Kreativ Blogger - to teda moc nejsem ;-)

Od sympatické blogerky s přezdívkou ABSA ARCALIC jsem v sobotu dostal ocenění Kreativ Blogger. Přiznám se, že více než samotné ocenění mě potěšila její slova v komentáři, kterými doprovodila své ocenění.

Děkuji jí, ale i všem vám, kteří sem nakukujete, ačkoliv ten blog celkem zanedbávám a nepíšu pravidelně, i když by stále bylo o čem. Navíc jsem se zařekl, že nejdřív napíšu nějaké odbornější texty, které na všechny strany dlužím, ale prostě mi to nejde. Zčásti se asi cítím jako maminka, která se po rodičovské dovolené snaží víc zabrat do práce, ale moc jí to nejde. Já jsem díky velkému pochopení lidí kolem mne nikdy zcela z práce nevypadl, ale prostě už to není jako dřív, kdy jsem seděl (ležel) v knihách a něco psal nebo chystal s plným soustředěním. Zvlášť když teď kluci ani nechodí do školky, tak sice pořád něco studuju, ale moc systematické to není a hlavně to psaní... Takhle o životě, to se mi to píše, ale jakmile mám pocit, že by to mělo mít nějakou úroveň, tak se s tím peru a hledám každé slovo, každou větu. To jsem měl i předtím, asi jsem vždy spíš líp mluvil... Ale nevzdávám to a budu se snažit...

Ocenění jsem dostal symbolicky v den, kdy jsem se rozhodl, že si založím druhý blog. Ha, ha, ha - zdravím všechny, co si po předchozí větě klepou na čelo. Nepíše ani na jeden a zakládá druhý. Kdepak, nic neslibuju a bude jen na mne, co budu nebo nebudu psát. Jde však o to, že jsem už dávno uvažoval o nějakých svých stránkách, kam jsem chtěl psát nějaké svoje myšlenky, úvahy či poznámky. Možná jakési dílčí věci, na které narázím, když něco studuju nebo na něco reaguju. Z tohoto blogu se nakonec stalo spíš jakési rodinné psaní a já ho tedy nechci "zaneřádit" svými myšlenkami z historie nebo teologie. Budu se snažit dál psát spíš o tom, jak s klukama zápasíme se životem a co se mi třeba přitom honí hlavou atd. Párkrát jsem už od někoho slyšel, že je to pro někoho povzbuzením nebo prostě jen zajímavým čtením. Tak to jsem rád.

Nový blog Martinovy marnosti - křesťanství a historie by měl být spíš takovou mojí myšlenkovou laboratoří, poznámkovým blokem nebo přípravou pro nějaká moje další studia. Zda se mi to podaří realizovat, ukáže jen čas.


Pokud mi teda "správní rada" ocenění Kreativ Blogger uzná, že tuto náhodnou spojitost pojmu i jako reakci na ocenění, tak budu rád. Líbí se mi různé projekty blogerů a blogerek, ale přiznám se, ža stejně jako u mne končí takové ty zprávy typu přečti to a pošli to sedmi nebo kolika dalším, tak asi i toto ocenění u mne skončí. Já bych třeba nominoval všechny moje dosavadní čtenářky, ale některé už ocenila ABSA, k jiným se třeba to ocenění brzo dostane od jiných. Já jen občas nakouknu k jiným na blogy a jen žasnu a smekám, co jiné maminky a ženy zvládají a ještě o tom zvládají informovat. Máte můj obdiv!




Děkuju!

Pavouci a volby

Možná předchozí příspěvek o marodech vyzněl trochu smutně nebo ponuře, ale to bychom nebyli my, abychom si i ve stížených podmínkách neužili nějakou tu legraci.

Například v pátek, v den komunálních voleb, jsme zašli prošmejdit jedno nedaleké hračkářství. Hledali jsme nějaký vhodný dárek. Nakonec jsem se rozhodl, že něco malého koupím i klukům, kteří samozřejmě chodili na hračkářství a ukazovali na vše možné, že by chtěli tohle nebo tohle nebo támhleto (na druhou stranu umíme i to, že se prostě jdeme do hračkářství podívat a nekupujeme vůbec nic).

Kluci si pro sebe nakonec vybrali pavouky. Vypadaly realisticky a ani moc nestály (asi 45,- Kč). Ondra z nich měl ze začátku respekt, ale za chvilku už si s nimi v obchodě taky hrál.




Tak jsme pak v jiném obchodě a cestou domů způsobili trochu rozruch, když si s nimi kluci hráli ;-).






Což o to, já jsme skoro por každou lumpárnu, ale když kluci začali mluvit o tom, že by chtěli domů takového pavouka živého, tak to už bylo i na mne moc ;-).


Ještě jsme cestou domů stihli splnit svojí občanskou povinnost a zajít ke komunálním volbám. Kluci samozřejmě způsobili ve volební místnosti trochu rozruch, když se chlubili se svými pavouky a musel jsem je napomínat, aby nějaký z pavouků omylem nevlezl do volební urny. Když jsem byl za plentou, tak jsem jen zachlechl, jak jedna paní z volební komise říkala, jak se na takové hračky dívá maminka. Mám však pocit, že Ondrova reakce (skutečně to byl Ondra a nikoliv Martínek, kdo reagoval), že my maminku nemáme, že nám umřela, tak nějak zaniknul ve všeobecném veselí.

Jako vždy jsem požádal volební komisi, zda jí nebude vadit, když to tam trochu upravím pro potřeby focení. Nevadilo, jen mi říkali, že si připadají jako když tam volí nějaký politik (jen ty fotky nejsou moc kvalitní, možná by to chtělo lepší foťák a lepšího fotografa - ale zachycujte momentky a nastvujte parametry na foťáku, když jsou ti malí lumpíci k neudržení).

Naštěstí si kluci focení užívali.

Volby, to je teda legrace...




Martínek se chystá volit...




Jenže ten už volil v parlamentních volbách, takže by měl dát prostor i Ondrovi...




Nakonec se toho ujal Ondra...





To byl jen zase takový malý výsek z toho našeho života. Když s klukama večer přemýšlíme, co jsme ten den zažili a děkujeme za to Bohu, zjišťujeme, kolik toho každý den je. Jsme na světě rádi, i když to není vždy jednoduché a bez křiku a zlobení se to taky neobejde. Nemyslím ani tak na to, co nám chybí, co bychom mohli kdyby..., ale snažíme se žít s tím, co máme - a není toho málo - být za to vděční a neztrácet chuť do života.

Marodi

Přesně před třemi týdny jsem si přivedl malého Ondru ze školky s horečkou. Hned ve školce mi bylo jasné, že není v pořádku. Červený, horký, ukňouraný. Celé září se kluci drželi, což považuju za úspěch. Když začal akademický rok a moje povinnosti, tak se přidaly i jiné starosti. Tak už to holt bývá.

Ondra večer a v noci hodně zatápěl, až ke 40 stupňům. Už jsem to s ním jednou zažil, takže jsem nepanikařil. Samozřejmě kadý rodič to zná, když tomu malému broučkovi je zle, sotva se kouká, chce se tulit a slyšet, že ho mám rád...




Byla to asi nějaká viróza. Tentokrát byla zřejmě někde v břiše a ve střevech. Když odezněly vysoké horečky, rozběhl se velmi silný průjem a bolesti. Několikrát za noc jsme vstávali, plakal bolestí. Vyšetření ani výtěr nic zvláštního nezjistily. Prostě zřejmě první střet Ondrovy imunity se školkou a jejím osazenstvem. Takže hlavně dieta, domácí režim a péče. časem mu bylo líp. Náročnější byla skutečnost, že Martínek byl zcela fit, ale samozřejmě musel být s námi doma, což ho ne vždy bavilo.

Když to šlo, tak po více než týdnu jsem s klukama opět vyrazil do školky. Po třech dnech, v noci z pátka na sobotu přišel na řadu Martínek. Vysoká horečka a silná bolest v krku. Měl jsem podezření na angínu. Takže jsme další pěkný víkend strávili doma.




Hned v pondělí jsme opět vyrazili za doktorkou. Už ráno podivně zachrchlal Ondra. Doktorka u Martínka vyloučila angínu, na Ondrovi neviděla vůbec nic a soutěž o nejčervenější krk jsem stejně nakonec vyhrál já. Kvůli vyššímu CRP pro jistotu udělala u Martínka výtěr z krku, ale ten byl v pořádku. Byl jsem rád, že je vše v podstatě v pořádku, ale zůstali jsme doma.

Ukázalo se, že Ondrův ranní chrchel byl skutečně předzvěstí nějakého dalšího problému. Vypadal celkem v pořádku, ale v noci neskutečně kašlal, ačkoliv večer před spaním dostal něco na tlumení (např. Stoptussin). Takže série nočního buzení pokračovala. Opět jsme vyrazili k doktorce, která nasadila tvrdší kalibr (např. na noc třetinu Prothazinu, přes den Erdomed sirup atd.).

Kromě první noci, kdy měl Ondra špatné sny, se situace zlepšila a v noci na dnešek spal v klidu už i bez Prothazinu. Jen ten jeho podrážděný zadeček od silného průjmu (včetně krve) mu komplikuje život dodnes, ale i to se pomalu lepší (dřív při kakání plakal, teď už tam jen hlasitě domlouvá a chvílemi i nadává "kadíkům" ;-).

Po těch třech týdnech starostí a nevyspání jsem docela unavený. Navíc jsme většinu času doma, což je někdy náročné, i když kluci si spolu celkem pěkně hrají. Taky vždy byl nemocný jen jeden a druhý celkem fit.

Tuto neděli jsem zase konečně vyrazili do kostela a pak zašli na chvilku k vodě do Tróje nakrmit labutě a malé rybičky. Cestou jsme potkali hlídku Městské policie s lopatou (kluci samozřejmě zprávu o ztracené devítileté Aničce zaznamenali a drží palce, aby to dobře dopadlo). Pak jsme se ještě zastavili na hřbitově, abychom dali svíčky mamince na hrob. A to nám bohatě stačilo, takže jsme zbytek neděle strávili zase doma.


Za dětskou doktorkou nechodím s každou prkotinou, přesto mě štve, že kluci jsou doma celí nemocní, ale v ordinaci u doktorky by to na nich člověk vůbec nepoznal. Takže pak vypadám jako bych si něco vymýšlel ;-)

Dnes už poprvé vybaveni na zimu

Tak dnes jsem kluky na cestu do školky vybavil na zimu. On to zase takový rozdíl v oblečení nebyl, vlastně jen přibyly čepice a rukavice. Podzimní čepice jsem měl už před časem nachystané na jednu dovolenou v chladném počasí, ale od té doby se mi někam schovaly, takže jsem narychlo vytáhl nějaké zimní. Při jejich zkoušení a vybírání byla ráno docela legrace.





Jen to svlíkání (a oblíkání) bude zase o chvilku delší... /Při srovnání obrázků si můžete udělat představu, jak "rychle" jim to jde. Původně jsem chtěl udělat celou sérii fotek, ale to bych asi ještě teď seděl v šatně školky./




Martínek zaslechl předpovědi o možném sněžení a v obchodě si všimnul vánoční nabídky, takže poslední dva dny mluví pořád o tom, jak se už moc těší na Vánoce a na sníh. Takže mimo jiné spolu teď často řešíme problém, jak dlouho trvají dva měsíce.

Vlajka NATO. Na co?

Nad naším domem přeletěly tři vrtulníky. Každý z vrtulníků měl dole připevněnou vlajku. Vpředu letěl vrtulník s vlajkou České republiky, což kluky potěšilo. "Naší" vlajku znají a mají radost, kdykoliv jí někde vidí. Další dva vrtulníky měly vlajku Evropské unie a NATO.

Tak říkám: "Ta modrá vlajka s hvězdičkami je vlajka Evropské unie. A ta druhá vlajka to je vlajka NATO."

Martínkova bezprostřední reakce byla: "Na co?"

:-)