Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

úterý 25. září 2012

Na výstavě postaviček z LEGA

S klukama jsme vyrazili na výstavu postaviček z LEGA a pěkně jsme si to užili.














pátek 14. září 2012

Rok poté...

Před rokem, právě při předávání Martina do ranní družiny, jsem se dozvěděl, že v noci v nemocnici zemřel můj otec. Tuto zprávu jsem sice očekával, ale náhle zhoršení stavu a jeho úmrtí bylo přece jen překvapivě rychlé (více k celému příběhu viz loňský příspěvek Zemřel můj otec). Odvedl jsem Ondru do školky, kde se na mne trochu mračil, protože na něj lezlo nachlazení a já mu původně slíbil, že ho vyzvednu už po obědě. To jsem změnil, abych mohl s přítelkyní otce zařídit vše potřebné. O týden později se konal pohřeb (více viz loňský článek Děti a pohřeb).

Na události s odstupem jednoho roku vzpomínám nejenom kvůli výročí. Při ohlédnutím na začátek nového školního roku (viz příspěvek Začátek školy) a při jednom soukromém rozhovoru jsem si uvědomil, jak náročné to vlastně tehdy bylo. Kromě běžných každodenních radostí i starostí navíc nemoc a úmrtí otce, Martinův nástup do školy a Ondrovo osamostatnění ve školce. Takže si říkám, že bych si ten celkem klidný začátek dalšího školního roku měl vděčně užívat.

Myslím si, že se stále posouváme dál. I když někdy je to jen hlemýždí tempo, ale pro mne je důležité vnímat, že nestagnujeme, nepřešlapujeme bezradně na místě. Nepatřím k těm, kdo mají silný "tah na branku", kdo si každý den stanoví cíle a systematicky je uskutečňuje a odškrtává. Stále zápasím s tm, jak sladit vlastní představy s danou životní realitou. Nemyslím si, že bychom se měli nějak špatně, naopak máme se snad docela dobře. Jen možnosti s dětmi i obyčejné fyzické a psychické síly stanoví určité hranice. Každý krůček dál je úspěchem, občasné zastavení pro nabrání sil taky není na škodu, hlavně nerezignovat, neztratit chuť do života. Ostatně ono to ani s dětmi moc nejde, rostou před očima a dělají mi radost.

Díky všem, kdo nám pomáhají, myslí na nás a fandí nám...

čtvrtek 13. září 2012

Začátek školy

Tak nám začal nový školní rok! Celý ten rok utekl jako voda a prázdniny byly hodně krátké. Oba kluci si je tentokrát určitě užili víc. Nejenom tím, že byli dvakrát beze mne, což pro ně byla jistě příjemná změna. Zvlášť Martin v minulém školním roce poznal tíhu povinnosti školní docházky, takže je logické, že mnohem víc si váží víkendu, prázdnin a volných dní.

Těsně před začátkem školního roku jsem měl smíšené pocity. O prázdninách jsme se s Martinem tolik nevěnovali opakovaní učiva, jak jsem měl původně v úmyslu. Z konce minulého roku jsem měl od paní učitelky informace, že patří přece jen k těm pomalejším a druhá třída prý ukáže, zda se jedná jen o jakousi nezralost nebo půjde o nějaké to dys- (tj. dysgrafie či dyslexie). Loňský školní rok Martin prodělal dvědelší nemoci, jedno nachlazení či virové onemocnění na podzim, což znamenalo téměř měsíční absenci. Na jaře neštovice spojené s přesně nezjištěným zánětem, před i po neštovicích, z čehož byla téměř dvouměsíční absence. S podzimním ochlazením proto trnu, jak to Martin zvládne letos (Ondra už je doma se silnou rýmou).

Na druhou stranu si letos pochvaluji, že Martin už je zkušený školák. Kromě paní učitelky a nového učiva jde již do známého prostředí. V loňském roce prokázal, že se neztratí, že umí komunikovat a že si poradí i s případnými problémy, jako byly třeba náznaky pokusů o šikanu od starších nebo zdatnějších spolužáků. Vím, že není všem problémům konec, ale potvrdila se má důvěra v jeho schopnost problémy řešit a především o nich se mnou mluvit. Takže věřím, že různé situace v budoucnosti spolu zvládneme.

Také Ondra je už ve školce zkušeným mazákem. V loňském roce předvedl, že si poradí i bez staršího bráchy. Dokonce byl zřejmý jeho výrazný rozvoj a osamostatnění. Na rozdíl od Martina je těžké z Ondry dostat nějaké konkrétní informace. Často vypráví různé příběhy ze školky, ale většinou přejdou ve vymyšlené fantazírování, což rozeznávám třeba ve chvíli, kdy podle Ondrova vyprávění paní učitelku napadly ostatní děti atd. Takže se Ondry ptám, co bylo ve školce a co dělal, ale je zřejmé, že na rozdíl od Martinových zpráv je třeba ty od Ondry brát z rezervou. Je zřejmé, že Ondrův pohled na svět je bohatší a více se prolíná s jeho fantazií. Uvidíme, jak to ovlivní jeho školní docházku.

Ačkoliv je Ondra červnový, takže poměrně malý, zatím nepochybuji o jeho nástupu do školy a neuvažuji o žádném odkladu. Bude sice ještě menší a drobnější než Martin, ale chytrý mi připadá dost. Sice ještě neumí vyslovit Ř, zato poměrně bravurně počítá. Bezchybně sčítá do 10 až 15, taky odčítání mu jde celkem dobře. Rád totiž trénuje s bráchou a je legrace, když ho v lecčems předčí. Zvlášť když si Martin dlouho nedokázal zapamatovat jméno nové paní učitelky ve škole, tak mu ho mladší brácha vždycky napovídal. Zřejmě má i lepší paměť, takže zná více anglických slov a spíš kuriozitou je to, že ho baví počítat v různých jazycích. Zatím je to vše spíš hra, tak uvidíme, jak mu to půjde ve škole. Nyní s novým "školním" stolem si Ondra taky začíná plnit své "předškolácké" povinnosti a přistupuje k nim až s přehnanou zodpovědností. Na druhou stranu je zřejmé, že je to ještě mrňous, který si ze všeho nejraději hraje.

Kromě běžných předškolních myšlenek jsem měl chvílemi i trochu smutnou náladu. Jsem sice s klukama už nějakou dobu, takže si zvykám, ale ty slavnostnější chvíle bývají spojené s celou rodinou. Takže mě mrzí, že ani maminka kluků, ani moje rodiče, se už s námi nemohou těšit z šikovných kluků. Tak se kluci alespoň pochlubili babičce, jak se jim ve škole/školce daří. Při vyplňování nejrůznějších papírů přeškrtávám kolonku s údají o "matce dítěte", někdy jen vepíšu křížek s rokem úmrtí. Do vyzvedávacích formulářů z družiny a ze školky píšu kromě sebe (na rozdíl od běžně uváděného "otec", píšu "táta") ještě naši "hlídací babičku", v případě Martina ještě maminku jeho spolužáka, která jej již v loňském roce vyzvedávala, když byl třeba Ondra nemocný. Jako každý rok si zběžně prohlížím papíry ve školce a zjišťuji, že jen dvě děti nemají mezi lidmi, kteří je budou vyzvedávat, uvedeného otce.


Výhodou školního roku je nepochybně určitý řád, který nám tím opět nastává. Za hlavní podmínku úspěchu považuji dostatek spánku. Po prvních dvou týdnech si troufám tvrdit, že jsme zatím úspěšní. Zvlášť Martin si hlídá čas, kdy mají být v posteli (20:00) a bylo veselé, když naskakovali do postelí v 19:59 s tím, že to stihli jen tak tak. Pravdou je, že po prvním týdnu Martin poněkud polevil. Když však do postele zalézají po 20:30, tak nemají nárok na čtení pohádky. Zatím jsem vybral Rybaříky na modré zátoce, knihu, kterou jsem našel v pozůstalosti mého otce, i když její text není pro děti vždy snadný (občas některé knižní obraty už při četbě změním na srozumitelnější výrazy). Jsou to však příběhy z přírody a zdá se, že kluky to zatím baví.

Velmi oceňuji, že kluci jsou ráno šikovní a i když se zvlášť Ondrovi nechce moc vstávat, tak nijak nezdržují. Stále klukům na skříni visí seznam ranních povinností a ačkoliv ho kluci již nestudují, tak ho zřejmě mají celkem zažitý. Jen nedávno jsem musel Ondrovi připomínat pravidlo, že zuby se čistí ještě před převlečením, protože se mu opakovaně povedlo zamazat od pasty čisté triko. Jsem však rád, že kromě občasných upozornění na čas nemusím kluky nějak zvlášť napomínat nebo dokonce přemlouvat, aby se chystali. Vím, že zatím je to snadnější, protože už je světlo a počasí ještě taky ujde. Za tmy a v zimě to bude náročnější.

Náš týdenní rozvrh je ještě otázkou. Kroužky, kterým se budu věnovat snad ještě v samostatném příspěvku, jsme zatím definitivně nevybrali. Taky se snažím neuhnat se hned na začátku školního roku. S Martinem máme domluvené jasné priority: škola - hudebka - ostatní. Což jsme po týdnu ještě upravili na: zdraví - škola - hudebka - sport - ostatní. I když jsem základ nastavil já, Martin se přidal a souhlasil. Ukázalo se to jako velmi užitečné. Třeba v případě kolize sport x hudebka prostě bylo zřejmé, co je důležitější. Ale jak jsem uvedl, "kroužkovému dilematu" bych se ještě rád věnoval zvlášť.

Martin už si vyzkoušel i družinu, i když v prvním týdnu byla přeplněná dětmi. Do už tak malého objektu totiž přibyly dvě další třídy, téměř s třiceti dětmi. V pěkném počasí však byly děti venku, takže jsem tam Martina nechal a vždy jsem ho našel, jak s klukama hraje fotbal, celý uhoněný. Když teď pršelo, vyzvedl jsem ho raději dřív. Hned druhý den v družině si Martin stihl při fotbale uštípnout malý kousek předního zubu, takže jej doktorka musela malinko zbrousit. O otlučených kolenech ani nemluvím. Holt je to kluk!

Do školy/školky tedy letos nastupujeme opět odhodlaní vše zvládnout. I když po loňské zkušenosti jsem opatrnější. Vloni jsem si totiž myslel, že to bude pro mne znamenat přece jen více času a prostoru na vlastní povinnosti. Nakonec opak byl pravdou a já se kromě konkrétních starostí, zvlášť s nemocnými kluky a později i s vlastními zdravotními problémy, musel vyrovnávat i s určitou frustrací. Letos se to tedy snažím brát opatrněji, bez velkých očekávání, přesto doufám, že se budeme zase malinko, kousek po kousíčku posouvat. Tak uvidíme.


Pár fotek kluků z prvního školního dne:









Poznámka: Ještě mi pomalu dochází, že si letošní začátek roku, i přes hektický konec prázdnin spojených s domácím úklidem, přece jen trochu víc užíváme zřejmě i proto, že v loňském roce byl poznamenán nemocí a smrtí mého otce. Od jeho smrti dnes uplynul přesně rok. Ohlédnutí za touto událostí budu věnovat samostatný příspěvek.

středa 12. září 2012

Pochvalou povzbuzujme k životu a růstu

Asi nikdy nebude dostatečně napsáno a zdůrazněno, jak je dobré a potřebné chválit. Víme nebo bychom to měli vědět především my, rodiče dětí nebo učitelé. Obecně se to však týká v podstatě všech, ať už v případě spolupráce s lidmi, tak prostě v našich každodenních mezilidských vztazích. Dokonce si myslím, že se to netýká jen vztahu k lidem a živým tvorům, ale můžeme to vztáhnout na všechny věci kolem nás.

Máme zřejmě věští tendenci kritizovat, napomínat, prostě sledovat spíše to, co nám vadí, co považujeme za nesprávné, za špatné. Stačí třeba jen sledovat večerní zprávy a dostaneme takovou dávku negativních informací a emocí, že pak snadno můžeme podlehnout představě, že žijeme ve špatném světě, kde se dějí především špatné věci. Ani se nedivím, že mnozí lidé se zprávám, novinám a dalším médiím raději vyhýbají.

Myslím si, že nám chybí dobré zprávy. Mnohdy i mezi křesťany se setkáme mnohem víc s kritikou a nespokojeností, třeba i s pomluvami. Zapomíná se, že podstatou křesťanské zvěsti je evangelium,  což je v překladu "dobrá zpráva".

Nyní mi však nejde jen o ústřední dobrou zpávu/evangelium křesťanů, ale obecně o oslabení naší pozornosti na dobro a dobré kolem nás. Proto se mi líbila pasáž z českého překladu knihy biblických zamyšlení vrchního britského rabína Jonathana Sackse. Kniha se jmenuje O svobodě a náboženství (vydalo Nakladatelství P3K v Praze 2008, odkaz ZDE). Když se Sacks zamýšlí nad úvodními kapitolami první biblické knihy, 1. knihy Mojžíšovy, kde se mimo jiné píše o tom, jak Bůh /s/tvořil svět, tak rozlišuje tři stupně nebo fáze toho Božího tvoření. Svým citátem jsem se soustředil hlavně na poslední, třetí, fázi, kde se Sacks věnuje zamyšlení nad smyslem Božího konstatování, že to, co stvořil, bylo dobré (zvýraznění v textu a jeho výběr je ode mne):

"Bůh tvoří ve třech fázích:
1. Budiž to!
2. A bylo to.
3. A bylo to dobré.

Hlavním tvůrčím nástrojem člověka není věda a technologie, ale slovo... Díky tomu, že hovoříme, můžeme myslet a představovat si svět jiný, než jaký ve skutečnosti je. Tvoření začíná myšlenkou, slovem, vizí, snem.

Druhá fáze tvoření je nejtěžší. Jedna věc je mít dobrý nápad, jiná ten nápad provést. Mezi myšlenkou a činem leží propast...

Je-li první fáze tvoření otázkou představy a fantazie, tak druhá je otázkou vůle. Tóra trvá na posvátnosti svobodné lidské vůle... Judaismus je silným protestem proti determinismu, proti němuž se staví ve jménu lidské svobody, svobodné vůle a odpovědnosti... Jako je svobodný Bůh, tak jsme svobodní i my! A celá Tóra je výzvou lidstvu, aby se naučilo odpovědnému přístupu ke svobodě. Jsme schopni měnit a tvořit. Můžeme si vytvořit svět, který bude přátelským místem, kde bude respektována svoboda jiných. Vůle je mostem mezi "Budiž to" a "A bylo to".

Jak však pochopit význam třetí fáze tvoření: "A viděl Bůh, že to bylo dobré"?...

Poznat, že někdo je dobrý, a říct mu to - to je také tvůrčí počin. A jeden z největších! Existuje několik nenapravitelně zlých lidí, ale je jich málo. Prakticky v každém z nás je něco dobrého a výjimečného. Ale také velmi zranitelného. Něco, co roste, jen pokud je to vystaveno sluníčku lidského ocenění. Schopnost vidět v druhých dobro a snaha odkrýt to pro ně samé v zrcadle pochval je naší pomocí, kterou jim můžeme nabídnout. Jak uvádí Talmud: "Ten, kdo umožní druhým konat dobro, je větší než ten, kdo koná dobro sám." Nastartováním tvůrčích sil druhých lidí jim pomáháme stát se tím, čím mohou být. Nedosáhneme toho kritikou nebo odmítáním, ale tím, že v nich budeme hledat a podporovat to dobré, co v nich je, aby to sami poznali, ocenili a naučili se s tím žít.

Věta "A viděl Bůh, že to bylo dobré" je subtilní, ale krásnou součástí stvoření. Pokud umíme v jiných rozpoznat dobro, činíme více, než kdybychom dobro sami stvořili. Probouzíme je k životu. A to je to, co po nás Bůh chce. Co chce, abychom konali pro druhé."



Povzbuďme v sobě chuť vnímat dobro/dobré kolem nás. Zkusme využít každou příležitost k pochvale a povzbuzení druhých, zvlášť našich dětí a těch nejmilejších. A zkusme víc dobro-řečit, tj. nejenom sledovat to dobré, ale i za to vyjádřit vděčnost, vyslovit, ať už nahlas nebo jen pro sebe, díky a prosbu, ať se to dobré kolem nás rozhojní...

úterý 11. září 2012

Konec prázdnin a velký úklid

Konec prázdnin byl pro mne trochu hektický. V červenci jsme si spokojeně užívali léta. Začátkem srpna nás potrápila nepříjemná žaludeční a střevní příhoda, ale jinak jsme byli celkem fit. Zhruba v půlce srpna jsem znervózněl a začal jsem přemýšlet, co vše jsem to chtěl o prázninách stihnout. Kromě domácích a pracovních záležitostí šlo třeba i o trénink školních dovedností (zvlášť čtení a psaní) s Martinem. Koncem prázdnin jsem kluky vypravil a dovezl ještě na týden k babičce, což jsem využil především k domácímu "přerovnávání". I když by na výraznější zlepšení bylo třeba, aby kluci zůstali u babičky mnohem déle, byl jsem s vykonaným dílem spokojen. Jen je třeba neusnout na vavřínech, je třeba už mírnějším tempem pokračovat a pořádek udržovat. A především rozmyslet, kam s již nepotřebnými věcmi.

Z nedostatku času ale i s konkrétním záměrem jsem nakonec za nepřítomnosti kluků na jejich pokojíček ani nešáhl, ačkoliv jsem to měl nejprve v úmyslu. Po předchozích opakovaných pokusech mi bylo jasné, že oni sami udělat udržovatelný pořádek zatím ještě nezvládnou. Rozhodl jsem se však, že mnohem lepší a užitečnější bude společný úklid. Času sice už moc nezbývalo, ale i klukům už bylo jasné, že je třeba výraznější změna. Málem jsem se už letos rozhodl pro palandy, ale nakonec jsem jen přikoupil pár úložných prostorů a výaznější změnu nechal na příští rok.

Nebylo to snadné a zrpvu jsem byl i docela nazlobený. Zvlášť když mi babička říkala, že téměř na všech návštěvách kluci obdivovali, jak to tam lidé mají pěkné a trvdili, že oni mají doma "bordel". Klukům jsem opakovaně říkal, ať nejenom volí jiná slova (raději "nepořádek", i když už dávno jsem si s mojí mámou říkali, že někdy má člověk prostě silnou potřebu říkat slova, kde zazní výrazné R, i když nejsou zrovná dvakrát slušná), ale že domací pořádek/nepořádek je nejenom mojí ale i jejich vizitkou. Když tedy říkají, že mají doma nepořádek a nic s tím nedělají, je to jako by říkali, že jsou hloupí. Jen připomenu, že si skutečně nelibujeme ve špíně a nepořádku, ale on je to tak trochu důsledek naší občasné bezradnosti nebo spíš zaneprázdněnosti "důležitějšími věcmi" a taky asi přece jen je u nás znát absence ženské ruky (zvlášť když o prázdninách u nás nebyl nikdo na hlídání, kdo ruku k dílu taky přiloží).

Jenže už nám to samotným bylo nepříjemné a je třeba, abychom si poradili. A lepší pořádek se bude i nám líp udržovat. Bylo to těsně před školou, ale dětský pokoj se nám povedlo společnými silami uvést do viditelně lepšího stavu, z čehož jsme měli všichni radost. Sice jsem musel mírnit Martinovo nadšení, který si přál, aby měli pokoj takhle uklizený "navěky". Bude třeba pokračovat v úsilí, vytřídit nepotřebné či rozbité věci, ale jsme na dobré cestě. Navíc je mi jasné, když ani já nejsem schopen ve svých věcech udržet bezchybný pořádek, tak ani něco podobného nemůžu chtít od kluků. Jde mi jen o základní věci, tedy že řada věcí dostala své jasné místo. Zvlášť knihy jsou na přehledném a dostupnějším místě a především školák má hned vedle stolu dvě poličky vyhrazené jen pro školní věci, případně aktuální činnosti. Právě věčně zaplněné stoly, na kterých pořádně ani nebylo místo, mi vadily. Ondra navíc dostal nový stůl, zcela stejný jako má Martin, který jsem kdysi prozíravě koupil dokonce se slevou, když ho již vyřazovali z prodeje. Teď přišla jeho chvíle a Ondra je velmi spokojený. On si totiž čím dál víc hraje na školu. Když Martin dělá úkoly, on si vezme svůj zápisníček a úkoly si dělá taky. Snad mu nadšení pro školu a povinnosti vydrží i nadále.

Velký dětský stolek jsem dal do obývacího pokoje, odkud i přes velkou snahu nezmizely všechny krabice a hromádky knih (to jen že mé nadšení pro vykonaný úklid ještě nedosahuje standardů běžných vzorných domácností, ale i tak jsem rád). Nyní jsou na něm klávesy, takže Martin má možnost bez větších přesunů a přípravy trénovat.

Bylo to tedy hektické a náročné, ale jsem rád, že jsme zvládli, co jsme zvládli. Školní rok mohl začít.

Samozřejmě nejsme pouze domácí hraboši, takže jsme zvládli ještě pár akcí, třeba návštěvu u příbuzných a vyzkoušení jejich luxusního bazénu na zahradě. Je mi jasné, že nic není zadarmo a člověk toužící po hmotných statcích by měl být asi cílevědomější a jít si za svým cílem již od útlého věku. Já takový nebyl a nejsem, zřejmě z různých důvodů. Jsem si toho dobře vědom. A když kdysi moje žena toužila po domku za Prahou se zahradou, tak já z toho nadšený moc nebyl. Ne, že by se mi to třeba nelíbilo, ale viděl jsem spíš jen problémy a měl jsem pocit, že je to nad naše síly. Nejen kvůli finanční náročnosti (to bych si měl kdysi vybrat nějaký lukrativnější obor) ale třeba i kvůli stálé potřebě dojíždění atd. Nakonec jsme oba uznali, že stojíme před určitou alternativou, tj. zda zlepšit svůj životní komfort nebo založit rodinu. Oba jsme s radostí a bez váhání volili rodinu. Jsem za to rád, přestože z jistého úhlu pohledu je možné tvrdit, že to ženu stálo její život.

Při návštěvě jsem přece jen musel uznat, že takový domek se zahrádkou a bazénem (a trampolínou atd.) je pro děti vyslovený ráj. Nejenom pro děti, vyřádil jsem se i já. A to nemluvím o tom, jak by se mi líbila velká hala s rozsáhlou knihovnou, abych už úplně popustil uzdu své fantazii...



Zpátky na zem. Bylo to fajn, ale hlavně jsem rád, že jsme zdraví a šikovní. Doufám, že nám to vydrží!






Léto budiž pozdraveno. Vítejme/te, v novém školním roce!

pondělí 10. září 2012

Newyorská dvojčata aneb World Trade Center podle kluků

Kluci mě dnes překvapili. Zavolali mě do pokoje, ať se jdu podívat, že prý postavili newyorská "dvojčata". Jejich stavba byla zajímavá a já si uvědomil, že to bezděčně udělali v předvečer výročí jejich pádu /podobně jako o jiných událostech z historie o nich ví a viděli záběry z jejich pádu/...



Komentoval jsem to slovy, že doufám, že je nehodlají zbořit pomocí letadel. Odpověděli, že určitě ne. Naopak pro případ, že by jeden z nich "náhodou" nebo "omylem" o jednu z věží zavadil, tak vytvořili nahoře spojovací plošinu, po které by mohli lidé uniknout přejitím do druhé věže. Musel jsem ocenit jejich prozíravost. Zároveň jsem byl rád, že se mi snad trochu daří v těch chlapeckých hlavičkách pěstovat vědomí, že podobné akce nebo i válečné události, které asi kluky tak nějak od přírody přece jen víc fascinují, znamenají řadu zmařených životů. A ty životy mají svojí hodnotu, vždy jde o něčí děti, rodiče, příbuzné nebo známé. Ostatně třeba debata ohledně srovnání "hodnoty" jednoho nebo tisíce životů, o které jsem zde psal, taky snad svědčí o tom, že díky naší situaci je toto téma u nás přece jen vnímáno s větší citlivostí a konkrétností.

Když jsem klukům připomněl, že zrovna na zítřek připadne výročí zničení obou "dvojčat", tak nejprve chtěli stavbu zachovat a zítra jí "slavnostně" zbořit. To jsem však odmítnul. Považoval jsem to za nevhodné a především za nepraktické, nechat takovou stavbu celou noc uprostřed dětského pokoje. Navíc hračky se mají před spaním prostě uklidit. Kluci to bez problémů uznali a dokonce i respektovali mé přání, aby věže nebořili ale jako správní stavaři je opatrně rozebrali, s čímž jsem jim nakonec i trochu pomohl.

Samozřejmě vím o zálibě dětí stavět a bořit. Líbí se mi, že některé věci kluci dovedou podobným způsobem vnímat. Vždyť nejde o potlačení dětské touhy tvořit a ještě větší touze bořit či ničit. Jde o úctu k životu a o ohled vůči druhým.

Ještě z návštěvy v ZOO

Po delší "prázdninové" přestávce se ještě vracím k naší návštěvě v ZOO, která se skutečně vydařila. Jednou z největších atrakcí pro nás nebyla zvířata, nýbrž jízda lanovkou. Já jsem si na ní s klukama moc netroufal a ani Ondra se ze začátku na tento nápad příliš netvářil. Naopak Martin se jízdy dožadoval a když i náš doprovod a obsluha lanovky nás povzbuzovali, tak jsem nakonec souhlasil. Martin jel sám před námi a já za ním s Ondrou na klíně. Oba kluci se později shodli na tom, že to byl jejich největší zážitek ze ZOO.

Takhle to vypadalo "ze země":


Ondra měl cestou nahoru skutečně obavy.





Martin byl z nás tří zřejmě nejodvážnější. Způsobně seděl a nedělal žádné hlouposti (což byla předem dohodnutá podmínka celé této "lanovkové akce".)



Rovněž výraz v Ondrově tváří při cestě dolů vypadá líp. Fotka se mi povedla, takže při prvním pohledu téměř není znát, že mi sedí na klíně a fotím nás zepředu.



Štěstí jsme měli třeba s tygrem, kterého jsme si prohlédli hodně zblízka.



Taky jsme měli štěstí na krmení hrochů.



Hodně mě pobavilo a potěšilo, když kluci druhý den po návštěvě skutečné ZOO si doma postavili její repliku. Udělali tak s citem pro různé detaily.



Například mě upozorňovali na to, že u tygra je zrovna nával. Nevadí, že to není tygr, který by měl mít pruhy a že návštěvnící jsou plně vyzbrojení vojáci, tentokrát v roli "pouhých" návštěvníků ZOO.


Kluci nezapomněli ani na zcela zaplněné parkoviště, i když my jsme navštívili ZOO pomocí MHD.



Líbí se mi, když nejenom něco zajímavého zažijeme, ale když to má i ohlas a kluci to podobným způsobem zpracují a napodobují svojí hrou.