ptal na to bydlení ve školce a vysvětloval mu, že i školka je přes noc prázdná a zavírá se, tak mi jen řekl: "Mám tady vše, co potřebuju. Jsem tu mezi svými." Tak jsem rád, že je tam snad spokojený, i když jsem se jen ujistil, že doma je taky "mezi svými".

Takže se zdá, že kluci jsou spokojení, což je dobře. Doufám, že nám to vydrží, i když to ranní probouzení do tmy je stále náročnější. I v tom jsou kluci obdivuhodně šikovní a vstávají téměř bez řečí, jen Ondra teď trochu kňourá, že mu svítí světlo do očí, že to nemá rád.

Martínkův první houslový klíč

2011-10-09T12:52:00.003+02:00

I dnes pokračujeme ve snahách o úklid našeho doupěte, především dětského pokoje. Kluci vyklidili dětský pokoj a Martínek tam vysál. Než jsem se pustil do vytírání, bylo třeba připravit oběd. Ondra si maloval a s Martínkem jsme se rozhodli, že vyzkouší psaní houslových klíčů. Měl jsem z toho trochu obavy, neboť to dělá problém i mnoha dospělým.

Už se to učili v hudebce a dostali za úkol to trénovat. Napsal jsem mu do sešitu pár vzorů a šel jsem vařit. Za chvilku přišel Martínek a ukázal mi svůj výtvor (viz foto).

Čtyři klíče jsou ode mne, pátý je od Martínka. Je skoro lepší než ty moje. Udělalo mi to radost a moc jsem ho pochválil. Martínek byl rád a po chvíli mi hrdě řekl: "Klidně to můžeš napsat na blog, jak jsem šikovný!"

Rád mu toto přání plním. Ještě si přál, abych napsal, že mu to jde "jako když plete šálu".

A na závěr Martínkova rada, jak dobře napsat hezký houslový klíč: "Začnu na druhé lince. Točím k první. Pak klička nahoru. Cestou dolů se musíš trefit doprostřed a pak už stačí jen klička."

Hádanka: Co jsme měli k jídlu?

2011-10-08T14:40:00.002+02:00

Se začátkem školního roku dětí a akademického roku studentů i učitelů je vhodné trochu protrénovat mozek. Při jedné hlášce Martínka jsem si vzpomněl na moji zdejší dávnou a krátkou tradici hádanek, které jsem zde párkrát dal (viz štítek hádanky). Možná i to, že čtenářky a čtenáři byli moc chytří, mě nakonec trochu odradilo :-).

Tentokrát mi to přijde docela zajímavé a náročné, navíc to rozhodně na googlu nenajdete.

Martínek mi řekl: "Děkuju, tatínku, že jsi dnes udělal tak dobrého pavouka!"

Tak schválně! Kdo si troufne hádat, co jsme měli k jídlu?

Z koho si neděláme srandu

2011-10-08T09:35:00.002+02:00

Nedávno mi Ondra při jídle vážným hlasem řekl: "Tatíí, my si z policajtů a Pána Boha neděláme srandu."

Podíval jsem se na něj a ptám se, proč.

"Protože policajti nás chrání a Pán Bůh nám věří," odpověděl Ondra bez váhání a pokračoval v jídle.

Na to se nedá v podstatě nic říct. Hlavně že v tom má jasno. Ondra je vůbec takový mudrlant. Často mě překvapí, jaká moudra pronáší. Musím uznat, že oproti Martínkovi v jeho věku jen neopakuje to, co předtím slyšel, ale nějak o tom ve své hlavičce přemýšlí a dává do souvislostí. Samozřejmě mnohdy humorných souvislostí. Každopádně nám roste další osobnost.

Jednička s hvězdičkou za počítání

2011-10-06T08:49:00.004+02:00

Nedá mi to, abych se nepochlubil. Nejprve jsem zažíval dramatické chvíle a přepadala mě deprese. To když se v noci na středu Martínek v noci budil, stěžoval si na bolest hlavy a na nevolnost. Přitom úterý probíhalo celkem v pohodě. Já jsem začal s výukou a kluky poprvé vyzvedávala naše "hlídací babička". Pomohla mi nejenom s hlídáním, kluci byli večer už obstaraní, takže jsem je mohl uložit do postýlek brzo po osmé a ještě zbyl čas na přečtení krátké bajky. Pomohla mi rovněž s mými úvahami nad pokud možno ideálním rozvrhem týdne, aby toho na nás nebylo moc. Došli jsme k tomu, že středa bude naším odpočinkovým dnem, kdy kluky vyzvednu už po obědě.

A jak si tak říkám, že by to třeba mohlo klapat, tak mě ta Martínkova nevolnost trochu rozhodila. Ona ta rovnováha a síly jsou rozvržené jen tak tak, takže asi stačí málo. Už jsme přemýšlel, jak budu muset změnit plány a hlavně, jak kluci nevydrží ani týden, a to ještě nezačal ten "správný" sychravý podzim. Naštěstí pomohl sirup a zhruba od půl druhé už Martínek v klidu oddychoval. Ráno jsem byl docela nervózní a s napětím jsem očekával, s jakou se Martínek vzbudí. K mému překvapení bylo vše v pořádku a Martínek se nejenom cítil dobře, ale přál si jít do školy. Navíc poprvé měli kroužek angličtiny.

Když jsem si jej pak po kroužku s Ondrou vyzvednul, tak mi s radostí oznamoval, že dostal "hvězdičku s jedničkou". Prý hráli nějakou soutěž a postupovali v lavicích. Prý byl první, kdo postoupil až k tabuli a vysloužil si jedničku s hvězdičkou. Teprve po několikerém vyprávění jsme pochopil, že to byla asi nějaká forma zkoušení počítání, což potvrdil zápis v žákovské. O to větší radost jsem měl, protože jsem s tím o víkendu hodně zápasili. Jak jsem si tady nedávno stěžoval a pochyboval jsem o svých "učitelských schopnostech" (konkrétně zde), tak najednou jsem byl rád.

Jednak že jsem svým přístupem a rozčilováním Martínkovi počítání neznechutil. Když Martínkovi pani učitelka gratulovala, že je moc šikovný a jde mu počítání, tak prý řekl, že to doma s tatínkem trénoval. S rostoucí zvědavostí jsem se Martínka vyptával, co na to paní učitelka a z jejího údajného "to je dobře" jsem se radoval jako malý kluk. Martínkovi jsme říkal, že to je pro mne stejná odměna jako pro něj jednička s hvězdičkou.

Vím, že to byla jen taková malá epizoda, ale je třeba využít každou příležitost k chválení a společné radosti. Navíc neberu to jako potvrzení správnosti našich víkendových dohadů ohledně učení počtů. Naopak jsem se ještě víc uklidnil a uvrdil v tom, že Martínek je šikovný kluk a není třeba se o něj tolik bát nebo se stresovat, když mu zrovna něco nejde.

Navíc čtení mu celkem jde, i když si plete písmenka. Za něj dostal pochvalu nedvno, ale to zase tak neprožíval, protože tu dostaly skoro všechny děti. Nijak mu nevadí, že prvním slovem je samozřejmě MÁMA. Já se snažím jej povzbudit, takže spolu sem tam koukáme buď do vzdálených stránek slabikáře nebo i do mých knih. Podařilo se mi mu ukázat, že trápení s učením čtení má svůj smysl. Je radost vidět, jak louská jedno slovíčko. Nejprve po písmenech, pak po slabikách, až na několikáty pokus slovo řekne správně. Pak nastane chvilka a až mu dojde, že vlastně přečetl něco, co zná (např. guma, naše, Praha atd.), tak se zeširoka usměje a oba se z toho radujeme.

Je fakt, že v euforii jsme mu málem koupil nové LEGO. Jenže nenašel jsem adekvátní dárek pro Ondru, který si zamiloval nějaké LEGO pro velké jen proto, že tam byla na obrázku kostra. A taky jsem si říkal, že s tím chvilku počkáme.

Mimochodem i Ondra je velký šikulka. S Martínkem si z roličky a kousku molitanu vyrobili v obchodě jakoby ptáky, se kterými lítali. Tvrdili, že jsou to orlové, šlo tedy nepochybně o dozvuk víkendových zážitků. Cestou domů jsem na orla Ondry nalepil cedulku z banánů s písmenem K. Řekl jsme mu, že teď, když tam má to K, tak to už není orel ale "korel". Ondra se na chvíli zamyslel a pak mi řekl: "Tak to není orel, ale káně, protože to začíná na K." Vím, že je šikovný, ale i tak mi tím mile překvapil.

A pak ještě jednou. To když mu K nedrželo, tak ho cestou nalepil na stěnu. Vzpomněli jsme si, jak před časem někde nalepil obrázek jablíčka, který jsme na tomtéž místě našli po několika dnech a radovali jsme se z toho (viz fotky níže). Ondra však prohládil, že tohle K nenalepil pro radost svou, ale mně pro radost, abych nebyl smutný, že mi umřela maminka i tatínek. Tak to mě opět dostal, šikulka.

Nemůžu se z kluků neradovat, i když je toho na mne chvílemi příliš mnoho...

Před časem Ondra nalepil někde na stěnu nálepku s jablíčkem. Po čase jsme šli kolem a on sám si na to vzpomněl. Jako "správný dospělák" jsem ho chtěl uchránit zklamání a říkal jsem, že to tam určitě už nebude. Nakonec o to větší byla radost Ondry, když jablíčko našel "na svém místě": "Vidíš, tatííí, je tady!"

S Ondrou na bobové dráze

2011-10-06T00:32:00.002+02:00

V pondělí bylo opět pěkné počasí, takže hned ten den byl veselejší. Kluci byli ve škole a školce a já vyrazili na zajímavý seminář, kam jsem byl pozván. Dopředu jsem avizoval, že má účast je nejistá, neboť nikdy nemohu slíbit, že třeba kluci neonemocní. Naštěstí vše bylo v pořádku a já si mohl poslechnout zajímavé příspěvky a setkat se s přáteli. Seminář svojí délkou převyšoval moje časové možnosti. Hlídání jsem nesehnal. Chvíli jsme uvažoval, jak by se to dalo udělat, ale i kdybychom obětovali hudebku, tak bych i tak musel odejít dřív. Mrzelo mě, že osazenstvo bude třeba ochuzeno o má "moudra", která by mohla zaznít v diskuzi. Nakonec jsem si to celkem vynahradil při obědě, kdy jsem odpovídal na pár zvídavých dotazů a mohl jsme tak alespoň soukromě vyjádřit svůj pohled na věc. Navíc mě odpoledne přepadla silná únava a já uznal, že rozvrhem kluků přidělený čas je pro mne tak akorát.

Vyrazil jsem pro kluky. Po škole a školce jsme zašli jen na skok domů, dali jsme si malou svačinku a vyrazili na hudebku. Díky počasí jsme mohli s Ondrou opět vyrazit na bobovou dráhu, kde jsem tentokrát udělal i pár fotek. Po hudebce jsme jako vždy zašli na nákup a pak domů. Pondělí je vždy dlouhý den a já doufám, že to budeme zvládat. Ještě jsme byli pozváni na slavnostní zahájení výuky na fakultě, konkrétně na bakalářském programu Teologie křesťanských tradic / Institutu ekumenických studií. Kluci i já bychom tam moc rádi zašli, ale nakonec jsme to museli odříct. Ještě vloni jsme mohli podobné večerní akce absolvovat (i když zrovna v době zahájení jsme tehdy bojovali s nemocemi), ale letos to už možné asi nebude. Vidím, že kluci toho mají dost a je třeba je kolem osmé ukládat do postele.

Tak tady pár fotek, jak jsme si s Ondrou užívali pěkné pondělí.

Víkendové zážitky

2011-10-05T23:11:00.008+02:00

Konečně! Říkal jsem si skoro celou neděli a poté i v pondělí. Konečně se nám podařilo vytvořit si o víkendu takové zážitky, že je Martínek s chutí a rád vyprávěl ve škole a svým způsobem na ně byl pyšný. Před časem jsem si tady postesknul, že i přes poměrně zábavný víkend měl Martínek pocit, že nezažil nic, co by stálo za vyprávění ve škole.

Tentokrát se nám nejenom podařilo plno věcí zažít, ale také jsme si je spolu několikrát připomínali, radovali se z nich a nakonec jsme byli všichni spokojení, když Martínek vyprávěl, jak o nich mluvil ve škole. Sám se přihlásil a prý se i děti usmívaly. Na jednu stranu drobnost, na druhou stranu podle mne zároveň důležitá věc pro našeho školáka.

A že bylo o čem vyprávět, to se pokusím alespoň ve stručnosti a s fotodokumentací ukázat.

Byla pěkná sobota a já se díval, co bychom mohli zažít. Jako téměř vždy jsem k tomu použil oblíbený server Ententyky.cz. Z několika akcí mě zaujala ta, která se konala na Střeleckém ostrově. Tedy šestý ročník Orvis Cupu neboli Fish festival. Tak jsme tam po krátkém váhání a Ondrově odpočinku odpoledne vyrazili.

Jednou z atrakcí byla ukázka dravých ptáků, což kluky velmi zaujalo. Zvlášť když součástí programu byla ukázka výcviku dravců, např. simulovaný lov lišky, při kterém velký orel lovil plyšovou lišku v podstatě pár centimetrů před klukama. Martínek pak vyprávěl, že o něj orel zavadil křídlem. Ještě větším zážitkem byl přelet orla nad hlavami účastníků. Při jednom letěl orel tak nízko a já se neskrčil, takže mi vlastně dal křídlem facku. To jsme si pak opakovaně vyprávěli a bavili se tím, takže první "velký zážitek" byl na světě. Jak táta dostal facku od orla.

Martínek si taky zkusil lovení rybiček, ale nebylo to nic jednoduchého. Neuspěl. Zkusil jsme to i já a podařilo se mi to, ale tento zážitek jsme vypustili a vědomě si jej nepřipomínali, ačkoliv jsem se radoval jako malé děcko.

Naopak i pro mne byla velkým zážitkem cesta na lodičce. Myslím si, že jsem byl na Vltavě na lodičce vůbec poprvé. Nejprve mi to připadlo jako bláznivý nápad, ale když děti viděly plnou Vltavu lodiček, tak jim bylo jasné, co chtějí. Takže jsem nakonec souhlasil.

Hned ze začátku jsme se srazili se dvěma rybářskými loděmi, které se účastnily závodu. Myslím si, že to nebylo ani tak mojí neobratností, ani navigátorkou, ale spíš veselou náladou rybářů. Kluci to pak pojali tak, že naším úkolem je srazit se s co nejvíce loďkami a stále mě navigovali k dalším, člun Městské policie nevyjímaje.

Při focení následujícího snímku jsem si všimnul, že Ondra je celý neposedný a bylo mi to hned jasné. Přestože mi nejprve tvrdil, že se mu čůrat nechce, za chvíli mé tušení potvrdil. Loďku jsem tedy zavezl k pilíři pod Most Legií, kde jsem přidržel Ondru u kraje a on se vyčůral do Vltavy. Další zážitek, se kterým se však Martínek prý ve škole ani nepochlubil.

Půlhodinka na loďce nám bohatě stačila a začalo nám kručet v žaludku. Brumíci na svačinu v dětech zmizely jako nic. Měl jsem chuť na mořské speciality, ale ty už byly vyprodané, takže jsem vzal zavděk kuřecím špízem. Když jsem tak přemítal, co nabídnout klukům, tak nám obsluha nabídla, že si můžeme sami opéct nabízené špekáčky.

Pro kluky to moc velká zábava nebyla. Ptali se, kdy už to bude a Ondra kňoural, že je to těžký a že ho z ohně pálí oči. Nakonec si však pochutnali a já byl rád, že máme vyřešenou večeři.

Ještě jsme chvíli pozorovali projíždějící parníky a pak jsme se už za šera vydali osvětlenou Prahou k domovu. Cestou domů jsme ještě potkali ježka, který zrovna přecházel po chodníku. Přestože byli kluci už unavení, byl to pro ně další zážitek.

Jsem rád, že jsme si to pěkně užili. Navíc jsme měl radost, když mi Martínek v pondělí odpoledne vyprávěl, jak se se svými zážitky ve škole sám pochlubil. Co víc si přát?

Martínkovy originální šachy

2011-10-04T09:39:00.005+02:00

Martínek rád hraje šachy a poslední dobou si taky rád hraje s rozmanitými postavičkami, které jsem vytáhl ze svých domácích zásob ještě z mého dětství. Takže má vojáčky, rytíře, indiány a řadu dalších.

Nedávno mi ukázal, jak skloubil obě své oblíbené činnosti dohromady, když si sestavil vlastní originální šachy. Postavičky tentokrát vedly svůj "boj" kultivovaně, na šachovnici.

Ostatně podívejte se sami, jaký je to šikulka a jak ho to bavilo.

Jen podotýkám, že opakovaně zjišťuji, jak platné je rčení, že doma není nikdo prorokem nebo i to, že kovářova kobyla chodí bosa. Sám jsem kdysi hrával šachy celkem na slušné úrovni, dokonce jsem vypomáhal s vedením šachového kroužku pro děti. Martínkův zájem o šachy sice podporuji, ale nijak systematicky se mu (zatím) v tomto ohledu něvěnuji. Myslím si, že je důležité, aby ho to bavilo. Každou chvíli mi hlásí, jak s někým hrál šachy. Nebo včera, když jsem si pro něj přišel do družiny a potkal je, jak se vraceli s procházky, mu jedna holčička říkala, že je to škoda, ale že už si teda šachy nezahrají.

Když se však někdy nechám přemluvit k partii, tak vidím, jak v zápalu boje si zapomíná chránit figurky, které mu pak nemilosrdně beru. Občas to uděláme tak, že v prohrané pozici si vyměníme strany. Nedávno však prokázal už praktické zkušenosti hráče, když se prostě v horší pozici vzdal. Přemýšlím, zda nemám jeho zájem nějak systematicky podpořit. Jenže nerad bych ho do něčeho nutil a hlavně sám bojuji s nedostatkem energie či trpělivosti. Tak jsme ho alespoň párkrát nechal, aby trénoval mat v situaci dvou věží a krále proti samotnému králi. Těším se, až se naučí číst, tak mu rád poskytnu poměrně bohatou sbírku šachové literatury. Už jsem tu kdysi psal, že jsem mu koupil pěkné výukové DVD Fritz a Šachlík. Na druhou stranu ho prostě nechci moc nechávat sedět u počítače samotného.

Nakonec si myslím, že podobné hraní, tj. s originlními figurkami, je asi to nejlepší.

Bedlivě sleduji a přemýšlím, jak máme nastavit týden, co vše zvládat nebo naopak co vypustit, aby to pro nás všechny tři bylo přínosné a zároveň únosné. Tento týden začínají kroužky, mně zase semestr, takže uvidíme. Povinností máme až nad hlavu a ještě dalších starstí taky není zrovna málo. Přesto bych rád, abychom si život pěkně užívali. Navíc zatím bylo nadprůměrně pěkné počasí, takže se vše zvládalo líp. Už teď vstáváme do tmy a je to o poznání náročnější. Tak uvidíme!

Jak bylo ve škole? Výtečně! A doma pak...

2011-10-02T23:30:00.004+02:00

Když jsem si v pátek vyzvednul Martínka ze školy, prohlédl mu věci, zda si tam nic nezapomněl, tak se ho hned cestou ptám: "Martínku, jak bylo ve škole?"

Poskakující Martínek - to pozoruji od samého začátku školy, jakoby potřeboval to dopolední sezení ve škole ze sebe vyskákat, je neposedný, odbíhá, poskakuje, prostě nedokáže vedle mne v klidu jít a povídat si - na mne s úsměvem zavolal: "Výtečně!"

"To je dobře," řekl jsme a ptal jsem se dál: "A co jste dělali?"

"Nic!" odpověděl usmívající se Martínek, hop a skákal dále...

Pak mi ještě tvrdil, že nic nedělali, protože šli hned do družiny. Na mé udivené otázky, jak je to možné, zda byla učitelka nemocná nebo co se stalo, už víc nereagoval. Až když jsem později doma zastavil film (protože šli oba po obědě, tak odpočívali) s tím, že dokud mi to nevysvětlí, tak se dál dívat nebude, přiznal, že to byl vtípek, že se normálně učili.

Martínek má rozumnou učitelku, která nám už na třídních schůzkách vysvětlovala, že v pátek úkoly dávat nebude, že o víkendu si mají děti od školy odpočinout.

My jsme to tento víkend moc nezvládli, protože Martínek zřejmě chyběl, když se ve škole učili odčítání a já zjistil, že otázky typu 3-2 nebo i 2-1 jsou nad jeho síly. Byl to zvláštní pocit. Nikoliv proto, že jsem mu do nějakých papírů ohledně možného nadání napsal s otazníkem i možné matematické vlohy. Vždyť počítá do stovky, občas dokáže i násobit (třeba 3x5 nebo 4x5). Tohle bylo najednou nad jeho síly. Skoro jakoby mu něco zatemnilo mozek.

Když jsem mu ukazoval kartičky, třeba že mám tři a dvě vezmu, bylo mu to jasné. Nebo když jsem říkal, že jsme tři a když oni dva odejdou do školy a školky, tak zůstanu jeden. Jakmile jsem se však zeptal "3 mínus 2 je kolik?", tak začal zdlouhavě přemýšlet a pak jen hádal. Stejně tak "2 mínus 1" pro něj opakovaně bylo zase 2. Už hodně netrpělivý jsem mu jako příklad dával, že když má dvě uši a já bych mu jedno utrhnul, zda by mu skutečně zůstaly zase dvě (v rozmaru mi pak říkal, že by mu třeba zase to druhé narostlo). Bylo to pro mne téměř neuvěřitelné, že jsme to vyzkoušeli na všech možných názorných příkladech, ale jakmile opět zaznělo "dva mínus jedna", tak nastalo váhání a hádání.

Nakonec mám pocit, že se to po mnoha pokusech začalo přece jen trochu dařit. A kromě radosti z pozitivního posunu, kterou jsme měli oba a zkušenosti, že se i relativně těžké věci dají naučit, jsem asi dostal jednu z prvních lekcí, jak doma neučit vlastní dítě. A to jsem si o sobě myslel, jaký jsem učitel...

Jinak jsme snad měli o víkendu několik velkých zážitků, tak si je snad ještě zítra cestou do školy připomeneme, aby se mohl Martínek kdyžtak pochlubit. Bude-li chvíle, tak se třeba pochlubíme i zde na blogu.

Jak rozlišit školku a školu?

2011-09-30T08:18:00.002+02:00

Stále si pletu školku a školu, takže často mluvím o tom, že starší Martínek jde do školky, zatímco mladšího Ondru pro změnu posílám do školy. Samozřejmě to nejsou jediné přeřeky, které v tom shonu a při únavě dělám. Pochopitelně zvlášť Martínek je na to citlivý a stále mě opravuje, i když i on to bere s úsměvem.

Opět dnes ráno, kdy Martínkovi říkám, že si včera zapomněl bačkory ve školce.

"Ve škole, tatíí, ve škole," opravil mě Martínek.

"Kdo si to má pořád pamatovat? Už abyste zase oba chodili do školy, aby se mi to nepletlo," řekl jsem mu.

"Víš co, tatí, já mám nápad, jak si to můžeš zapamatovat," usmál se na mne Martínek mezi dveřmi.

"Tak to bych byl opravdu rád," řekl jsem, zatímco jsem kontroloval byt, zhasínal světla a zamykal dveře.

"Tak na jednu tvář si namaluješ Š, jako školka...," spustil Martínek.

"... a na druhou tvář Š, jako škola. Takže si to budu zase plést jako teď," dopověděl jsem za něj a smál jsem se.

Martínek se zazubil, zamyslel se a začal vymýšlet další "zlepšováky".

"Tak si na jedno sklo brýlí napíšeš školka a na druhé škola," řekl mi po chvíli.

To jsem samozřejmě zavrhnul. Takže se musím smířit s tím, že si to nadále budu plést a doufat, že mi to kluci prominou. Naštěstí mám pozorného Martínka, který mne vždy opraví. A ani Ondra v tom opravování nezůstává příliš pozadu.

Slováci jsou šišlající Češi (podle Martínka)

2011-09-29T08:36:00.002+02:00

Poměrně často se setkáváme se slovensky mluvícími přáteli, občas mi tu hraje sloveská televize. Martínek i Ondra si už dávno všimli, že slovenština je trochu jiná než čeština. Martínek navíc přišel s teorií, kterou včera odpoledne ještě trochu víc rozvinul.

"Tatíí, Slováci jsou Češi, co šišlají, když mluví," zopakoval Martínek svojí teorii o rozdílu mezi češtinou a slovenštinou a pokračoval: "Neumí R a Ř."

"Kdyby neuměli R a Ř, to by bylo, jako by je učil mluvit Ondra," okomentoval jsem to v úsměvném stylu. Pak jsme upřesnil, že Slováci R umí a používají.

Martínek ale tentokrát pokračoval dál: "Kdysi byli všichni Češi, dokud jim Pán Bůh nerozbořil Babylónskou věž. Pak jim dal různá nářečí, takže pak mluvili lidi různě."

Tak jsem ho jen opravil, že Bůh lidem podle bible Babylónskou věž nerozbořil. Zmátl jim jazyky dřív, než jí mohli dostavět. Jelikož se pak už nemohli domluvit, tak věž nedostavěli. K "pračeskému" původu všeho lidstva jsem se nevyjadřoval. Ostatně, co my víme?

Až později, když jsem o tom s Martínkem vyprávěl přátelům, mimo jiné i slovenským, jsem upřesnil, že naopak slovenština je původnější či konzervativnější. Janu Husovi se připisuje "vynález" diakritiky (jen kromě háčku psal tečku), která nahradila tzv. spřežky (cz = č, sz = š, rz = ř), používané od počátku 14. století (dosud používanou spřežkou v češtině je ch). Pro zájemce pár informací o rozdílech mezi slovenštinou a češtinou na wikipedii.

Děti a pohřeb

2011-09-28T10:25:00.008+02:00

Je zajímavé, jak se poměrně často liší názory mezi rodiči a odborníky (dětskými psychology) na toto téma, tj. o přítomnosti dětí na pohřbu. Když jsem si pročítal nějaké diskuse nebo slyšel některé názory, říkal jsem si, že zřejmě mnohem větší roli hraje případná osobní zkušenost a hlavně postoj dospělého rodiče k pohřbu a smrti obecně než často zmiňovaný "ohled na děti". Nechci tady dávat nějaké návody či rady, ale jen se prostě podělit se svým pohledem na věc a hlavně se svojí zkušeností, bohužel celkem bohatou. Např. jeden dobrý přítel mě nedávno nazval "specialistou na pohřby".

Mnohokrát jsme tu už psal, že se s klukama snažím jednat pravdivě a pokud možno přimeřeně jejich chápání. Jsem přesvědčen, že velkou roli hraje nejenom informace, kterou dětem sděluji, ale atmosféra, která přitom panuje a chcete-li i celkový postoj, který v rodině panuje. Přestože asi někdy působím poněkud chaoticky nebo zmateně, myslím si, že určité moje postoje jsou stabilní a kluci to nejenom slyší, ale i vidí a vnímají. Navíc jsem v podstatě kdykoliv ochoten vyslechnout jejich starosti nebo otázky a trpělivě na ně odpovídat tak, jak nejlíp umím. Na druhou stranu se nezdráhám přiznat, že některé věci prostě nevím.

Dědova závažná nemoc u nás nebyla tabu. Někteří lidé si možná myslí, že se u nás skoro nemluví o ničem jiném než o nemoci, umírání a smrti, což je samozřejmě asi jen neznalost nebo hloupost. Na druhou stranu je prostě pravdou, že kluci, zvlášť Martínek, s těmito věcmi mají mnohem větší zkušenost než jejich vrstevníci. Není to však tím, že bychom o tom spolu jen mluvili.

Mimochodem sem vložím rozhovor, který se odehrál koncem června. Mám ho v konceptu příspevku na blog, protože jsem uvažoval o jeho publikaci již tehdy, ale nakonec jsem to neudělal:

Martínek vesele: "Tak co, dědo, co dělá rakovina?"
Děda, možná trochu zaskočený tak přímou otázkou: "Má se dobře... Roste... Pozdravuje Tě."
Martínek: "Hmm, tak to bych nechtěl, abych se jí zalíbil a aby na mne přeskočila."
Děda: "No jo, každý jednou umře."
Martínek po chvilce: "To je pravda. Maminka měla taky rakovinu a umřela."
A hovor pokračoval dál, zase o jiných věcech.

Kluci tedy věděli, že děda má závážnou nemoc a Martínek to občas komentoval, že děda asi brzo umře.

Pohřeb v úzkém "rodinném kruhu" byl naplánován tak, aby se ho kluci mohli zúčastnit. S ohledem na očekávanou atmosféru, která - samozřejmě kromě samotného faktu úmrtí blízkého člověka - byla dána prostředím (krematorium), formou (tichý obřad pouze s hudbou), ale také vztahy mezi pozůstalými, jsem přivítal nabídku naší "hlídací babičky", že nás doprovodí a v případě potřeby s klukama půjde ven.

Kluků jsem se zeptal, zda se chtějí jít rozloučit s dědou na pohřeb. Jak jsem očekával, oba hned souhlasili a Martínek navíc dodal, protože je mu to líto a měl dědu rád. Když jsem jim říkal, že pohřeb nebude v kostele, jak jsou zvklí, ale v krematoriu, musel jsem hned Martínkovi vysvětlovat, co to krematorium je. Od té chvíle se Martínek těšil, že uvidí, jak rakev zajíždí do pece s plameny, přestože jsem jeho očekávání brzdil s tím, že to vidět není. Kromě toho, že už z minulosti ví, že se tělo zemřelého pálí, tak taky na můj dotaz odpovídal, že to snad zahlédl i v nějakém filmu. Po chvíli si vzpomněl na film Kolja, kde si malý Kolja hrál na pohřeb).

V den pohřbu jsem jim cestou do školy a školky připomínal, že dnes pro ně přijdu po obědě a pospíšíme si domů, protože jdeme na dědův pohřeb. Oba to bralijako událost, na kterou se celkem těší a Martínek to u školy hned oznamoval svému kamarádovi. Naštěstí to říkal jen tak mezi řečí, takže to dotyčný ani nezaznamenal a řeč přešla na Gormity nebo na jiné "dětské starosti".

Doma jsme se nachystali. Kluci se nasvačili a do baťůžků jsem jim nachystal Brumíka, pití a bundu. Sám jsem se oblékl jako první, do košile, do obleku a naleštil jsem si boty. Moc často mě takhle kluci nevidí, takže se jim to moc líbilo, jaký jsem prý fešák. Martínek to komentoval slovy, že bych klidně mohl jít takhle na svatbu. Tak jsem mu s úsměvem řekl, že mám na sobě právě ten samý oblek, který jsem měl na svatbě, když jsem si bral jejich maminku. Pro kluky jsem měl taky připravené pěkné oblečení, takže byli rádi, že jim to taky slušelo. Martínek měl na sobě poprvé nové boty. Považoval jsme klidnou a slavnostní atmosféru za důležitou. Navíc pomohla i v tom, že kluci nijak nezdržovali.

Ostatně náladu dokumentují i fotky z cesty na pohřeb. Ondra šaškuje za každé situace. Je to takový náš Ondrášek - rarášek. Když si však jej dovolíte napomenout, tak se hned zamračí a nebude dělat už "nikdy nic".

Dorazili jsme včas, takže se kluci ještě mohli posilnit Brumíkem.

"Hlídací babička" Ivana na nás už čekala u krematoria a v obřadní síni si kluci sedli k ní do druhé řady. Já jsem si sedl před ně. Ještě předtím položili dopředu dvě kytky, které přinesla Ivana. Předtím jsem jim nabízel, že nějaké kytky koupíme, ale oni to odmítli, prý ať jdu sám. Jelikož květinová výzdoba byla už objednaná, tak jsem jim pak ukazoval kytici, která je vlastně od nich.

Během obřadu jsem se na ně párkrát podíval a usmál, abych pozvedl jejich náladu. Byli tiše a moc hodní. Martínek po několikerém mém vyzvání si zhruba v půlce přišel sednou ke mně na klín. V tichosti šeptem jsem mu přitom řekl, co je napsáno na věncích, na což se mě ptal. Ukazoval jsem mu taky znak Prahy, který ho zaujal a zapamatoval si ho, takže před pár dny stál nad kanálem, ukazoval na něj a volal na mne, že to je ten znak, který viděl na pohřbu.

Na pohřbech většinou nebrečím a nic v hlavě neřeším. Jen vzpomínám a prosím o klid pro zesnulého i pro pozůstalé. Kluci mi sice pak říkali, že jsem brečel, ale nakonec jen říkali, že mě viděli celého červeného v obličeji. Je fakt, že mi bylo horko.

Kluci působili v klidu a spokojeně. Podle mne obecně může být účast dětí na pohřbu i pro ostatní něčím pozitivním, samozřejmě pokud nezlobí a nevyrušují. Bezprostřední dětský přístup k mnoha věcem a životním událostem může být pro nás dospělé i obohacením. Kluci byli opravdu šikovní, měl jsem radost, jak to vše zvládli, za což jsem je taky opakovaně pochválil. Nejvíc je zaujala kamenná kulička, která se kutálela na vodě, což byla dekorace při vstupu do obřadní síně. Zaujalo mě, když malý Ondra o pár dní později vzpomínal a říkal, že ta kulička byla prý dědova duše. Ani Martínek nebyl zklamaný, že neviděl plameny a oheň. Dokonce jsme ani neviděli zajíždět rakev, protože se zatáhla plenta. Tak jsme s Martínkem alespoň po odchodu ostatních jen nakoukli za plentu, abych mu ukázal, že tam žádná pec není a že tam za stěnou je obyčejný prostor, kde odvezou rakev a výzdobu.

Po obřadu jsme se rozloučili a vyrazili jsme s Ivanou, které jsme nabídli odvoz za jejími povinnostmi mimo Prahu. Přišlo mi to v tom okamžiku jako dobrý nápad, jako společnost a rozptýlení pro kluky i pro mne. Jenže jsem trochu nedomyslel svojí únavu i to, že jsem neměli nic na převlečení. Takže jsme se nakonec na místě dlouho nezdrželi a ani jsme nepočkali na setkání se studenty a na společnou večeři. Naštěstí jsme dostali výslužku, abych ještě nemusel nakupovat jídlo na večeři a na snídani.

Cestou domů na nás dolehla únava. Nakonec se i Ondra rozplakal, že je mu líto, že umřel děda. Dobře si uvědomuju, že pro něj je to svým způsobem nová zkušenost, protože smrt maminky ani babičky nemohl s ohledem na věk prožívat tak jako Martínek. Chvilku jsme o tom spolu povídali a brzo mi došlo, že je to především únavou. Brzo totiž pokňourával, že je mu líto, že umřela maminka a po chvíli zase, že ho bolí noha. Jako "lék" jsem kromě slov pochopení oběma klukům nabídnul, že koupím něco k večeři v McDonaldu. Snažím se tam nechodit moc často, ale tentorkát mi to přišlo vhod také proto, že jsem byl tak unavený, že jsem ani neměl sílu namazat jim chleby. Takže jsem spojili příjemné s užitečným, což se ukázalo jako dobrá volba. Večer doma proběhla večeře, rychlá hygiena a klidné ukládání, spolu se vzpomínkou a modlitbou za dědu.

Je mi jasné, že nejde jen o samotný obřad, ale o celkové přijetí skutečnosti smrti blízkého a známého člověka, včetně pocitů, které to přináší. Sám bych mohl psát o tom, jak složité to může být a jak i mne, člověka hodně racionálního, mnohé pocity a sny vždy znovu a znovu zaskočí. Jak je třeba si je připustit a pracovat s nimi. Někdo byl i překvapen, že mě to může tak moc vzít, když už mám "zkušenoti" a hlavně, když naše vztahy byly tak komplikované. Jenže právě proto si myslím, že je to celé jiné a v něčem složitější. O tom však nyní psát nechci. I když samozřejmě moje vnímání a můj postoj má na kluky velký vliv. Stejně tak i to, zda jsem se skutečností smířen nebo ne, pomáhá klukům události přijmout.

Martínek velmi dobře vnímá, že děda je můj táta jako i já jsem zase jeho táta. Už když jsme vloni na jaře měli s otcem velké neshody a křičeli jsme na sebe do telefonu, tak to Martínek velmi špatně nesl. Dokonce jsem díky tomu zažil, že i tak malé dítě (tehdy pětileté) se dokáže přetvařovat. Když jsme mu říkal, že jsme se s otcem po telefonu hádali, což on samozřejmě i přes dveře slyšel, tak mi říkal, že mu to vadí. Stejný den později však "hlídací babičce" plakal, že ho to trápí.

I proto jsem už párkrát klukům říkal, proč naše vztahy s otcem nejsou moc vřelé. Nešel jsem nad rámec pokud možno jednoduché informace a rozhodně jsem jim dědu nijak neočerňoval. Prostě jsem jen řekl, že otec od nás odešel a starala se o nás máma sama. Víc jsme to rozebírat nemuseli. Vzpomněl jsem si na to poté, co se mě Martínek asi dvakrát ptal, jestli je mi líto, že zemřel děda, když to byl můj táta. V tom je podle mne určitá záludnost toho "ochranitelského" přístupu k dětem. Děti totiž taky prožívají smutek a potřebují vidět, že i lidé kolem mají emoce. A myslím si, že ne každé dítě dokáže svoje emoce a emoce druhých pojmenovat a mluvit o nich jako Martínek. Ostatně tato jeho schopnost mi hodně pomáhala už dřív, když jsem s ním mohl mluvit o tom, co ho trápí nebo co mu dělá starosti. Martínkovi jsem řekl, že je mi to taky líto. Na druhou stranu je to podobné jako u maminky a babičky. Všichni byli hodně nemocní a moc je to bolelo, takže vlastně smrt pro ně byla určitým vysvobozením. My věříme, že teď už je nic nebolí, nic je netrápí a jsou u Boha.

Při jiné příležitosti jsem Martínkovi vyprávěl o tom, že se dřív křesťané dokonce do jisté míry radovali, když někdo zemřel. Ne že by jim nebylo líto, že dotyčný už není s nimi, ale smrt považovali vlastně za nové narození, za "dies natalis". Tedy za den, kdy začíná život dotyčného už přímo u Boha. I proto se svátky svatých většinou slaví ve výroční den jejich úmrtí a není v tom nic morbidního. Už v antice byl tento den připomínám s radostí a slávou. Martínkovi se to líbilo.

Už jsem psal, že pro Ondru to byly přece jen nové podněty a počítal jsem s tím, že mu to bude v hlavičce šrotovat. O pár dní později byl večer v postýlce smutný. Ptal jsem se ho, co se děje a on mi řekl, že nechce být v hrobu a ptal se mě, jak to tam vypadá. Jen podotknu, že to nebyl zcela nový podnět, protože už před časem jsem jej napomínal, ať si hraje na něco jiného. To když se mi chlubil, jaké pěkné mohyly a hroby postavil pro své indiány a další figurky, které zemřely v nějakém jeho boji. Tak jsem ho v postýlce objal a pohladil. Řekl jsem mu, že si dělá zbytečné starosti. Po smrti budeme u Boha a to naše tělo, které jsem přirovnal k prázdné ulitě od hlemýždě, bude zřejmě spálené, ale to už se nás vlastně netýká. Navíc se nemusí bát ani toho, že by mu bylo smutno, protože u Boha máme už hodně přátel. Ale hlavně si s tím nemusí dělat starosti, určitě ho ještě čeká plno zážitků tady na zemi. tak ať se na ně pěkně vyspí.

O den později si Ondra zase na něco vzpomněl. Když jsem mu zčásti zopakoval své vysvětlení, tak se začal ptát, co bude s tím jeho tělem a jak bude vypadat. Vzpomněl jsem si na podobné debaty kdysi s Martínkem. Opět jsem se nenechal vyvést z míry a řekl jsem mu, že o tu svoji kořápku se nemusí bát. Vzal jsem ho do rukou, potěžkal ho a zatřásl s ním. Usmíval jsem se, že dostane nové tělo, určitě hezčí a hlavně lehčí, s tímhle že by spadnul na zem jako kámen. Spokojený Ondra se vrátl ke svému hraní.

A ještě jedna zkušenost z jiného dne. Jdu s klukama venku a telefonem jsem něco vyřizoval. Nešlo o nic moc konkrétního, ale oba kluci poznali, že jsem mluvil s někým, kdo byl otci blízko. Po nějaké chvilce, mám pocit, že bez nějakého dalšího podnětu, mi Martínek řekl, že až umře, tak chce, abych jeho popel uložil do stejného hrobu jako je maminka, že chce "k mamince". Já na to nejprve hodně překvapeně, proč mi tohle říká. Že je to sice jasné, ale doufám, že tady na světě bude ještě dlouho. Že se naopak postará on o mne a o něj se zase postarají jeho děti. Že tak to má být. Malý Ondra to jen okomentoval suchou poznámkou, že on na můj pohřeb rozhodně přijde...

Tak jen jsem chtěl ilustrovat, že se nám ta "pohřební tématika" zase trochu vrátila, ale nenechávám se tím nějak zvlášť rozhodit. Považuji to za přirozenou věc, která zase odezní. Navíc opět ujišťuji, že spolu mluvíme o mnoha jiných věcech.

Přemýšlím, že možná zpětně vložím nějaké štítky či odkazy na moje dřívější hovory s klukama na téma kolem smrti, kdyby to náhodou někoho zajímalo.

PS: Nepodceňujme děti a jejich schopnost vnímat a pamatovat si mnohé. Když Martínek zaslechl, že se do telefonu zmiňuji o úmrtním listu, tak mi pak hned říkal, že to zná. Na moji udivenou otázku odkud odpověděl, že to viděl ve filmu /mém celkem oblíbeném/ "Zítra ráno vstanu a opařím se čajem". Kde prý doktor nestačil přijít včas, tak pak už jen vystavoval úmrtní list. Já si to ani nepamatuji. Každopádně jsem tento podnět využil k malému vysvětlení, že to zřejmě nebyl úmrtní list, ale jen zpráva o úmrtí. A řekl jsem pár slov o úředních dokumentech, jako je rodný, oddací a úmrtní list, který vystavuje příslušný úřad. Ale i tak jsem si říkal, co vše děti zachytí a v podstatě tomu nejde dost dobře zabránit. Spíš je třeba spolu mluvit, naslouchat a vysvětlovat.

PS č.2: Tak jsem si ještě vzpomněl na jednu úsměvnou scénu. To když si kluci, zvlášť Ondra, chtěli vzít na pohřeb pirátské čapky, které měli na jaře na karnevalu (fotky viz zde). Jsou černé a na boku mají lebku a zkřížené hnáty, což jim přišlo pro takovou událost stylové a vhodné. Rychle si však nechali vysvětlit, že to ve skutečnosti není ani stylové, ani vhodné. Jsou to kluci šikovní a chápaví.